Trio Gore Verbinsky, Jerry Bruckheimer a Johnny Depp, které nám přineslo perfektní první díl Pirátů z Karibiku (2003) a bohužel i dvě pokračování diskutabilní kvality (Na vlnách podivna režíroval Rob Marshall, takže se nepočítá), se chystá příští léto znovu zaútočit na pozici krále blockbusterů. Tentokrát už ale nikoliv prostřednictvím salv z lodních děl a za využití pirátské mytologie, nýbrž tak trochu po vzoru úspěšného animáku Rango (2011) skrze výstřely z bleskově tasených a jinak proklatě nízko u pasu zavěšených koltů. I když o nějaké ty nadpřirozené prvky snad nouze nebude. Divoký západ koneckonců krom bílých tváří představují také indiáni a představa jejich s přírodou spjatých čar působí docela svěže. Uvidíme, jak to ve výsledku dopadne...

Jméno režiséra Guillerma del Tora je pojem. Natočil Bladea 2 (2002), skvěle zadaptoval Hellboye (2004), trefil se do černého s Faunovým labyrintem (2006), podílel se na scénáři k Hobitovi (2012), na příští rok chystá monster film Pacific Rim, pracuje na hororové videohře Insane... A produkuje. Občas i snímky začínajících tvůrců, kteří si pak mohou jeho jméno dát na plakáty a nalákat lidi do kina stejně, jako to nyní zkouší Španěl Andres Muschietti se svým hororem Mama, který bude mít premiéru 31. ledna 2012. S tím se hned zpočátku pojí zajímavá věc – jde totiž o celovečerní debut a zároveň o remake. Přesněji rozvedení čtyři roky starého kraťasu s povědomým názvem Máma, za kterým stojí, světe div se, nikdo jiný než Andres Muschietti.

Neobvyklé romance pro dospívající ve stylu Stmívání Stephanie Meyerové už se díkybohu pomalu zajídají i původní cílové skupině, to však nemění nic na tom, že jich i přesto vzniká víc než dost. Po těch úspěšnějších románech samozřejmě pasou ziskuchtivá filmová studia, a když není nic na skladě, zkouší se prosadit podobně zpracovanými obdobami nějaké klasiky (Červená Karkulka a spol.). Ale těžko se nad tím rozohňovat, ona ta vlna snad jednou přejde. A navíc se sem tam blýskne na lepší časy něčím serióznějším. Takové Hunger Games (2012) byly kritikou přijaty spíše pozitivně, i když zrovna v tomhle případě nejde o úplně typického zástupce daného žánru. A tím se konečně dostáváme k Beautiful Creatures, které se příští rok pokusí trochu zamíchat s provařenými motivy...

Řekněme si to na rovinu, Emmerichův Univerzální voják (1992) není objektivně kdovíjaký film. I když patří k tomu lepšímu, co Jean-Claude Van Damme natočil a svým způsobem jde o skoro až kultovní snímek. Pokusy o pokračování dopadly povětšinou tragicky. Univerzální voják: Bratři ve zbrani (1998) a Univerzální voják 2: Nedokončený obchod (1998) – české názvy jsou poněkud zmatené – jsou naprosté šílenosti a bohužel ani Univerzální voják: Zpět v akci, ve kterém si hlavní roli opět střihnul karate-pozitivní Belgičan, je nic moc. Tři roky starý Univerzální voják III: Znovuzrození ovšem ukázal, že se z téhle značky dá pořád vytěžit i něco málo dobrého. Ano, je to levná záležitost, vhodná maximálně k výplachu mozku, ale dostatečně akční a zábavná. A nás tak čeká další díl série.

„Tommy Cowley je mladý otec, jenž od chvíle, co byla jeho žena brutálně napadena gangem zdivočelých dětí, trpí chronickou agorafobií. Uvězněn uprostřed zchátralého předměstí Edenstownu a terorizován stejnou skupinou, se musí spojit s odpadlickým knězem a postavit se tváří v tvář světu, jehož se tolik bojí, aby mohl ochránit svou malou dceru,“ tvrdí krátká synopse irsko-britského hororového thrilleru Citadel, který si odbude premiéru 26. října. Ačkoliv v zápletce najdeme nadpřirozené prvky, nebo spíš prvek, zajímavé je, že spíše než na něm bude snímek stavět na rozporu mezi takřka panickým strachem z opuštění bezpečných prostor a otcovským pudem, takže se zřejmě bude vedle lekaček a znepokojivých očních bulev představitele ústřední role hrát na silně psychologickou strunu.

