Skotský autor Ian Banks je žánrovým fanouškům známý především díky cyklu SF románů o Kultuře. Sérii věnovanou civilizaci daleké budoucnosti odstartovala kniha Pomysli na Fléba, po níž následovalo dalších devět svazků. Banks ovšem ani zdaleka nebyl jen autorem vědecké fantastiky, většinu jeho bohužel už uzavřeného díla naopak představuje literatura spíše mainstreamová, byť často hodně podivná až fantaskní. Tento popis přesně sedí i na autorovu prvotinu – Vosí továrna v roce 1984 vzbudila značný rozruch a dočkala se i přes svou kontroverze budící povahu převážně kladného přijetí. Románu se dařilo i u nás, poprvé vyšel v roce 1998 u Talpressu a toto vydání se poměrně rychle stalo vzácným a nedostatkovým zbožím...

Současná podoba našeho trhu s fantastickou literaturou se v mnohém liší od situace, na kterou jsme byli zvyklí během zhruba prvních dvaceti porevolučních let. Oproti minulosti většina nakladatelské aktivity přešla do rukou velkých hráčů, pro které je fantastika jen jednou z částí jejich portfolia, ukázkovým příkladem jsou značky Argo nebo Host. Bývalá výrazná jména (jako typické zástupce této skupiny můžeme jmenovat Triton nebo Laser) svou aktivitu buď utlumují, případně se nechali pohltit většími skupinami. Možná trochu paradoxně však zároveň v poslední době vznikají nová, malá nakladatelství, tvořená několika málo lidmi. Ta objemem produkce sice dominantním nakladatelům v žádném případě konkurovat nemohou...

Tvorbu amerického fantasty Dana Simmonse lze rozdělit zhruba na dvě etapy. Té první dominují SF epopeje Zpěvy Hyperionu a Ílion/Olympos, přičemž lze uvést, že zatímco první z nich stojí takřka na počátku autorovy kariéry, ta druhá pak její první fázi uzavírá. Okolo těchto dvou milníků fantastické literatury ovšem najdeme řadu dalších románů, často hororového žánru, přičemž praktický každým z nich Simmons prokázal šíři svého talentu a skvělou schopnost popasovat se s nejrůznějšími zákoutími žánrové literatury včetně detektivek. Jistý zlom přichází v roce 2007, kdy se Simmons monumentálním Terrorem vydal na cestu jakési historické fikce, zpravidla hodně obsáhlých románů, ve kterých se po důkladném studiu reálií...

Americká autorka Naomi Noviková se ve světě a konečně i na našem trhu prosadila zejména alternativně historickou sérií Temeraire, na jejíchž stránkách vypustila do světa napoleonských válek draky. Aktuálně však nakladatelství Host přichází s úvodním svazkem její nové série, oceňovanou a příběhově samostatnou fantasy Ve stínu Hvozdu. Ta získala v roce 2016 ceny Nebula a Locus, nyní se tedy můžeme přesvědčit, nakolik se očekávání vyvolaná tímto přijetím protnou s naším čtenářským vkusem a zda kniha vyvolá nějaký kritický ohlas i ve zdejších končinách. Noviková vypráví podle vcelku běžného vzorce, přiznaně ovlivněná klasickou pohádkou. Ve kvazi středověkém světě proti sobě staví dvě království...

V mistrovském díle Hyperion zanechal romanopisec Dan Simmons své hrdiny spolu se čtenáři v té nejnapínavější možné situaci. Poutníci se dostali na místo určení, k Hrobkám času, slavnému hyperionskému artefaktu, nicméně dál už román nepokračoval. Hyperion tak odvyprávěl pouze první část příběhu, dozvěděli jsem se v něm, kdo a proč putuje za tajemným Štírem, ovšem nic dalšího. V tomto dosud neodhaleném tajemství ostatně tkvěla jedna z ingrediencí silného kouzla celé knihy, podobně jako například v pozdějším Ílionu na sebe autor navršil takové množství záhad a nedopovězených zápletek, že se i čtenář obdařený značnou fantazií či žánrovou zkušeností mohl jen nesměle dohadovat, jaké bude vyústění tak zamotané fabulace...

