Minulý ročník literární soutěže Daidalos, kterou každoročně vyhlašuje časopis XB-1, přinesl více než dvě stě kratších prací, z nichž porota vybrala k otištění přes dvacet kousků. Všechna tato díla se tak dostanou k několika tisícům čtenářů, což je nejen pro začínající autory jistě zajímavá příležitost. Mezi povídkami nechyběla řada více než slušných science fiction příběhů, v nichž se autoři nebáli sáhnout k vědecky podloženým tématům či dokonce proniknout do vesmíru. Nakonec se vítězství přiklonilo k Martinu Gilarovi, jenž na stránkách našeho časopisu (či spíše jeho předchůdce) nepublikoval poprvé a snad ani naposledy. Autorova zahraniční vědecká práce mu jistě přináší řadu zajímavých motivů k budoucímu zpracování a nám i čtenářům tak nezbývá než se těšit na jeho další povídky. Mezitím se s ním můžete seznámit v zajímavém rozhovoru.

Dr. Ing. MARTIN GILAR (nar. 1966) se představuje…

K science fiction jsem se dostal přes Neználka, Tarzana a Součka. Když mi bylo jedenáct, přečetl jsem romány Dva roky prázdnin a Pět neděl v balónu a napsal do školního sešitu první své dílo Prázdniny v balónu. Jediným čtenářem byla moje máma. Pro veřejnost jsem začal psát až na základní vojenské službě (1985-1987), první povídka – Porucha – vyšla v Zápisníku ještě za socializmu (1987). Je pozoruhodná hlavně tím, že jsem ji používal k balení holek. V roce 1988 jsem začal studovat VŠCHT v Praze a vstoupil do SF klubu Time Machine. Kontakt s fandomem a přístup k fanzinům Poutník a Interkom mi rozšířily obzory. Dnes je už těžké to pochopit, ale v tu dobu bylo literatury SF jako šafránu a překladů ještě méně. Pod vlivem fanzinů jsem se rozhodl, že mé psaní není jen studentský koníček. Začal jsem přispívat do Ceny Karla Čapka.  Po převratu začala vycházet Ikarie a já se zapsal do workshopu vedeného jejími redaktory. Eva Hauserová publikovala mou povídku Pozdrav pro symbionty (02/1992), Jarda Jiran pak Právo silnějšího (10/1992) a Kroužkování deltounů (03/1996). Workshop byla zajímavá zkušenost. Naučili jsme se překonat nelítostnou kritiku a přijmout myšlenku, že ani po létech spisování se nemusíme dočkat publikace.

V roce 1996 jsem dokončil doktorát z analytické chemie a vydal se na zkušenou do Ameriky. Několik následujících let jsem se pral s realitou života v cizině, takže jsem se do Ceny Karla Čapka vrátil až v roce 2003 povídkou Do žádného vesmíru nevedou jen jedny dveře. Povzbuzen osmou příčkou jsem se stal pravidelným zahraničním přispěvatelem CKČ. Ve sbírkách MLOK se postupně objevily povídky Nedobytná pevnost, Setkání ticha a nakonec novela Zamrzlý vesmír, za kterou jsem získal cenu MLOK 2011. SF jsme se nevěnoval naplno, protože jsem mezitím začal pracovat na projektu knihy Nebojte se Ameriky – sbírce postřehů ze života v USA. Užil jsem si při tom spoustu legrace, kniha vyšla v roce 2010 a letos se objeví druhé, rozšířené vydání. Probral jsem v něm témata od amerických indiánů, kuchyně, vědy, vzdělání, národní povahy, až k obřízce a náboženství. Na život amerického fandomu ještě nedošlo, třeba někdy příště. V USA se živím jako vědec a zatím se k návratu na rodnou hroudu nechystám. Inspirován vědeckým prostředím jsem napsal povídky Nesmrtelná kronika (Ikarie 10/2009) a Dotek molekul (XB-1, cena Daidalos 2012). Obě spojuje dvojice hlavních hrdinů a jak čtenáři možná tuší, mám s nimi další záměry. Nechci však dopředu prozrazovat, nechte se překvapit.

Dobře, Martine, necháme se tedy překvapit, ale byl jsi ty sám vítězstvím aspoň trochu překvapen, nebo sis věřil?

Mým cílem bylo, abych se dostal do užšího výběru povídek, které budou otištěné v XB1. S vítězstvím jsem nepočítal, ale říkal jsem si, co kdyby…

Poradil bys ostatním autorům recept na vítěznou povídku?

Moje zkušenosti z různých soutěží jsou takové, že lépe bodují obsáhlejší a dějové příběhy než krátké, lyrické povídky. Navíc jsem prostudoval vyhodnocení minulého ročníku Daidala a postřehl, že redakce volala po technické sci-fi. Pak už zbývalo jen vymyslet příběh a psát. Spokojený jsem byl až s šestou verzí.

Uvidí tě letos na vyhlášení výsledků v Brně fanoušci SF?

Bohužel ne. Z Bostonu je to trochu z ruky.

