Novela Who Goes There?, kterou v roce 1938 publikoval John W. Campbell Jr., byla zfilmována už několikrát. The Thing From Another World je adaptace stará asi šedesát let a... nejde o žádný zázrak. V dvaaosmdesátém roce však k látce přistoupil režisér John Carpenter a natočil remake, pojmenovaný prostě Věc (The Thing), který je zároveň jedním z nejlepších a nejoblíbenějších žánrových filmů. No a bezmála o třicet let poté, co se s parazitickým návštěvníkem z vesmíru na ledové Antarktidě vypořádal Kurt Russell, byl do kin uveden stejnojmenný (v české distribuci Věc: Počátek) prequel/remake, slavné Carpenterovy verze. Jak se s ním filmaři poprali? V rámci mezí docela obstojně, jenže se nějak zapomnělo na logiku...

Jak se zdá, dneska už není problém natočit film podle čehokoliv. Takže na jednu stranu adaptace deskové hry Battleship do stejnojmenného celovečerního filmu, jenž u nás bude uveden pod příznačným názvem Bitevní loď v příštím roce, nepůsobí až tak výstředně. Navíc musí být po zhlédnutí traileru každému jasné, že prakticky veškerá inspirace deskovkou začíná a končí u názvu. Těžko říct, jaké ze snímku budou mít pocity lidé hry znalí, ale, a opět se musím odkázat na upoutávku, vypadá to skvěle a jestliže příští rok naváže na letošek v sérii filmových invazí z vesmíru, dost možná budou mít ostatní velkého konkurenta. I když o takové Světové invazi (2011) se dalo uvažovat podobně a nakonec divácky vyloženě propadla.

Napadlo vás někdy, co byste dělali, kdyby se do domu vedle vás nastěhoval čtyři sta let starý upír a začal postupně vysávat vaše vrstevníky? Inu, asi ano, pokud jste tedy viděli hororovou komedii Noc hrůzy z roku 1985, ve které se teenager Charley, společně s hercem a televizním moderátorem Peterem Vincentem, musel vypořádat s podobným problémem. Po bezmála třiceti letech jsme se dočkali remaku, za kterým stojí mimo jiných i režisér a scénárista původního filmu, což se znatelně podepsalo na kvalitě snímku. Samozřejmě jen v dobrém slova smyslu. Tom Holland si je zdá se dobře vědom toho, jak by měla vypadat moderní upířina a ne, rozhodně v jeho očích nejde o variaci na třpytící se rádoby vampíry ze Stmívání.

Superhrdinských filmů už bylo dost, tak proč to pro jednou nevzít z druhé strany? Jistě, je trochu klišé obdařit nadlidskými schopnostmi bandu lidí, kteří „se o ně nikoho neprosili a vlastně jimi strašně trpí“, ale, no, když se vynechá text v uvozovkách, jak to ostatně Kronika (2012) dělá, dost možná se dozvíme, jak by stokrát ohraný příběh dopadl, kdyby hlavní hrdina, potažmo hrdinové, neměli smysl pro to, co je správné a dobrý úsudek. Čili, jak by se asi zachovala většina lidí, kdyby je zčistajasna něco obdařilo například schopností telekineze. Samozřejmě! Vzali by kameru a šli na Youtube nahrávat veselá videa, ve kterých by si stříleli z obyčejných občanů. Jenže ona taková moc jednomu dřív nebo později na mozek vlézt prostě musí...

Conan, ústřední postava příběhů svého pomyslného otce, spisovatele Roberta E. Howarda, patří k oblíbeným hrdinům i dnešních nadšenců do fantasy. Nebo spíš jeho drsnějšího odvětví – meče a magie. Svalnatého Cimmeřana poprvé ztvárnil ve filmu Barbar Conan (1982) neméně svalnatý Arnold Schwarzenegger. Netřeba dvakrát zmiňovat pokračování Ničitel Conan (1984), jež oproti zkultovnělému původnímu snímku zahučelo v propadlišti dějin, kde úpí mezi mizernými sequely. No a teď, po bezmála třiceti letech, se neblaze proslulý režisér Marcus Nispel pokusil Conana zresuscitovat. Jak jinak, ne zrovna dvakrát úspěšně, ale co čekat, když vám někdo dohodí scénář, jehož jediným účelem je unudit diváky v kině k smrti...

