Od časů Mrakulina grimoáru ušla Hanina Veselá pořádný kus cesty. Namísto dalšího zkoumání hájemství humorné fantasy se vydala do končin špinavé a temné fantastiky, kde si pro sebe hlavní slovo uzmula sexy zrzka s jazýčkem ostrým jako břitva. A protože cesta vede dál a dál, nemáme tu jen další příhodu drzé telepatky, ale přímo špalek nabitý magií, intrikami, zvraty, dědictvím dávných časů a vysokou politikou. Něco jako další Hru o trůny, pokud by George R. R. Martin zůstal jen u prvního dílu série. Další z příběhů telepatky Magnolie je nám servírován na míse z athorského stříbra, podlitý kvalitním rumem a kořeněný intrikami. Tentokrát se totiž naše zrzavé třeštidlo připletlo ke hře o plavenský trůn...

Žena se lvem vklouzla do vod české (a slovenské) fantastiky s drzostí femme fatale. Samotná koncepce antologie vyvolává šumění o feminacismu, jízlivé komentáře a otázky ze své podstaty dosti nekorektní. Má vůbec smysl se zaobírat knihou, kde jedním z kritérií výběru je pohlaví autora? Liší se ženské a mužské psaní? A existuje vůbec „ženská fantastika“? Odpovědi se však nebudou líbit zejména ctihodným kmetům bránícím čest pravého dobrodružství party správných hochů. Nejen tím, že budou složitější. A nejen, že se během nich spíše než na jednotlivé povídky pozornost zaměří na knihu jako na celek. Společné mají skutečně snad jen pohlaví autorek. A… něco dalšího, co z Ženy se lvem dělá i jedinečnou definici ženského psaní.

Bylo jako první vejce, nebo slepice? Netušíme. A nevíme ani, jestli jako první vznikly hry na hrdiny, nebo jim předcházela touha tvořit světy plné exotických dobrodružství, magie a příběhů hodných fantasy n-logií. První základy Forgotten Realms vytvořil Ed Greenwood v druhé polovině šedesátých let, přestože příručky vybízející k procházkám po Faerunu přišly až o dvacet let později, v době, kdy se zjevilo i Dragon Lance s Krynnem. S úspěchem Dračího doupěte se začaly postupně objevovat instantní světy v podobě předpřipravených dobrodružství a herních modulů i u nás. Po nesmělém začátku v podobě Prokletí Karaku a Dvanácti sošek Almiru přišly ponurá detektivka Danghanská kletba...

Hadrian Sawback je kapitán vesmírné lodi, arogantní hovado beze smyslu pro zodpovědnost, megaloman, lehkomyslný floutek… a někdo, kdo své plácnutí, že na misi nenechá nikoho zemřít a že bude reprezentovat lidstvo, bere až příliš vážně. Spratek tak není pouze jméno pro nejmodernější pozemský hvězdolet – stejným slovem se dá popsat i jeho velitel… Steven Erikson si dal pauzu od epické fantasy, a aby si odpočinul od psaní emocionálně vyčerpávající Charkansaské trilogie, pustil se do rozverné parodie na Star Trek. Co na tom, že jistou rozverností oplývala i dvojice malazských nekromantů. Vlastně nezáleží ani na tom, že nad některými pasážemi se ze smíchu stává spíš cynický úšklebek...

Tak jsme se (prý) konečně dočkali. V kině opět řádí temné síly Impéria, hodní i zlí hoši mávají barevnými tyčkami, Harrison Ford je charismatický jako vždy a mnozí se diví, proč si část fanoušků Hvězdných válek šeptá cosi o bojkotu. To budou bezpochyby chlapci, co nezvládli dospět a smířit se s politickou korektností (mezi hrdiny je černoch!) a feminismem (jsou tam i ženy, nenosí bikiny a jedna dokonce velí stormtrooperům!). Každý normální člověk přece musí být z dalšího dílu Hvězdných válek v extázi. Nebo… ne? Epizoda sedm dokázala vzbudit silné emocionální reakce ještě předtím, než vůbec doputovala do kin. Změny kánonu s ní spojené uvedly celosvětovou komunitu fanoušků do stavu podobného občanské válce...

