Co člověk, to názor… Oblíbené přísloví platí i u porotců literární soutěže Daidalos, a tak se každý rok svádějí bitvy o to, zda některou povídku zcela vyloučit, nebo ji naopak posunout snad až na místa nejvyšší. Na druhou stranu ty, které se nakonec umístí na vítězném piedestalu, zpravidla zvítězí díky všeobecnému konsensu a platí to i pro povídky, které nakonec do finále skutečně nepostoupí. Letos se do výběrového kolečka dostalo neobvyklých 41 povídek z více než 250 došlých prací. Do finále nakonec postoupilo úctyhodných 36 prací, jejichž abecedně řazený seznam vám právě přinášíme. Jak už všichni jistě víte, jedna z finálových prací se mezitím objevila na stránkách amerického online časopisu Clarkesworld…

Porotci literární soutěže Daidalos jsou Jaroslav Jiran, Vlado Ríša, Tadeáš Pelech a Martin Šust.

Finální výběr soutěže:

Alfred Barsch: Na křídlech bouře

Viktor Bocan: Bouřka

Ondřej Burský: Nový robot

Božena Čechalová: Spirit a Opportunity

Božena Čechalová: Vzpomínky na fázi beta

Petr Doležal: Sergej Popov

Jana Dvořáčková: O tři skoky blíž a jeden dál

Markéta Gajdošová: Změna je smrt

Miroslav Hokeš: Krysožroutův blázen

Lukáš Hrdlička: Na konci

Lukáš Hrdlička: Studna života

Eliška Hřebenářová: Dívka z hor

Radim Kartes: Druhý domov

Viktoria Laurent-Skrabalova: Planéta ktorá nebola viac planétou

Ondřej Malíšek: Vyprávění dobrodruha

Jakub Marek: Chronokatexe

Jiří Mazurek: Základna Eden

Ivan Mls: Přivezte si zvířátko!

Václava Molcarová: Welsanská záležitost

Kristýna Obrdlíková: Ocharivo

Jan Pacas: Kdybychom je neměli

Eliška Pavlásková: Morální aspekty zavařování snů

Jana Rečková: Zácpa

Stanislav Rýdl: Jižák

Hanuš Seiner: Vzpoura ve věku hojnosti

Linda Sigmundová: Pach stáří

Michal Sirotek: Somnus

Berenika Součková: Purgator

Zuzana Stožická: Za rituálmi barbarských Fioranov

David Šenk: Srdce ledu

Dalibor Vácha: Sprint bez cíle

Dalibor Vácha: Na cestě domů

Vladimír Zábrodský: Jarní úklid

Jan Žlebek: Nekonečně křehká, neskutečně cenná

♦

Vyřazeno z důvodu předchozího vydání:

Julie Nováková: Symfonie prachu a ledu

Julie Nováková: Mosazné město

♦

Přiznávám, že z finálových prací bych ještě dvě nebo tři povídky vyloučil, ovšem jedna z nich se naopak umístila poměrně vysoko díky hodnocení ostatních porotců, což jen dokazuje občasnou rozdílnost názorů. Jako každý rok se objevily povídky, na jejichž hodnocení se porotci shodli a naopak práce, kde se hodnocení jednotlivých porotců ostře rozcházelo. Připomínám, že Daidalos je soutěž přísně anonymní, nikdo z nás do poslední chvíle neví, kdo je autorem jednotlivých prací.

Letos u mě osobně zvítězila slovenská autorka Zuzana Stožická s novelou Za rituálmi barbarských Fioranov, která mi připomněla můj oblíbený román Dolů k zemi od Roberta Silverberga (ten si velice nedávno prošel dosti nebezpečným infarktem, tak na něj myslete, aby se co nejdříve zcela zotavil). Velice mě potěšila rovněž Božena Čechalová s povídkou Spirit a Opportunity, která v sobě spojuje v současnosti opět oblíbený motiv dobývání sluneční soustavy s emotivním nábojem jinak chladně technologické science fiction, což je přesně to, co obvykle boduje i u zahraničních čtenářů a recenzentů. Rovněž Symfonie prachu a ledu od Julie Novákové zabrnkala na podobnou notu, ačkoli o stupínek chladněji a jistě by tu prospělo mírné zkrácení. Jednoduchým nápadem s nápaditým zpracováním se blýskl Jan Žlebek v povídce Nekonečně křehká, neskutečně cenná a populární „zombie survival“ zdařile zvládl Dalibor Vácha v povídce Sprint bez cíle (zombící se objevují i v jeho druhé povídce, ale ta by potřebovala ještě doladit). Celkově šlo o průměrný ročník, v němž se ovšem objevil více než slušný počet přijatelných prací, zdá se, že se autorský peloton do dalších let bude rozšiřovat a to je opravdu dobře.

Martin Šust

Na rozdíl od Martina nebudu tak konkrétní, protože většina čtenářů těchto stránek si ty povídky přečte až s větším či menším časovým odstupem a autorům předám své konkrétní komentáře (pokud k nim nějaké mám) prostřednictvím Jardy Jirana.

Když jsem se po odhalení autorů podíval na svůj žebříček, zjistil jsem, že v něm mírně převažují autorky. Ano, oproti stavu před řadou let se nám dámy rozepsaly a nyní jsou schopné zvládat lépe styl a formát povídky než pánové. Přinejmenším ty a ti, kteří se účastní naší soutěže. Jejich povídky nejsou příliš upovídané, obsahují rozumný počet postav a budují funkční světy. Když už nejsou vystavěné na zajímavé pointě, obsahují nějaký neotřelý nápad nebo natolik promyšlený děj, že dokážou zaujmout a utkvět v paměti i na déle než týden nebo měsíc. Schopnost sdělovat mají ženy vrozenou a pokud se ji naučí převést do literárního textu, mají napůl vyhráno. Autoři tedy mají v tomto ohledu určitý handicap, ale dokážou ho dohnat technickou erudicí, tahem na branku a akcí. I když to je samozřejmě hodně zjednodušený pohled, výjimky se najdou na obou stranách. Kvalita letošního druhého kola je z mého pohledu o něco málo vyšší než loni. Letos jsem nenavrhl vyřadit žádnou ze soutěžních prací.

Mile mě překvapil Miroslav Hokeš, jehož literární kariéru sleduju od samého začátku a jehož smysl pro nadsázku a humor mi zhusta přijde přinejmenším podivný, ne-li přímo zvrácený, někdy hraničící s dětinskostí. Krysožroutův blázen ovšem dává tušit, že je autor schopen svůj pokřivený dystopický svět zpracovat natolik funkčně a realisticky, že má šanci zaujmout mnohem širší publikum než obvykle.

Tadeáš Pelech