Pokud zabloudíme do průkopnických časů počítačové ilustrace, pokaždé narazíme na Craiga Mullinse. Muže, který se narodil v šedesátých letech minulého století a o kterém se často mluví jako o vůbec prvním regulérním digitálním malíři. Dokázal, že kvalita obrazů z počítačového softwaru se může rovnat dílům vytvořeným tradičními technikami. V době, kdy se Mullins seznámil s grafickými programy, bylo obvyklé je používat pouze jako nástroje pro úpravu obrazu, zatímco on se k nim brzy postavil jako k samostatné výtvarné technice. Jeho první pokusy jsou svázany s programem SuperPaint, ale opravdové možnosti odhalil, až když zkusil Photoshop.

Frankofonní komiks patří, navzdory konkurenci z východu i ze západu, stále do první ligy. Proto také toto médium vytrvale láká domácí mladé kreslíře, aby se pokusili o svůj životní průlom. Někdy na konci sedmdesátých let se mezi nimi objevil mladík, který měl ambice navázat na velké francouzské osobnosti, jemuž však osud nikdy nedopřál stát se jednou z nich. Ovšem to, co mezitím stihl v jiném oboru, by vydalo na několik samostatných úspěšných kariér. Stephan Martinière vytvořil přes sto knižních a časopiseckých obálek, minulý rok si poprvé vyzkoušel roli designéra obalů hudebních alb, na jeho návrzích vyrostly hollywoodské trháky, úspěšné počítačové hry, televizní seriály i projekty mimo žánr...

Výtvarné designéry, označované většinou původním anglickým termínem concept artist, najdeme v zákulisí filmových společností nebo studií produkujících počítačové hry. Jejich jména často neznají ani největší fanoušci výsledných projektů, což už k této profesi tak nějak patří. Ani Adam Adamowicz se navzdory enormnímu úspěchu jeho návrhů pro firmu Bethesda Softworks nikdy nestal veřejně známou osobností a smutnou pravdou je, že se o něm většina lidí dozvěděla až v momentě, kdy v roce 2012 zemřel ve věku pouhých 43 let na rakovinu plic. Svět počítačových her tehdy ztratil člověka, který resuscitoval sérii Fallout a vytvořil fenomenálně úspěšný Skyrim.

Ještě před pár lety znala australského výtvarníka Shauna Tana jen nevelká skupina čtenářů, především proto, že se soustředil na tvorbu pro děti. Jeho příběhy jsou však natolik univerzální, že oslovily i dospělé a navíc se k této cílové skupině posunul i sám autor. Do širšího povědomí pronikl především dvěma projekty – grafickým románem z roku 2006 Nový svět (v originále The Arrival) a oscarovým animovaným filmem The Lost Thing (2010). Tanův distingovaný styl našel uplatnění v komerční ilustraci, ale rozvinul se až v momentě, kdy jej začal používat jako prostředek vyprávění. Obrazy zastupují slova, nebo spolu vytvářejí harmonické či disharmonické vztahy, a z této symbiózy vznikají Tanovy nejlepší práce.

V průběhu devadesátých let byl americký výtvarník Bob Eggleton na úplné špičce žánru. Svědčí o tom i pouhý výčet ocenění, která získal. Doma má devět cen Hugo a zároveň byl na toto ocenění nominován bez přestávky od roku 1988 do roku 2012. Podobně se mu dařilo i u cen Chesley, kde se do nominace poprvé dostal už v roce 1985 a naposledy před pěti lety, a to v některých letech dokonce až v pěti různých kategoriích. Dvanáct z nich nakonec proměnil ve vítězství. Dnes se sice už trochu stáhl z výsluní, zato se věnuje projektům, pro něž bije jeho fanouškovské srdce. Však také například na loňském conu G-Fest získal The Mangled Skyscraper Award, určenou pro ty, kdo zásadně přispěli do japonského kaiju.

Mezi výtvarné disciplíny, které díky rozvoji počítačových technologií pomalu upadají v zapomnění, patří i malovaný filmový plakát. Legenda oboru, Drew Struzan, tak zažil svůj profesní vrchol v sedmdesátých a osmdesátých letech, zatímco od přelomu tisíciletí ho vyhledávají už jen dva druhy zákazníků. Buď staří matadoři typu George Lucase a Stevena Spielberga, anebo mladí, převážně začínající filmaři, kteří na jeho plakátech vyrůstali. Pětatřicet let svého života strávil s Hvězdnými válkami (od plakátů pro všech šest celovečerních filmů až po obálky knih z tohoto světa), dělal trilogii Návrat do budoucnosti, klasiku Blade Runner a mimo fantastiku třeba prvního Ramba.

Americký výtvarník Dan Dos Santos vtrhnul na fantastickou scénu poprvé na přelomu tisíciletí. A dnes, přestože mu ještě není ani čtyřicet, patří k vůdčím osobnostem žánru a může se pochlubit řadou mezinárodních ocenění včetně Chesley Award, zlaté a stříbrné medaile ze soutěže Spectrum a pěti nominacemi na cenu Hugo. Jeho kariéru nelze nazvat jinak než ukázkovou, neboť cestu výtvarníka měl nalajnovanou, jako když střelí, od dětských let až do současnosti. Dos Santos je synonymem moderní americké ilustrace, která však zároveň silně čerpá z letité tradice. Najdeme ho všude skrz naskrz fantastikou, u science fiction, fantasy i u komiksů, ale jeho doménou se za poslední roky stala městská fantasy.