Povídky do soutěží zasíláš z USA. Co tě tam přilákalo a jak ses tam dostal?

Po studiích chemie jsem vyrazil na postdoktorální praxi do světa a nějak jsem se zapomněl vrátit. Pracuji ve výzkumu, vědecké prostředí popsané v povídce Dotek molekul důvěrně znám. I bostonské akvárium z úvodní scény povídky mám nastudované. Chodíme tam s dětmi.

Čím je pro tebe psaní SF? Eventuálně psaní vůbec?

Je to možnost vytvořit své prostředí, příběhy a hrdiny. Je příjemné, když mé výtvory někdo čte, a ještě příjemnější, když se čtenářům líbí. Grafománie v plné síle u mě však nepropukla, SF píšu poměrně málo. Co do počtu mé povídky pokulhávají za odbornými publikacemi.

Existoval nějaký impuls, který tě přivedl k psaní nebo ke sci-fi vůbec?

K psaní sci-fi jsem se dostal přes četbu Julese Verna a Neználka na Měsíci. Potom mě motivovalo napojení na fandom na VŠCHT. Na vojně jsem poslal povídku do armádního časopisu Zápisník a redaktor Vlasta Talaš mě povzbudil vlídnou kritikou. Nakonec mi první povídku otiskl v roce 1987, to byla velká vzpruha.

Píšeš i jiné žánry? Nebo jsi to aspoň zkoušel? Publikoval jsi někde také něco mimo SF?

V rámci výzkumu píšu odborné publikace (anglicky), ale ty laikům nevnucuji. Zkušenost ze života v USA jsem popsal v knize Nebojte se Ameriky, nedávno vyšlo druhé, rozšířené vydání. Sci-fi to není, i když v jistém smyslu ano. Probírám život současných indiánů, americkou fascinaci obřízkou, porovnávám český a americký styl života, vzdělání a národní hrdost. Vše odlehčenou formou, takže se čtenář zasměje.

Odkud čerpáš nápady? Inspirují tě třeba filmy nebo knihy? Nebo světové dění?

Povídka Dotek molekul potvrzuje, že mým oblíbeným prostředím jsou vědci a věda. Nápady čerpám z odborných článků nebo vědeckých konferencí, kde se dozvídám o nových objevech. Hned v sále začínám ťukat do klávesnice blackberry a posílám si emaily, abych náměty nezapomněl.

Odkud přišel nápad konkrétně na vítěznou povídku?

Na filmovou inspiraci (Vnitřní vesmír, Fantastická cesta) se odkazuji už v textu povídky. Vždycky se mi líbil biopunk Zdeňka Páva, něco z něj je v povídce taky. Otiskly se tam i nové poznatky na poli biofarmaceutických léčiv, se kterými pracuji. Původně jsem do textu začlenil i detaily typu které receptory interagují s kterými antigeny, ale nakonec jsem se kvůli čtivosti přizpůsobil středoškolské učebnici biochemie a vytvářím jen kouřovou clonu odbornosti. Mimochodem, nanotechnologie postupně nachází uplatnění v chirurgii, i když asi ne tak, jak to popisuji.

Co si myslíš o současném stavu české SF a o situaci na knižním pultě?

Z odstupu přes oceán to vypadá fantasticky. To množství titulů! Zavedení i mladí SF autoři publikují ostošest! Tolik překladů i od autorů, kteří nejsou dostupní v angličtině a v Americe je neseženu! Na druhou stranu vidím, že český trh je v porovnání s USA nepatrný. Autoři se psaním neuživí. Knihkupci a vydavatelé sázejí na prodejnost a nedovolí si riskovat. Situace je v jistém smyslu podobná samizdatu před rokem 1989. Spisovatelé, překladatelé a nakladatelé musejí mít ještě jiný příjem. Pro autory je psaní vlastně hobby.

Prozradíš nám, na co se od tebe můžeme v dohledné době těšit? Co máš rozepsané a na co se chystáš?

Příběh Adama a Eriky není u konce. Chtěl bych odpovědět na otázku nastolenou v jejich první povídce Nesmrtelná kronika. Konkrétní plány mám na rozšíření novely Zamrzlý vesmír, za kterou jsem získal v roce 2011 cenu Mlok o další vývoj války lidstva s Vorvani. Několik dalších námětů mám rozpracovaných, ale jde to pomalu. Jak jsem říkal, grafománie u mě ještě plně nepropukla.

Říká se, že spisovatele nejvíc motivuje k tvůrčí aktivitě nepohoda, stres, záporné vlivy okolí. Funguje to i v tvém případě?

Něco na tom bude. Když se můj život utopí v mizérii, možná se čtenáři pokračování mých příběhů dočkají dříve. I když pozitivní motivace cenou Daidalos také není k zahození.

Jako autor SF se díváš do budoucna s optimismem či pesimismem?

Jsem subjektivní pesimista, ale realita života v USA mě formuje do objektivního optimisty. Víc o tom prozrazuji v Nebojte se Ameriky. Došlo to až tak daleko, že začínám poslouchat popík víc než skupinu Mňága a Žďorp.