"Měli jsme jít radši na Jumanji." Věta pronesená do závěrečných titulků deváté epizody Star Wars snad ani nemohla být výstižnější. Samozřejmě by dávalo daleko větší smysl poctít návštěvou kina film, který nijak neskrývá, že je pokračováním natočeným podle osvědčené šablony, a který pouze slibuje, že to dobré ponechá a vše ostatní postaví trochu jinak, anebo toho starého přinese alespoň o něco více, aby kvantita přehlušila slabší kvalitu. Star Wars: Vzestup Skywalkera je zakončením jedné z největších, ne-li největší sci-fi ságy filmových dějin a přesto nenabízí víc, než jakousi pochybnou hru na jistotu. Natočit pět filmů z jedenácti (k Epizodám připočtěme také Solo a Rogue One) jako variaci téhož, to je skutečně počin nevídaný…

Co do počtu filmových premiér je prosinec spolu s letními měsíci tím vůbec nejslabším obdobím. S výdělky to bude nejspíš přesně naopak. Opět se totiž hlásí o slov Star Wars, tentokrát se závěrečným dílem třetí trilogie, s nímž se konečně zkompletuje původně zamýšlená nonalogie. Po všech těch letech je asi tím největším překvapením, že spoustě čtenářů bude předchozí souvětí dávat smysl. Na fantastiku se podíváme ještě detailněji, ovšem pozornosti by neměly ujít ani nežánrové tituly. Kupříkladu svůdné drama Curiosa nebo komedie Rebelky. O často propírané krizi české filmové produkce se lze utvrdit s pokračováním Špindlu. Naproti tomu opravdu lákavě působí severská koprodukce s českou stopou Amundsen. Ty největší vánoční trháky jsou však namířeny trochu jiným směrem…

Psal se rok 2008, když do kin vstoupil Temný rytíř, aby jednou provždy změnil vnímání filmů postavených na komiksových základech. Kdo jiný než Christopher Nolan mohl přijít s tak civilním pojetím, s tak temným příběhem a ještě temnějšími postavami? Kdo jiný než Heath Ledger mohl ztvárnit tak vyšinuté monstrum bez jakýchkoli zábran? A podívejme, v roce 2019 si Todd Phillips dovolil natočit Jokera, s nímž posunul hranice civilního přístupu k žánru ještě o kus dál. Dokonce tak daleko, že se vedou spory, o jaký žánr se vlastně jedná. Samozřejmý fakt, že Joker je zároveň hereckým koncertem Joaquina Phoenixe teď nechme stranou, jeho dechberoucí výkon by překvapil snad jen diváka, který o tomto herci nikdy neslyšel…

Propracovaný a zábavný herní systém je jedním ze základních stavebních kamenů každé dobré deskové hry. Stejně významnou pozici, na níž je v posledních letech kladen stále větší důraz, zastává kvalitní vizuální zpracování. Ilustrace a grafická úprava hry Euthia: Torment of Resurrection připravené k vydání začátkem roku 2020 jsou z velké části dílem Ivety Doležalové, která není v herním průmyslu žádným nováčkem. Mimo jiné se podílela na tvorbě dvourozměrné kyberpunkové hry Dex, v uplynulých letech organizovala Indie Expo sekci na Game Developers Session a spolupracuje na pořádání uměleckých workshopů Carbon Black ve Štýrském Hradci.

Letos potřetí a zdaleka ne naposledy se studio Disney přihlásilo s dalším hraným remakem jedné ze svých animovaných klasik. V případě Lvího krále se jedná dokonce o klasiku z těch největších. Režisér Jon Favreau oblékl do líbivého a ve všech směrech dotaženého digitálního kabátku už Knihu džunglí a jeho přístup se evidentně osvědčil, protože studio Disney obvykle svěřuje jednotlivé kousky svého pokladu pokaždé jinému režisérovi, avšak u Lvího krále vsadilo na jistotu. V těchto dnech je již zřejmé, že toto rozhodnutí bylo minimálně po komerční stránce trefou do černého a že film zdaleka překonal svého předchůdce (což ovšem při různých přepočtech zároveň není ani zdaleka pravda). Bylo ale vůbec možné udělat nějakou chybu?