Protože doba remakům přeje, nebo si to filmová studia alespoň myslí, nevyhne se tomu svému ani kyborgizovaný strážce pořádku RoboCop, jehož mohli návštěvníci kin poprvé vidět už v roce 1987. Po výborném Verhoevenově snímku jsme se dočkali dvou pokračování, z nichž bylo jedno tragičtější než druhé a v jejich duchu se nesoucího televizního seriálu. Brazilský režisér José Padilha (Elitní jednotka z roku 2007) se však robotického policajta pokusí patřičně resuscitovat. Jak se mu to povede, se dozvíme až 9. srpna 2013, ale pokud se dílo ponese v duchu originálu (scénář tomu ostatně nahrává), nemuselo by to dopadnout úplně nejhůř. Prostor pro obavy tu ale je i přes tvůrčí schopnosti režiséra, koneckonců science fiction dosud nebylo jeho parketou.

Pohádku o Jeníčkovi a Mařence známe všichni. Drsný příběh o zlé maceše, ušlápnutém otci a odložených dětech nucených uprostřed temných lesů bojovat o holé přežití s ježibabou (která se ale na jednu stranu dost možná jenom snažila zachránit si střechu nad hlavou) způsobuje dětem trauma už po generace. 28. února příštího roku se konečně dočkáme stovky let očekávaného pokračování děsuplné klasiky, který se, jako správné psychologické drama, zaměřuje na problémy dnes už dospělé dvojice hlavních protagonistů a jistě nám patřičným způsobem vysvětlí, proč není dobré nechávat své potomky jenom tak u cesty, když se jich potřebujete zbavit. Jednoho krásného rána byste totiž mohli zjistit, že jsou pořád naživu, zabíjejí pro peníze a mají fakt spoustu zbraní.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli by postavy z videoher mohly vést kromě své obvyklé práce, tedy poskakování po obrazovkách počítačů, konzolí a automatů, i vlastní život mimo hlavní dění? Scenáristé animovaného filmu z Disneyho produkce Raubíř Ralf, jenž bude v českých kinech uveden 15. listopadu, se nad tím zamysleli a přidali navrch ještě další motiv – jak záporáci snášejí, že je nikdo nemá rád? Odpovědí na obě otázky bychom se měli dočkat právě v Ralfově dobrodružství, protože zrovna on je jedním takovým antagonistou v jednoduché osmibitové arkádě už hezkých třicet let. Utápí se v depresích a touží být klaďas tak dlouho, až se v něm jednoho dne něco zlomí a svou hru opustí. Jenže nepočítá s tím, že svým činem rozpoutá kolotoč neblahých událostí...

Šest let starý Silent Hill režiséra Christopha Ganse mají mnozí za dosud nejlepší převedení videoherní značky na stříbrné plátno. Jde o adaptaci prvních tří dílů stejnojmenné série známých a oblíbených hororových titulů. Právě třetím se z většiny inspiruje (byť najdeme i prvky dalších) i Silent Hill: Revelation 3D, jenž vtrhne do kin 22. listopadu. Režie se tentokrát chopil a scénář napsal talentovaný Michael J. Bassett, jenž má na triku i příjemnou vyvražďovačku Pustina (2006) a především pak překvapení roku 2009 – temné fantasy na motivy Roberta E. Howarda Solomon Kane. Pracovat s hutnou atmosférou a hororovými prvky tedy umí a navíc se vrátí Sean Bean, který první díl kupodivu přežil s až neuvěřitelně zdravou kůží. Nyní už to ale tak lehké mít jistě nebude.

Zack Snyder naposledy zrovna nepotěšil vizuálně nápaditým, jinak však plytkým a nudným Sucker Punchem (2011) a možná i proto si zkusí napravit reputaci tím, co mu jde nejlépe. Tedy komiksovou adaptací. 300: Bitva u Thermopyl (2006) i Strážci – Watchmen (2009) jsou výborné filmy a není tedy důvod věřit, že restart filmového Supermana s názvem Muž z oceli nebude povedený. Nebo alespoň lepší, než Singerův úlet Superman se vrací (2006). Zvlášť, když nejklasičtější ze všech superhrdinů hlásí naladění na temnější vlnu ve stylu nedávno uzavřené trilogie o Temném rytíři (2005-2012). Však se také produkce příznačně chopil Christopher Nolan a pojede se hezky od začátku. Tohle by měla být pěkně drsná a emotivní podívaná, plná morálních dilemat a těžkých rozhodnutí.

