Internetové stránky XB-1 přinášejí nové možnosti i do literární soutěže Daidalos. A tak vám letos vůbec poprvé přinášíme abecedně řazený seznam povídek vybraných k publikaci na stránkách časopisu. V tom se o něco později samozřejmě dozvíme konečné pořadí jednotlivých prací spolu s hodnocením editora Jaroslava Jirana. Ten vybral z více než dvou set povídek 27 prací, které postoupily do druhého čtení širší poroty ve složení Vlado Ríša, Tadeáš Pelech a Martin Šust. Do finále pak postoupilo pouze 23 povídek, mezi nimiž se rozhodne o vítězi. Slavnostní vyhlášení výsledků proběhne už tradičně na Fénixconu v Brně, kam jste tímto samozřejmě srdečně zváni, ať už jste autoři nebo čtenáři a fanoušci domácí fantastiky. Na závěr děkujeme všem autorům za účast v naší soutěži!

Abecedně řazený seznam povídek, které postoupily do finále soutěže:

– Božena Čechalová: Loď duchů

– Martin Gilar: Dotek molekul

– Miroslav Hokeš: Dobrou noc, Rosalinde

– Pavla Hovorková: Antropomorfní déšť

– Lukáš Hrdlička: Poslední z Agoramy

– Lukáš Hrdlička: Konečné propojení

– Jiří Kelbl: Kriminál

– Ivan Mls: Pojedete na Mars?

– Václava Molcarová: Simonův případ

– Václava Molcarová: A4Y

– Vladimír Němec: Troufneš si na pětku?

– Julie Nováková: Dva kroky od ráje

– Jakub Raida: Dvojky

– Jakub Raida: Motýli

– Jana Rečková: Ostrov vetřelců

– Jana Rečková: Já, geront

– Dana Rusková: Optický klam

– Dana Rusková: Liga rostlin

– Hanuš Seiner: Ikonoklasma

– Hanuš Seiner: Augustin

– Michal Sirotek: Skrze dráty

– Vladimír Šlechta: Utíkej, zombíku, utíkej

– Vladimír Zábrodský: Cestou

Komentáře porotců

Letošní ročník Daidala se z mého pohledu od předchozích Ikarů ani Daidalů nijak zvlášť nelišil. Snad jen náhodné uspořádání povídek v balíku ve mně zpočátku vyvolávalo pesimistické nálady, protože zhruba z prvních deseti přečtených povídek mi úplně nesedla ani jedna, některé jsem četl s velkým přemáháním. Potom se to ale docela rychle zvrtlo a celkově můžu říct, že jsem se u čtení spíš bavil a občas i dozvěděl něco nového. Vlasů jsem si moc nevyrval, zubní sklovinu nevydrolil.

Kvalita příspěvků obecně je srovnatelná s předchozími ročníky, hodnotil jsem ale až ve druhém kole, proto jsem nenarazil na nic vyloženě špatného, co vypadlo v kole prvním. Celkový obraz o kvalitě má asi jenom Jarda Jiran. Obecně mi u hodně autorů vadí dobrá povídka zabitá rychlým nebo nepatřičným koncem, což je jev poměrně častý. Povídka musí „šlapat“ od začátku do konce, včetně toho konce. Dalším, méně častým, nešvarem je přemíra dialogů. Autoři by si měli uvědomit, že dialog děj oživuje, nemůže ho ale tlačit od začátku do konce. Poslední výtku mám ke zbytečnému rozmělňování děje velkým množstvím přívlastků. Pokud mají navodit náladu, měly by to stihnout dříve, než čtenář zapomene začátek věty nebo její základní stavební dvojici.

V žánru mám nejradši vědu, techniku, horor a humor, proto se u mě nevykrystalizoval jeden favorit, ale hned tři. Nakonec jsem je na pomyslné stupně vítězů rozestavil, protože jsem musel, ale považuji je za zhruba stejně dobré. Jsou to (podle abecedy): Dotek molekul, Optický klam a Utíkej, zombíku, utíkej.

Tadeáš Pelech

Snad jako každý rok mi první povídky přišly opravdu slabé a až poté se objevilo několik nadějnějších kousků. Pojal jsem podezření, že chyba může být ve mně a k prvním pracím jsem se ještě vrátil, abych se ujistil, že jsou opravdu tak slabé, jak se zdálo. Bohužel ano (jen upozorním, že nebyly řazeny abecedně jako výše uvedený seznam). To však nic nemění na tom, že celková kvalita je srovnatelná s předchozími ročníky a pohybuje se někde mezi průměrem a lehkým nadprůměrem. Samozřejmě mohu soudit jen práce, které postoupily do druhého kola, nechci si vůbec představovat, čím si každý rok prochází Jaroslav Jiran…

Chybičky plynoucí povětšinou z menších zkušeností u soutěžních povídek zpravidla přecházím, jejich odchytání je ostatně věc spolupráce mezi editorem a jednotlivými autory. Občas se mi zdálo, že se autor až příliš snaží o originální obraty, jež by jeho práci vynesly nad ostatní, což však mělo v důsledku spíše opačný efekt. Ne každý si hned od začátku vypěstuje charakteristický úderný styl, přece jen bych radil nejprve se soustředit na zvládnutí řemesla.

Potěšil mě větší výskyt vesmírné science fiction. V některých pracích se vesmír zdál být nejen pouze líbivým prostředím pro příběh, jenž by se mohl odehrávat kdekoli jinde. Těžko zastírat, že právě hard-SF mě od našich autorů potěší patrně nejvíc, vždyť jinak jí moc v domácí fantastice nevychází, málokdo si na ni troufne. Navíc si vážím snahy vymanit se z našeho bahnitého rybníčku a místo stokrát ohraných akčních rádoby humorných hlášek nabídnout něco dosud nevídaného. A právě proto u mě vyhrává Ikonoklasma, u které jsem ovšem postrádal o něco pevnější uchopení tématu. Nejméně mě pak z finálního výběru potěšila povídka Cestou, což ovšem beru jako otázku vkusu…

Martin Šust