Možná si ještě vzpomenete na přehled seriálů startujících v první polovině roku. Byl to celkem zoufalý pohled a vlastně se ani nebylo čemu divit. Pro všechny účastníky televizního a streamovacího kolotoče je mnohem výhodnější nasazovat další a další řady zavedených seriálů namísto vymýšlení a nákupu zcela nových značek. Dokonce i málo pravděpodobný Teror přijde na podzim s druhou sezónou. Navíc tu byla Hra o trůny společně s Černobylem, kvůli nimž se aktivovala média, od kterých bychom to normálně nečekali. Podzim se nese v duchu pořádného nadechnutí a zaplnění dočasně vyklizeného prostoru. Nyní nás musí nové seriály už jen přesvědčit o své kvalitě…

Bájný pták propůjčil jméno filmu, který měl původně zažehnout další, omlazenou X-Men sérii. Místo toho je Dark Phoenix v této produkci filmem posledním a Disney si po odkupu studia 21st Century Fox zařadí slavnou značku a s ní i slušnou řádku superhrdinů do vlastního univerza. Ačkoli se hodnocení filmu pohybují jen těsně nad průměrem, což je při více než dvou set milionovém rozpočtu a nízké návštěvnosti příznakem všeobecného a brzkého zatracení, následující řádky budou k restartovanému vzdoru Jean Greyové podstatně vstřícnější. Stejně jako v případě Avengers: Endgame se přímo nabízí odhlédnout od Dark Phoenix jako samostatného filmu a zaměřit se na něj jako na film systémový, významný ve své výpovědi…

Výkřik You’re breathtaking! se prakticky okamžitě stal znakem letošní výstavy E3 konané v Los Angeles. Není bez zajímavosti, že tato slova napoprvé nevyšla z úst žádné slavné osobnosti (Peter Sark se stal “slavným” až poté), avšak Keanu Reeves stojící na pódiu je dokázal pohotově vrátit a dal tak vzniknout kouzelnému okamžiku, jenž vzbudil zájem přesahující hranice vymezené videoherním průmyslem. Ve srovnání s tímto výstupem a s trailery nabušenou konferencí Microsoftu se však tiskovky dalších velkých hráčů držely zpátky v očekávání další generace konzolí, která prý dorazí snad už příští rok. Tak uvidíme. Hry samozřejmě vycházet nepřestanou a přes trošku slabší výběr se bude ve zbytku letošního roku a na jaře toho příštího stále na co těšit…

Některé demografické studie se nedokáží vyhnout termínům, pomocí kterých se člení různé věkové skupiny obyvatel do písmenkových generací. Takže tu máme generace X, Y, Z a díky chabé schopnosti optimálně využívat abecedu nás čeká buď konec světa, nebo generace A. V našich končinách a s přimhouřením obou očí bychom si mohli vystačit s jiným a podstatně jednodušším rozdělením na generaci Čtyřlístku, Kačeřích příběhů, Pokémonů a tou zatím poslední bude nejspíš pokolení Minecraftu. Pokémonská mánie u nás nejsilněji postihla jedince narozené v průběhu devadesátých let díky stejnojmennému seriálu, jen málokdo měl na přelomu století povědomí o pokémonských hrách od Nintenda. Detektiv Pikachu ovšem nevyskočil z televizní obrazovky, ale z herní konzole…

Wow! Takhle se píše historie! Avengers: Endgame je jako těžkotonážní buldozer poháněný všemi předešlými snímky marvelovského filmového vesmíru od prvního Iron Mana až po Captain Marvel, spolu s nimiž narostl během stěží uvěřitelných dvanácti let do nebývalých rozměrů. Nejedná se přitom o film bezchybný a do všech detailů dotažený, v jednotlivostech bude leckomu určitě lézt na nervy, ale tentokrát to není důležité. Jen opravdu bláhový filmový nadšenec by si v těchto dnech nechal ujít možnost vidět Endgame v kině, promarnil by jedinečnou příležitost být u toho a vidět legendární film v čase jeho premiéry. Něco takového se nemusí pár let opakovat, i když to je ještě optimistický odhad, ono se to nemusí opakovat několik desetiletí…

