Setkáváte se s nimi na stránkách svého oblíbeného časopisu, kde uspěli v uplynulých třech ročnících literární soutěže Daidalos.  Jenže co oni sami považují v žánru za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom třeba rádi věděli, co na nich vítěze naší literární soutěže zaujalo? V daidalovském speciálu oblíbené série jsme požádali Martina Gilara, Václavu Molcarovou a Boženu Čechalovou o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít o tituly, které snad pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

MARTIN GILAR DOPORUČUJE

Některé knihy se vám nabourají do mozku a nedostanete je odtud ani po přemazání paměťových stop další četbou. Některé knihy vás přinutí, abyste je četli opakovaně a pokaždé v nich najdete nový význam. Některé knihy ve vás vzbudí vztek, protože vás autor předběhl. Přesně tohle jste chtěli napsat sami, až to budete jednou umět. Tak z nich alespoň při psaní vykrádáte motivy, náladu, styl… Říká se tomu inspirace.

CLIFFORD SIMAK: MĚSTO

Přiznám se, že příběhy Clifforda D. Simaka mi příliš připomínají poklidná padesátá léta ve Spojených státech. Město mě však dostalo. Tematicky propojené povídky byly napsány v průběhu sedmi let těsně po druhé světové válce a později propojeny do románu historicko-filozofickými traktáty, ve kterých psi – následovníci lidské civilizace – rozumují, jestli jsou lidé jen mýtické figury, nebo dávná, zapomenutá rasa. Od prvního téměř civilního příběhu v americkém maloměstě se děj odpíchne k líčení zániku metropolí, odchodu lidstva do vesmíru, ztráty lidskosti, zamotají se tam mutanti, roboti, paralelní světy a po tisíciletích přijde zánik lidského rodu. Každá následující povídka doplňuje střípek do ságy, je podaná z jiného úhlu, s jinými postavami, a přesto je dějová linie konzistentní a s přesahem, na jaký si moderní fantastika už nedělá nárok. Jestli se někdy pod vlivem Simaka pokusíte napsat román v úzce propojených povídkách, bacha na to. Je to těžší, než se zdá.

BRIAN W. ALDISS: NONSTOP

Autorova prvotina. Možná proto je napsaná s takovou chutí, až to bere dech. Poprvé vyšla v roce 1958, česky pak v roce 1979 jako jedna z vzácných výjimek. Díky omezenému přístupu k západní sci-fi se u nás Nonstop stal klasikou, zatímco ve Státech je to polozapomenuté dílo a v knihkupectví ho nenajdete. To mu však na čtivosti nic neubírá. Aldiss popisuje svět hydroponické džungle, rozdělený na paluby, Pustiny a vzdálené civilizace Přídě. Kmen hlavního hrdiny žije na území, které mu patří, pomalu si razí cestu džunglí a rabuje zapomenutá skladiště. Je to omezený život mezi směnami tmy a světla linoucího se iluminátorů, náboženstvím, filozofií kompromisu… Lidé nevědí nic moc o tom, kdo jsou a jdou. Přinucen okolnostmi Roy Complain odchází z kmene na pouť Lodí za poznáním. Aldiss mě nadchl smyslem pro detail, promyslel si svůj svět dobře. Když hrdinové poprvé spatří slunce, užasnou. Mysleli si, že bude hranaté, stejně jako iluminátory. Pro tuhle důkladnost a hravost stojí Nonstop za přečtení i dnes, kdy jsme byli převálcováni akcí Vetřelců, Predátorů a Babylonu 5.

RIGOR MORTIS: JE DOBRÉ BÝT MRTVÝ

V anglosaské literatuře jsou zombíci trvalým a známým motivem. Do českého prostředí ho však s potřebnou razancí uvedli až autoři této sbírky z roku 2000. Co autor, to (dnes) dobře známé jméno. Pavlovský a Dobeš otevřeli sbírku detektivním příběhem v drsňáckém stylu Raymonda Chandlera. Hlavní hrdina a detektiv je pochopitelně zombie. Díky tomu má jeho práce jistá specifika. Tak to jde dál od Mosteckého, Švachoučka, J.W. Procházku, Ďura Červenáka, přes Velinského (bezvadně legrační příběh), Horáka, Šlechtu, Neffa, Hvoreckého až po Novotného ve výborné formě. Tematicky povídky kromě nemrtvých spojuje i humor, často na hraně, jako úšklebek, nebo čirý cynismus.  Akce je rychlá, děj odsýpá rychlostí turbo přesýpacích hodin. Pro mě je to jedna z nejzábavnějších českých antologií všech dob.

VÁCLAVA MOLCAROVÁ DOPORUČUJE

TERRY PRATCHETT: POSLEDNÍ KONTINENT

Doporučovat čtenářům Terryho Pratchetta je jako nosit do lesa nejen dříví, ale i šišky, trávu a houby. Jenže nemůžu si pomoct, ve svém seznamu ho prostě mít musím. Dlouhý čas byla pro mě Zeměplocha synonymem fantastiky vůbec a především mi chytrý a milý Pratchettův humor dokáže kdykoli zvednout náladu. Z množství zeměplošských hrdinů je pro mě tím největším ten nejméně hrdinský, Mrakoplaš. Neúspěšný mág, pro kterého není důležité, kam zdrhá, ale odkud, a který si to s naprostou jistotou vždy zamíří do středu dění a je donucen zachraňovat svět.