Akčně hororová série Underworld je tu s námi už skoro neuvěřitelných osm let a nekonečný spor mezi upíry a vlkodlaky (zde Lycani) představila ještě v době, kdy neměli zapotřebí neustále se svlékat a plakat v koutě. První film, přestože bývá kritiky často zatracován, je neméně často chválen mezi příznivci vampýrů, a i když příběhově nejde o nic extra, režisér Len Wiseman mu dokázal vdechnout hutnou atmosféru, kterou dokázal udržet i o dva roky později v prvním pokračování. Underworld: Evolution (2005) byl samozřejmě větší, dražší a akčnější, ale veskrze vzato se udržel na stejném levelu, což se ale už nedá říct o Vzpouře Lycanů (2009). Inu s odstupem hlavních hrdinů a novým režisérem šla laťka kvalitativně dolů. Underworld: Probuzení (2012) by však mohl všechno obrátit k lepšímu. Možná.

Superhrdinské filmy pod záštitou Marvelu se těší nemalé oblibě a proto není divu, že se na popularitě tohoto řekněme filmového odvětví snaží přiživit i jiné společnosti. Nemůžu říct, jak moc je hrdina s vizáží zeleného šprcgumáka a kouzelným prstenem v našich končinách známý, protože nápad s galaktickými strážci, kterým superschopnosti propůjčuje zářící šperk, jenž je nutno dobíjet o zelenou lampu, mi vždycky připadal dost natvrdlý, a tak jsem se komiksové předloze vyhýbal jako čert kříži a to samé platilo i o filmové adaptaci, ale ve výsledku musím uznat, vlastně jsem se docela dost bavil. Komiksy po knihkupectvích asi shánět nepoběžím, poněvadž mám strach, že původní Green Lantern ani zdaleka není taková bžunda, ale moc rád se podívám na případné pokračování.

Jsou filmy, jejichž prostřednictvím si jejich tvůrci pokoušejí splnit své dětské sny, jako například Zack Snyder s bídným Sucker Punchem (2011), který ukázal, jak se dá využít pětaosmdesát milionů dolarů k natočení sice efektní, ale paradoxně neskonale nudné slátaniny... A pak je tu také Bunraku. Projekt režiséra Guye Mosheho, jenž na konceptu snímku pracovat zhruba pět let, se zajímavým hereckým obsazením, relativně plytkou, ale díky skvělému vyhýbání se klišé ne úplně špatnou příběhovou linkou a především originální, úžasnou a zároveň zvláštní prací se stylizací, kulisami a kamerou. Ve výsledku je tak Bunraku tím, čím zřejmě původně měl být již zmíněný Snyderův film – poutavým fantaskním akčním nářezem. Akorát bez pětice víceméně sexy holek a bojového robota s růžovým králičím ksichtem.

Hororové snímky poslední dobou originalitou zrovna nehýří, stačí se podívat na sice povedené, ale už třetí zrecyklování námětu snímku Paranormal Activity (2007), případně sérii [REC], kterou odstartoval kladně přijatý první díl před čtyřmi lety, posléze vyšla dvojka a chystají se ještě další dvě pokračování. Světlou výjimku by mohl představovat velmi zajímavě vyhlížející projekt debutující scénáristické dvojice, Brandona Besteheidera a Allena Beye, kteří se svým námětem uspěli u studia Universal. Grim Night má před sebou dlouhou cestu (podle prvních informací se ho nedočkáme dřív, než v roce 2014), ale kdo viděl bezmála dvouminutový trailer, nepochybuje, že půjde o kvalitní podívanou. Koncept filmu se jeví naprosto neotřele a už jen zmíněná ukázka je skutečně působivá.

Počátky původně komiksového hrdiny s patriotistickým jménem Captain America se datují, nepřekvapivě, do období druhé světové války, kdy ve Spojených státech začaly vycházet sešity plné obrázků, na nichž Captain oděný do kostýmu symbolizujícího vlajku USA porážel armády nacistů a kopal Führera a jemu podobné do zadnice. Jak ale ukáže i filmová adaptace, než Cap poprvé oblékl kostým a chopil se příznačného nezničitelného štítu, nebyl jeho život zrovna fajn. Steve Rogers, jak zní jeho pravé jméno, totiž netrpěl přebytkem svalové hmoty a ženy v jeho přítomnosti neomdlévaly. Zato oproti jiným oplýval značným odhodláním a jistou mírou sebeobětování. Ale dost. Koho v tomhle případě zajímá psychologie hlavního hrdiny? Hlavní je, že je tady dostatek nácků k odstřelu.