Při výběru nejlepších nebo nejzajímavějších krátkých filmů uvíznuvších v online prostoru během předchozího roku často zůstane pár pozoruhodných kousků těsně pod čarou. Pro svoji žánrovou příbuznost jsme nechali následující pětici hororových kraťasů pouze chvilku stranou a vytvořili pro ně tento speciál. Žádný z následujících filmů není o nic méně atraktivní než předchozí desítka, navíc se po větším zastoupení hororů, které zůstávají ve stínu sci-fi a fantasy, tak často volá. Čeká vás tedy pár duchařin, útěků před příšeráky, jeden ukázkový slasher a chmurný příběh na závěr. A pokud to snad není z nadpisu jasné, tyto filmy jsou s hvězdičkou a děti by se jim měly obloukem vyhnout…

Oznámení filmového návratu pekelníka s drtivým pravým hákem a upilovanými rohy přivítala řada fanoušků s nadšením, s obavami naopak přijala změnu tvůrčího týmu, v němž post režiséra neobsadil Guillermo del Toro a postava Hellboye nepřevzala rysy charismatického Rona Perlmana. Tyto obavy se začaly naplňovat po uvedení prvního traileru, který byl přes svoji rozpačitost jasnou zprávou, že srovnávání nové a staré podoby filmového Hellboye je cestou do pekel. Neil Marshall jako specialista na drsnou britskou řezničinu bude jen těžko prodávat divákům pohádkovou atmosféru. Psí vojáci skutečně nejsou Faunův labyrint, což je jen další důvod k tomu, aby nový Hellboy dostal šanci…

Nové vydání povídkové sbírky Jak vypálit Chrome v rámci znovuoživené sběratelské edice Mistrovská díla SF je dobrým důvodem k připomenutí si počátků spisovatelské kariéry velmistra žánru Williama Gibsona, který na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století položil společně se svými souputníky základy kyberpunku. Bruce Sterling se v předmluvě knihy vyjadřuje o Gibsonovi jako o autorovi, který se nevydal pohodlnou cestou epických fantasy, space oper a postapokalyptických románů, nýbrž právě naopak namířil svůj tvůrčí zápal ke snaze o zachycení obrazu blízké budoucnosti vycházející z tehdejší současnosti. Po více než třiceti letech je náš svět opravdu jiný, plný nových technologií...

Ačkoli sledujeme tento jev teprve podruhé, lze již teď prohlásit, že každý nový autorský film Jordana Peelea je událost. Bylo tomu tak nejprve s Uteč prodávaným divákům jako horor opřený o citlivou rasovou otázku, který nakonec nebyl ani ryzím hororem, ani ostrou čepelí tnoucí do rasistické problematiky. Proti očekáváním jde Peele i se svým druhým filmem My. Hororový žánr je zde opět jen odrazovým můstkem a obalovým materiálem námětu, jemuž by jiní tvůrci pravděpodobně přisoudili přístupnější a daleko nákladnější formu. Takhle postačí pouhé dvě rekvizity, zlaté nůžky spolu s červenými montérkami, jako symboly navenek zjevných nervydrásajících událostí a uvnitř skrytých nekonečných interpretací…

Právě byl odstartován jeden velký filmový závod a diváci by kolem něj rozhodně neměli procházet bez povšimnutí, přestože se jedná o závod disneyovských pohádek. Hned dopředu je třeba říci, že je to souboj nerovný a studio Disney si je tohoto faktu vědomé. V průběhu roku do oběhu nasadí celkem tři filmy, které přetvářejí slavné animované značky do hrané podoby. Jako první je na řadě létající slůně, následované modrým Willem Smithem a jako poslední vyrazí v červenci za ostatními i chundelaté lvíče. Různorodost námětů není v tomto případě tím hlavním důvodem ke zvýšené pozornosti, tím jsou zcela jednoznačně tvůrci, kteří za jednotlivými projekty stojí. První slámku, tu nejkratší, si vytáhnul Tim Burton a s ní dostal ideální příležitost ukázat se v tom nejlepším světle…