Studio Disney s novou trilogií Hvězdných válek slibuje, alespoň po vizuální stránce, návrat ke kořenům, k původním konceptům George Lucase a jeho dvorního designéra Ralpha McQuarrieho, bez kterého by Hvězdné války nikdy nebyly takové, jaké je známe. McQuarrie přišel s průlomovými návrhy, které zásadně ovlivnily nejen podobu předaleké galaxie, ale i metody práce na velkorozpočtových filmech. Nový přípravný tým měl jedinečnou šanci vidět na vlastní oči obrazy a skici, které dělal pro Lucase, když spolu vymýšleli první epizody vesmírné ságy. Dokonce to vypadá, že se v očekávaném pokračování objeví i nepoužité nápady, na jaké tehdy trikové technologie nestačily.

Původně měl nový seriál začít zvučným jménem, pod jehož vahou se dodnes otřásají dvorany science fiction. Ale jistý čtenář našeho webu (díky Stando Ertle) mě už před mnoha měsíci upozornil na malíře Simona Stålenhaga. Jeho obrazy, to jsou dokumenty alternativní historie venkovského Švédska na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Působí jako polaroidové snímky z dětství, napsal redaktor blogu známého časopisu American Scientific, když dělal se Stålenhagem rozhovor. Optimistická a nablýskaná technologie na jeho obrazech leží semletá a zohýbaná rytmem normálního života, což je sympatický a neotřelý přístup, na hony vzdálený mainstreamové fantastice.

Talent Steva Wanga objevila veřejnost v době, kdy pod vedením Stana Winstona vytvořil design jedné z ikonických postav science fiction – Predátora. Později se jeho jméno objevilo v titulcích více než stovky snímků a televizních seriálů a mimo jiné je autorem Abeho Sapiena z Hellboye nebo vlkodlaků a upírů z Underworldu. Wangova filmová dráha začala v roce 1975, kdy se přestěhoval s rodiči z Taiwanu do Spojených států. Schylovalo se právě k Halloweenu a on objevil zvláštní obchod naplněný tematickými hračkami a kostýmy, ale především se tu prodávaly latexové masky. Začal je sbírat a rozhodl se přijít na to, jak se vlastně dělají, a tak hltal odborné časopisy a knihy o divadelním maskérství.

Ani krávy na horách nejsou nic víc než stroje na mléko. Toto nadsazené prohlášení pochází z úst francouzského sochaře Pierra Mattera a přesně vystihuje styl, jakým uvažuje o světě a naší budoucnosti. Ve svých dílech kombinuje živé organismy a stroje do bezpočtu variant na téma kyborg, které podle něj nejlépe vystihuje těsné spojení lidí coby biologických organismů s technologickým rozvojem. Nebo lépe řečeno, naši rostoucí závislost na technice ve všech oborech a oblastech života. Bez ní by se současný svět zhroutil, což bylo ještě před dvěma stoletími nemyslitelné. Matterovy sochy sestavené z kovových součástí, zpracované žárem i fyzicky náročným kováním jsou monumentální.

Simon Lee sice nepatří mezi nejzářivější superhvězdy sochařského a designového nebe, přesto jde o poctivého a otevřeného autora, jehož spletitá odysea dovedla až k nejsledovanějším vědeckofantastickým snímkům posledních let. Do epicentra filmařského průmyslu to snad ani nemohl mít geograficky dál, než z místa svého narození. Lee totiž pochází z Číny a do Spojených států, přímo do Los Angeles, se přestěhoval teprve po překročení dvacítky. Začal modelovat už v době, kdy děti podléhají kouzlu pastelek, přesto pro něj sochařina zůstala dlouho jen koníčkem. A tím dlouho myslíme skutečně dlouho. Plně profesionálním umělcem se stal až ve čtyřiceti letech.

Snímek Avatar vydělal svým producentům jenom v kinech téměř tři miliardy amerických dolarů. O obrovském hitu se mluvilo všude, a tak není divu, že díky internetu a médiím pronikly do popkultury rovněž nové ikonické postavy. Snad nikdo, ani ten, kdo se vyhýbá posledním filmovým opusům Jamese Camerona, nemohl pominout modré humanoidní hrdiny nazvané Na'vi. Ať už je parodují na předávání Oscarů, nebo jsou použiti ve vtipech na českou prezidentskou kampaň, jejich autor dokázal něco, co se vidí málokdy – navrhl bytosti tak výrazné a přesvědčivé, že se stanou součástí lidové kultury. Tím, pod jehož rukama vznikala podoba domorodých obyvatel Pandory, je právě Jordu Schell.

Přestože Tim Roosen tvoří díla založená na science fiction a fantasy a používá stále stejné materiály, výsledky se navzájem liší tak zásadně, jako by pocházely z rukou úplně jiného umělce. Roosenovy současné objekty spadají pod jednu ze tří základních koncepcí, které určují jejich výslednou podobu: Asylum, Roboville a Monumental. Spojuje je pouze jméno umělce a hlavně technika, kterou vybrušuje už od roku 1996, kdy svoje výtvarné předměty poprvé představil veřejnosti. Roosen je vyučeným svářečem a kovářem, proto kov hraje prim u všech jeho objektů. Pracuje především v sériích, přičemž používá a kombinuje ocel, měď, odlévaný bronz i hliník...

Jméno Glauca Longhiho se dosud objevovalo hlavně v titulcích brazilských filmů, proto není zatím ve světě příliš znám. Pilně však pracuje na tom, aby se to brzy změnilo. Před osmi lety dokončil studium na filmové škole a nastoupil do reklamního studia jako editor videí a specialista na 3D projekty. Soustředil se na digitální média a vybroušení znalostí, jak je plně využít, ale po čase zjistil, že to nestačí. Aby se dokázal umělecky posunout dál, potřeboval mít také širší povědomí o postupech klasického sochařství. Už několik let se v něm zdokonaluje a tvrdí, že od doby, kdy pronikl do zákoutí fyzického modelování, mu práce ve 3D programech přijde jako hračka.