Mimozemšťané se očividně letos naší modré planety nechtějí vzdát a po několika nezdařilých invazích jdou znovu na věc. Tentokrát však kašlou na okupování amerických měst a berou to přesně z opačné strany. Tedy přes matičku Rus. Ani zde ovšem nebude nouze o jistou dávku ryze amerického hrdinství. S nezvanými návštěvníky z jiné planety se totiž popere skupinka turistů, která vyrazila poznat krásy Moskvy a především pak jejího nočního života. Přestože Černou hodinu režíruje Chris Gorak, jenž thrillerem Mraky nad L.A. (2006) zrovna nezabodoval, svým jménem ho zaštítil Timur Bekmambetov (Wanted), i když je otázka, jestli se na něm nepodílí asi jako James Cameron na nudném a nezajímavém Sanctum (2011). Světovou premiéru má snímek 22. prosince 2011.

Původně měl být na tomto místě článek o akčním sci-fi dramatu Ocelová pěst (2011) s Hughem Jackmanem, který v něm hraje tak trochu futuristického Rockyho, ale, no, možná příště. Čistě náhodou jsem ale narazil na trailer k filmu Monster Brawl a nakonec jsem se rozhodl, že se prostě nemohu věnovat něčemu jinému. Nejrůznější filmové crossovery, v nichž se mezi sebou řežou oblíbení záporáci, nejčastěji z hororových snímků, snad bez výjimky nedopadly zrovna nejlépe (viz Vetřelec vs. Predátor a jeho pokračování, apod.). Dokonce ani zábavný Freddy vs. Jason (2003) nesklidil mnoho kladných ohlasů, což ale nebrání Monster Brawlu, aby se pokusil vydat podobnou cestou. Rozdíl je v tom, že se od začátku tváří jako by vypadl z projektu Grindhouse (2007). A sluší mu to.

Atmosférický sci-fi horor Věc (1982) režiséra Johna Carpentera patří mezi nejkultovnější z kultů a jen máloco dokáže popudit filmové veterány tak, jako právě jakákoliv zmínka o pokračování, či předělávce tohoto snímku. Nic podobného už zkrátka nikdo po Carpenterovi natočit nedokázal a rozpaky z chystaného prequelu, v české distribuci pojmenovaného Věc: Počátek (originální název je totožný s původním filmem, čili The Thing), který si odbude premiéru už zanedlouho, jsou tedy na místě. V hlavní roli neuvidíme Kurta Russela, na režisérskou židli pochopitelně neusedne dnes už poněkud vyhořelý J. C. Zůstane moderní variace na ústřední hudební motiv, spousta sněhu a ledu a nezvaný návštěvník z vesmíru, který na počkání sežere zevnitř vás, i vašeho psa. Stačí to?

Tedy, ne doslova. Nejznámější filmovou adaptací grimmovských pohádek je nejspíš nepříliš zdařilá akční fantasy Kletba Bratří Grimmů (2005), kterou nezachránila ani ústřední dvojice Matt Damon a Heath Ledger, ani Miroslav Táborský ve své asi nejlepší roli. Tentokrát motivy z mnohdy až hororových příběhů německého dua obživnou v televizním seriálu Grimm stanice NBC, který, jak se zdá z traileru, by se mohl nést v duchu prvních sérií Lovců duchů (2005). Označení grimm se zde totiž používá ne v souvislosti s příslušníkem rodiny Grimmů, nýbrž s člověkem, který má dar  (či prokletí, chcete-li), tak trochu po vzoru Constantina (2005), vidět mezi řadovými občany skrývající se fantasijní bytosti. A samozřejmě je jeho povinností jaksi regulovat jejich populaci.

Aby těch letošních útoků z vesmíru (Světová invaze, Skyline, Kovbojové a vetřelci) nebylo málo, rozhodli se mimozemšťané poctít nás svou návštěvou znovu.  Tentokrát ve snímku Útok na věžák, který u nás byl poprvé uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a nejen tam sklidil vřelý úspěch u obecenstva. I když ono se zrovna v tomhle případě není čemu divit, pakliže sledujete po celou dobu akce jen umělecké filmy, vybere si to svou daň a jste vděčni za každé rozptýlení, byť by se jednalo jen o bezmyšlenkovitý výplach se šedivými mužíčky a pár dobrými hláškami... Ale abych nemystifikoval, do téhle kategorie Útok na věžák nepatří. Tedy, dobré hlášky v něm jsou a návštěvníci z kosmu také, ale nepostrádá ani nějakou tu hlubší myšlenku...