Převracení klasických pohádek naruby je v módě už delší dobu a bylo jen otázkou času, než dojde i na kultovního Čaroděje ze země Oz od Lymana Franka Bauma. Mocný vládce Oz, který bude mít premiéru 7. března příštího roku, ovšem není jen pouhým přepisem původního díla do modernější a mnohem víc cool roviny, jako třeba Sněhurka a lovec (2012). Snímek se románem inspiruje spíše jen rámcově, a protože se zaměřuje na oblíbenou postavu rádoby mocného čaroděje, za nímž hlavní hrdinka předlohy putuje, a jeho osudy před, při a po nečekané cestě do země Oz, klidně by mohl sloužit jako prequel. Jak se příštím jarem dozvíme, usednutí na trůn největšího mága není vůbec jednoduchý cíl a pouť za jeho splněním je klikatější, než průměrná porce čínských nudlí.

Kapitánův deník z plavby napříč Pacifikem z poloviny devatenáctého století, dopisy hudebního skladatele svému příteli, chladnokrevná vražda v atomové elektrárně, pobyt vydavatele v sanatoriu, vzbouřený klon z futuristické Koreje a příběh o přežití na Havaji v postapokalyptické budoucnosti – veškeré tyto motivy umně spojil dohromady spisovatel David Mitchell v působivém románu Atlas mraků, který u nás vydalo nakladatelství BB/art v roce 2006. Už 22. listopadu bude v tuzemských kinech uvedena jeho doufejme neméně působivá filmová adaptace z režie sourozenců Wachowských (Matrix), kteří tentokrát spojili síly s Tomem Tykwerem (Parfém: Příběh vraha). Látka to k převedení na stříbrné plátno není vůbec jednoduchá, což nahrává experimentování a hledání nových způsobů vyprávění.

Punisher zamířil na stříbrné plátno v celovečerním formátu hned třikrát a bohužel, u české kritiky neuspěl ani jednou. V zahraničí tedy také ne, ale větší fanouškovská základna přece jen byla schopna některé chyby tolerovat a hodnocení na filmových databázích vytáhnout do důstojnějších čísel. Ačkoli to samozřejmě neplatí pro vůbec první tematický snímek. Ve Mstiteli z roku 1989 se hlavní role zhostil Dolph Lundgren a přestože si musel přebarvit háro, překvapivě je asi tím jediným, co drží film nad vodou. Až na pár jmen a název nemá navíc tenhle počin s komiksovou předlohou zhola nic společného. Frank tady není bývalý voják, ale policista, jeho rodina nezemřela v křížové palbě, nýbrž při bombovém atentátu a co hůř, po celou dobu stopáže se ani jednou neobjeví ikonická lebka.

Pětidílná komiksová minisérie z dílny Stevena Granta a Mikea Zecka (Avengers, The Defenders, The Hulk...), pojmenovaná prostě The Punisher (souhrnně vydaná jako Circle of Blood), si odbyla premiéru v roce 1986. Kromě nových Frankových zátahů proti zločinu přitom obsahovala rekapitulaci některých jeho dosavadních činů a celkem vtipným způsobem vysvětlila, proč doposud dělal, co dělal (například proč se konfrontoval se Spider-Manem) – tělem mu kolovala mysl ovlivňující droga. V dalším roce převzali štafetu scénárista Mike Baron a kreslíř Klaus Janson, jejichž stejnojmenná série čítá úctyhodných 104 dílů a vycházela dlouhých osm let. Mezitím ale tohle duo stihlo odstartovat ještě dvojici spin-offů – War Journal a War Zone.

Frank Castle, alias Punisher, není mezi českými příznivci komiksu neznámé jméno. Zásluhu na tom nese především nakladatelství Crew, které u nás sborníky s dobrodružstvími marvelovského antihrdiny vydává. Samozřejmě ne všechny – jde pouze o výtah toho nejkvalitnějšího, tedy příběhů z pera živoucí legendy, scenáristy Gartha Ennise, jehož lze označit za komiksovou obdobu Quentina Tarantina. Každopádně slovo "pouze" je na místě, protože Punisherovo zrození se datuje už do roku 1974, a tak by možná nebylo špatné si o tomhle cynickém chlápkovi, který vyhlásil krvavou vendetu všem mafiánům, vrahům, násilníkům, drogovým dealerům, psychopatům, sadistům, pedofilům a všemu dalšímu, co považuje za odpad lidské společnosti.