DAPHNE DU MAURIER: DŮM NA POBŘEŽÍ

Daphne du Maurier je má oblíbená autorka. Její texty se pohybují na pomezí historie (Generál jejího veličenstva), romantiky (Francouzova zátoka), anebo hororu (Ptáci). Za fantastiku se dá pokládat především její román Dům na pobřeží. Příběh dvou přátel, kteří se pod vlivem tajemné drogy z výzkumu jednoho z nich dokáží přenést z Cornwallu dneška do Cornwallu čtrnáctého století. Ač v cizí době neviděni, jsou vtaženi do života několika historických postav, přičemž prolínání realit si nakonec u obou vybírá svou daň.

DANA RUSKOVÁ: BĚSNÉ MĚSTO

Původně jsem chtěla na závěr doporučit jedno z klasických děl žánru, ale nakonec jsem rozhodla srdcem, místo rozumem. Knihou, která mě v poslední době nejvíc nadchla a donutila ji číst několikrát, je Běsné město Dany Ruskové, detektivní příběh v hávu městské fantasy. Bavila mě zvláštní a nenapodobitelná hra s jazykem, zaujaly mě výrazné postavy, hlavně Sank a Karas, a potěšilo využití mého milovaného Brna, vlastně Brrna.

BOŽENA ČECHALOVÁ DOPORUČUJE

Najít tři knihy, jejichž název v tomto seriálu ještě nepadl, bylo poměrně těžké. Nakonec jsem k tomuto hlavnímu kritériu jako doprovodné zvolila toto: půjde o knihy, které si vždy a znovu přečtu, kdykoliv mi přijdou pod ruku. Troufám si říci, že některé pasáže následujících titulů bych dnes už zvládla recitovat zpaměti, ale stejně je otvírám zas a znova a ony mě na oplátku nikdy nezklamou.

ARTHUR CONAN DOYLE: ZTRACENÝ SVĚT

Fantastický příběh, u kterého se opakovaně musíte ujišťovat, že jej opravdu napsal autor Sherlocka Holmese a ne kupříkladu autor Zemí šelem či Cesty do středu Země. Příběh o výpravě na izolovanou náhorní planinu v Jižní Americe je nám zprostředkován očima jejího nejmladšího účastníka, novináře Maloneho, a jeho naivní a nelíčený úžas nad divy, zázraky a děsy toho místa dokáže strhnout čtenáře i po těch desetiletích, které paleontologie strávila napravováním viktoriánských omylů. Přidejte ostříleného lovce s neodolatelně suchým humorem a dvojici hašteřivých profesorů, pro jejichž kombinovaná ega je matička Anglie malá (obě kapitoly odehrávající se v Královnině dvoraně mě pokaždé spolehlivě rozesmějí), a dostanete knihu, kterou jsem četla snad třicetkrát a stejně bych si ji přála pod stromeček.

MICHAEL CRICHTON: KMEN ANDROMEDA

Na mistra slova Michaela Crichtona je Kmen Andromeda podivuhodně útlá, ale o to intenzivnější knížka. Erudice autora je nesporná: na několika místech čtenář skoro fyzicky cítí to zoufalství mikrobiologa, kterému neznámá bakterie mutuje před očima. Když se k tomu navíc přidá souboj lidského faktoru s nesmiřitelně efektivními bezpečnostními opatřeními… Kniha byla (samozřejmě) také zfilmována, ale jak se často stává, film za předlohou o dost zaostal.

PETER SÜSKIND: PARFÉM – PŘÍBĚH VRAHA

Nakonec jsem si nechala titul z kategorie guilty pleasures. K příběhu na rozhraní fantasy, hororu a detektivky mě váže kuriózní osobní vztah: je to jediná kniha, kterou mi maminka dovolila odnést z její přísně strážené knihovny do mého vlastního domova, protože „takovou psychopatickou hrůzu se mi nechce číst a nechápu, jak to můžeš číst ty.“ Je pravda, že hlavní hrdina – olfaktorický génius s nulovou schopností (a ochotou) socializace – nemá zrovna přitažlivý charakter. Je pravda, že veškeré vedlejší postavy, které mu zkříží cestu, autor s až sadistickým potěšením zaopatřuje krutými a tragickými konci. Je pravda, že závěr přijde najednou z čistého nebe a čtenář, který by očekával nějaké morálnější rozuzlení, je ponechán na suchu. Ale zároveň je to kniha psaná jazykem tak bohatým a imaginativním, že se k ní občas uchyluji pro inspiraci, když potřebuji nějaké obzvlášť barvité přirovnání.

Související články:

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Osobnosti žánru doporučují (Nováková, Podaný, Kopřiva)

Osobnosti žánru doporučují (Herec, Vrbenská, Šlechta)

Osobnosti žánru doporučují (Rečková, Králik, Renčín)

Osobnosti žánru doporučují (Veselá, Hokr, Kyša)

Osobnosti žánru doporučují (Pavelková, Kotrle, Linc)

Osobnosti žánru doporučují (Ríša, Lukačovičová, Pavlovský)

Osobnosti žánru doporučují (Bronec, Neomillnerová, Hlávka)

Osobnosti žánru doporučují (Slováková, Popiolek, Medek)

Osobnosti žánru doporučují (Dufková, Pelech, Nečas)

Osobnosti žánru doporučují (Hlavačková, Pilch, Fabian)

SPECIÁL: Redakce webu XB-1 doporučuje (Buriánková, Kubátová, Bílek)