Příběhy meče a magie představují jeden ze základních a nejstarších tematických proudů fantasy. Mezi těmi, kdo definovali podobu tohoto subžánru, pravděpodobně nejzářivěji vynikají Robert E. Howard a Fritz Leiber. Howardův Conan je jakýmsi etalonem pravého hrdiny tohoto typu literatury; neústupný barbar prožívající svá dobrodružství na stránkách zřetelně pulpových příběhů dodnes okouzluje početné zástupy čtenářů. Leiber poté přidal hrdiny pohybující se na hraně zákona, zloděj Šedý Myšilov v kombinaci s poctivým seveřanem Fafhrdem představovali atraktivní dvojici, přitahující zájem generací fanoušků. I přes z dnešního pohledu přece jen zřetelnou míru jisté brakovosti jsou důkazem přetrvávající obliby četby postavené na základních pilířích...

Americký vizionář Neal Stephenson patří k největším talentům střední generace současné fantastiky. Záběr jeho díla, tvořeného většinou obsáhlými romány, je skutečně široký, od kyberpunku po historickou alternativní fikci. Prakticky v každé knize navíc přináší opravdu důkladně nastudované prostředí, které bývá jevištěm strhujícího příběhu. Ať už šlo o svět přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, o kterém pojednával monumentální Barokní cyklus, nebo třeba o zákonitosti kryptografie popisované v Kryptonomikonu, vždy čtenáře ohromoval šíří svých znalostí a také zřejmým úsilím, které nutně musel věnovat přípravě na tvorbu románu. Nikdy navíc nešlo o samoúčelnou snahu oslnit znalostmi...

Trilogie amerického autora Roberta Jacksona Bennetta o božských městech dospěla do finále, třetí část této v mnoha ohledech pozoruhodné série nám nedávno přineslo nakladatelství Host. Jejím charakteristickým rysem je rozmanitost, ani jeden ze tří svazků nemůže být označen za kopii toho předchozího. Město zázraků tak opět pracuje trochu s jinými nástroji a motivy než předchozí dva díly. Zatímco úvodní Město schodů se věnovalo především špionské zápletce, která následovala z popředí pozornosti postupně ustupující detektivní záhadu, pokračování Město mečů se zamýšlelo nad otázkami vojenského povolání a jeho etiky. Město zázraků, jež se odehrává třináct let po předchozím dílu, znovu mění úhel pohledu...

Nakladatelství Carcosa, počin překladatele a milovníka hororu Milana Žáčka, se po pomalejším rozjezdu začíná dostávat do obrátek. Útlý román autorského dua Freeman a Prentiss je pátým vydaným svazkem této nedávno založené značky. Carcosa si vytkla za cíl propagaci literárního hororu ve všech jeho podobách, a už po roce existence na knižním trhu lze konstatovat, že se toto nelehké poslání daří zdatně plnit. Dosavadní produkce je skutečně rozmanitá, mezi několika prozatím vydanými tituly vedle sebe stojí jak klasická sázka na jistotu v podobě H. P. Lovecrafta, tak excentrický Carlton Malick III či tuzemská naděje představovaná Miroslavem Pechem. Čeho jsme se tedy z lákavé produkce nakladatelství Carcosa dočkali tentokrát?

Jednou z důležitých funkcí žánrové literatury bývá její únikovost, čtenáři se na stránkách fantastických příběhů nechávají unášet do fiktivních říší nebo neznámých vesmírů, čímž se vzdalují starostem běžné reality i vlastního života. Jistě nejde o jediný smysl fantastiky, nicméně cesta směrem ven, od čtenářova nitra k vysněnému světu, který nemá přímou oporu ve skutečnosti, vždy tvořila podstatnou část náboje a přitažlivosti tohoto druhu četby. Takové mety se dá samozřejmě dosáhnout nejrůznějšími způsoby, vedle použití vysoce literárních postupů zde máme nepříliš inovativní využívání prověřených dějových šablon i psaní vyloženě a záměrně brakových příběhů, které využívají především nadsázky a ochoty čtenáře přistoupit na zvláštní pravidla hry...