Jsou partie, v nichž lze jen zvítězit, nebo zemřít. Velcí političtí hráči galaxie, císařství Algor a demokratický Menabaran, o tom ví své a povykování viridianských mírumilovných pacifistů na tom nic nezmění. Jenže nový premiér Menabaranu nehraje o trůny a desetiletí trvající šachová partie meziplanetární politiky mu připadá zoufale neefektivní. Jeho ambice – a především ambice těch, co ze stínů pohybují jeho figurkou – jsou mnohem větší… Základem jsou dvě dějové linie – algorsko-viridianská, zaměřující se na ne zcela dobrovolné manželství princezny Viktorie a císaře Andreje, a mezobaranská, v níž autoři oscilují mezi thrillerem a komentářem současného politického dění...

Bude mír. Po krvavých bojích s Forulkany se tistejské civilizaci dostává vytouženého oddechu. Návrat ke starým pořádkům však není možný, válka uvolnila pouta tistejského feudálního systému a svět se mění. Přichází čas nových bohů, hrdinů a magie. Čas pro Stvoření temnoty. Ještě než v roce 2011 dokončil Steven Erikson práci na své sáze, přislíbil fanouškům dvě nové trilogie z Malazského světa: Toblakai uzavírající osud Karsy Orlonga, barbarského válečníka usilujícího o zničení veškeré civilizace coby zdroje absolutního zla a Charkanas  vracející se do vzdálené minulosti k okolnostem pádu rasy Tiste. Právě ta přišla na řadu jako první a v Čechách se na pultech knihkupectví objevuje úvodní svazek.

Říši fantazie od nepaměti ohrožovaly hordy sérií vedených zástupy strašlivých epigonů, jež skoro nikdo nebral vážně. Pak ale na jejich místo nastoupili skvělí vypravěči. Čtenáři začali zakládat podivuhodné kulty jásající nad umírajícími postavami, psát vlastní výkladové slovníčky a spílat kritikům pozastavujícím se nad nebývalým bujením slov. Když se zdálo být nejhůř a prostý lid lkal kdo má všechny ty na sebe navazující špalky číst!, objevil se hrdina… Pravda, Robert M. Wegner není rytířem v zářivé zbroji a proti nekonečným ságám nevyjel v čele vojsk povídkářských na bílém koni, místo toho s šarmem správného antihrdiny infiltroval nepřátelské řady sérií povídek, které jasně dokazují, že se to dá dělat i jinak.

Gentleman v staromódním fraku a v cylindru skrývajícím tvář čínského mudrce. Sexy blondýnka s výstižným jménem Scarlett. Upíři, vlkodlaci, krásné víly. Družinka podivuhodných bytostí s posláním takřka donquijotským a nezbytný vyvolený, tentokrát rovnou ve dvou exemplářích. Ty všechny si svolal Daniel Tučka na parket, aby čtenářům ukázal, jak vypadá nefalšovaný Umrlčí tanec. Stylistický chameleon – přesně tak lze charakterizovat povídkovou tvorbu Daniela Tučky. Při obesílání nejen Žoldnéřů fantasie poctivě prozkoušel nejrůznější typy fantastiky, snad aby se ujistil, že mu nejlépe vyhovuje (a sluší) bohatou češtinou psané atmosférické příběhy.

Tytam jsou časy Sira Waltera Scotta či národního buditele Aloise Jiráska. Historie se z přísné učitelky změnila v rozevlátou lehkou holku, která vyrazila bavit čtenáře. A daří se jí to náramně. Na knihkupeckých pultech se válí dobrodružné příběhy z temných časů psané tu více, tu méně opilým perem. A vedle nich, zcela ignoruje poznámky o mesalianci, vystrkuje růžky i jistá odnož fantastiky. Pod praporcem knižní řady Fantastická historie a s pomocí známých (Leonard Medek, Vilma Kadlečková, Pavel Renčín) i méně známých (Martin D. Antonín, Jan Č. Galeta) tváří domácích spisovatelů tak činí už druhá antologie editora Ondřeje Jireše – Krvavá čest.

Život čaroděje není snadný. Nejen, že se při své práci setkává s nepochopením laické veřejnosti věřící na prosté mávání rukama a nesrozumitelně mumlaná slova, navíc se musí neustále potýkat s nadpřirozenou verbeží jako elfové, kmotřičky víly, draci a další vysoce otravní fantastičtí i ryze obyčejní tvorové, kteří člověku nedají na chvilku pokoj. O kolezích, nebo dokonce alchymistech, se lépe ani nezmiňovat… Vítejte ve světě amerického spisovatele Johna Morressyho – a seznamte se s Kedrigernem, mistrem odeklínadel a protikouzel. Pokud ho neznáte, pak se připravte na fantasy cyklus, který si u nás získal spoustu oddaných čtenářů a není důvod, proč by si nezískal i vás…