Americká autorka současné fantastiky N. K. Jemisinová nevstupuje na český trh poprvé. Už v roce 2013 představilo nakladatelství Argo překlad jejího románového debutu Sto tisíc království. Úvodní část trilogie Dědictví však i přes solidní kritický ohlas komerční ambice nenaplnila a další díly tak alespoň doposud nenásledovaly. To však neodradilo brněnské nakladatelství Host, díky jehož péči nedávno vyšel český překlad úvodního svazku opěvované série Zlomená země. Román Páté roční období, v originále vydaný v roce 2015, otevírá novou trilogii, jejíž všechny svazky posbíraly cenu Hugo. Vysoká očekávání jsou proto na místě a bez jakéhokoli napínání lze hned v úvodu prohlásit, že minimálně Páté roční období tyto přísliby naplnilo…

Spisovatel Ray Bradbury je v myslích čtenářů zapsán především jako autor literatury science fiction, byť zvláštní a netypické. Tituly jako 451 stupňů Fahrenheita nebo Marťanská kronika znamenaly pro fantastický žánr výrazný krok směrem k literárnímu hlavnímu proudu a postupně přinesly uznání Bradburyho spisovatelských kvalit na širokém poli vážné literatury, dalece přesahující někdejší ghetto autorů vědecké fantastiky. Bradbury nicméně nikdy nebyl autorem jednoho stylu či literárního směru, platilo to už v samých počátcích jeho autorské kariéry. Jeho vůbec první vydanou povídkovou sbírkou byl Temný karneval, žánrově zařaditelný nejspíš jako gotická či weird próza. Ve zdejších povídkách se to jen hemží oživlými mrtvolami, duchy, upíry, hřbitovy

Na severu Evropy platí částečná prohibice, která umožňuje zakoupení alkoholu s dosti vysokou cenou pouze ve státem vlastněných obchodech. Výjimku ovšem představují trajekty pendlující Baltským mořem. Obrovské lodě převážející lidi i automobily se totiž nacházejí v jakési daňově neutrální zóně a pití je zde mnohem levnější. A právě na takové plavidlo, brázdící vody na trase mezi Švédskem a Finskem, umístil švédský spisovatel a novinář Mats Strandberg děj svého románu Trajekt. Okolo dvanácti set pasažérů samozřejmě nastoupilo na palubu lodi Baltic Charisma z nejrůznějších důvodů, u většiny z nich ovšem převládá touha pobavit se, a to především za pomoci snadno dostupného alkoholu. Přeplněný trajekt na širém moři prakticky odříznutý od okolního světa...

Lavie Tidhar, izraelský rodák momentálně žijící poblíž Londýna, patří k zajímavým jménům střední generace moderní fantastiky. S velkou částí jeho prozatím nepříliš bohaté románové tvorby jsme se už mohli setkat i v českém překladu, romány Usáma i Muž leží a sní představovaly zajímavé příspěvky k chápání aktuální podoby žánru. Nyní nakladatelství Argo přichází s jeho nejaktuálnějším počinem, Pamětní cenou Johna W. Campbella odměněný román Centrální stanice, který v originále vyšel v roce 2016, s nepříliš velkým časovým odstupem se tak s ním mohou v rámci edice Fantastika seznámit i tuzemští čtenáři. Nejprve je třeba konstatovat, že v porovnání s předchozími česky vydanými díly Lavie Tidhara jde zřejmě o nejsoudržnější a nejkompaktnější prózu.

Spolu s Asimovem a Clarkem patří Robert A. Heinlein mezi takzvanou Velkou trojku anglo-amerických SF spisovatelů „zlatého věku“. V desetiletích okolo poloviny minulého století definovali podobu prudce se rozvíjejícího žánru. Heinlein začal psát na počátku čtyřicátých let a podobně jako u řady význačných generačních souputníků se tak stalo na stránkách vlajkové lodi tehdejší science fiction, časopisu Astounding redaktora Johna Campbella. Později kromě vážných románů napsal i dodnes oblíbenou řadu knih pro mládež, populární romány jako Vezmi si skafandr a běž z roku 1958 zajistily žánru zástupy okouzlených fanoušků, kteří zůstali fantastice věrní po dlouhá léta (jedním z takových fanoušků byl kupříkladu i George R. R. Martin). Nicméně těžiště jeho tvorby...