Nejen fanoušky je fantastika často vnímána jako jistý ostrov či výlučné území, stojící v opozici ke zbytku literárního světa. Či jako rezervace obývaná skupinou žánrových autorů, kteří se věnují pouze jí a od ostatních spisovatelů jsou odděleni neviditelnou, avšak neprodyšnou hranicí. Do jisté míry je tato představa jistě pravdivá, avšak nikdy neplatila bezvýhradně. Pomyslná linie mezi tvůrci fantastiky a těmi ostatními bývá překračována oběma směry. Styčným územím se často stává dystopická tématika – formálně tyto knihy zcela jistě naplňují atributy science fiction, ovšem zhusta jde o romány z pera autorů stojících mimo žánr. Z hlediska stylu či literární kvality pak tato skutečnost znamená značné obohacení, za všechny stačí vzpomenout jména George Orwell nebo Cormac McCarthy. Oba jistě nelze považovat za žánrové, přesto dokázali využít postupů fantastické literatury k vytvoření dnes už klasických děl světové literatury.

Podobným výletem přes žánrovou hranici je i čtvrt století starý román V krajině posledních věcí z pera amerického romanopisce Paula Austera, který nám v českém překladu nabízí nakladatelství Prostor. Auster ve svém díle využívá klasické dystopické schéma světa po katastrofě. Zavádí nás do nepojmenovaného velkoměsta, s největší pravděpodobností jde o New York neurčené budoucnosti. Metropole byla před nějakou dobu zasažena blíže nepopsaným kolapsem, který její obyvatele uvrhl do tragického materiálního nedostatku. Lidé jsou většinou nuceni živořit na ulici, vydáni na pospas rozmarům krutého počasí a útokům nejrůznějších násilníků. Celá společnost dokáže přežívat jen díky extrémnímu důrazu na recyklaci, nic jako zbytečný odpad neexistuje. Páteř ekonomiky tak tvoří takzvaní recyklační agenti, kteří od ostatních vykupují nalezené či doposud opatrované předměty a mění je na nové zboží. Recyklace se týká i řada zákonů, tvrdě prosazovaných policií, která má ve městě čistě represivní funkci a pomocí teroru udržuje anarchistickou diktaturu v chodu. Zakázány jsou například i pohřby (mrtvé je nutno využít k recyklaci), smrt je degradována na běžnou součást každodenních událostí. Umírá se hlady i zimou, na choroby i z náboženského přesvědčení, seznámíme se hned s několika typy kultů, které nemají za cíl nic jiného než smrt svých členů. Boháči pak umírají na klinikách eutanazie, kde si koupí umírání v luxusu, chudší mohou využít popravčích klubů. Život v ulicích města je zkrátka natolik nesnesitelný, že smrt často představuje lákavější alternativu.

Do pomalu umírajícího světa následujeme hrdinku románu Annu. Přijíždí ze zámoří hledat svého bratra Williama, novináře, který zmizel v nuzných ulicích před pár měsíci. Annu přiváží loď s humanitární pomocí, z toho se dá usuzovat, že její a Williamova domovina (jednou je v textu zmíněna Anglie) nebyla katastrofou zasažena. Jde ale o jednu z posledních takto vypravených lodí, další už nebudou následovat. Tento fakt není nijak vysvětlen, ovšem mnoho optimistických důvodů se nenabízí. Příběh je sledován čistě z pohledu Anny, ostatně formálně je celý román jejím dlouhým dopisem neznámé přítelkyni ze staré vlasti. Anna je odhodlána najít bratra a vrátit se s ním domů, ovšem velice záhy zjišťuje, že jde o nemožný úkol. Místo toho se ocitá na ulici a musí bojovat o každodenní přežití v drsných podmínkách totálního nedostatku. S neznámým světem se tak seznamujeme jejíma očima a je na místě podotknout, že čtenář zvědavý na pozadí celé katastrofy nebude nikdy uspokojen. Anna i adresátka jejího dopisu jsou s událostmi, které město přivedly do současného stavu, seznámeny a není tedy potřeba o nich v dopise psát. Auster nám nedopřeje žádné vysvětlení, přestože se jednou ocitneme až mučivě blízko. Jedna z hlavních postav totiž sepisuje jakousi městskou kroniku, která má být zprávou o stavu města a jeho příčinách. Anna na jejím vzniku spolupracuje, ovšem o jejím obsahu se v dopisu zmiňuje jen neurčitě a nikdy nám není umožněno do knihy nahlédnout.

Autora v nejmenším nezajímá, jakým sledem událostí se svět dopracoval ke svému konci. Na místo toho zkoumá samotný závěr lidského bytí očima konkrétní mladé ženy, cizinky, kterou konfrontuje s neúprosným zánikem všeho, co považujeme za jisté. Annin příběh má atmosféru tíživého snu – ocitá se v neznámé zemi a možnost návratu zpět je jí odepřena, je odsouzena k umírání mezi umírajícími. Její původní poslání je zapomenuto, bratrova stopa dávno vychladla a ona se nalézá ve skutečné krajině posledních věcí. Posledních v tom smyslu, že jedna po druhé zanikají, předměty našeho běžného světa postupně mizí a už se nikdy neobjeví, lidé přichází i o vzpomínky na ně a nakonec umírá i jejich vyjádření v jazyce. Zhruba v polovině románu se tak Anna, poté, co zjistí, že lodě z města už nevyplouvají, ptá vojáka na možnost opustit město letadlem. Ten jen nechápavě vrtí hlavou, letadla už neexistují a za těch pár let rozkladu zmizela i jejich představa, jde o neznámé slovo. Sledujeme zánik starého světa, zatímco v dávné minulosti cestovatelé na lodích připlouvali z Evropy, aby objevili a založili svět nový, v čase románu Anna přicházející po stejné trase nachází jen soumrak naší civilizace.

Přes všechno řečené ale Auster vidí světlo na konci tunelu, je jím samotná postava Anny. Z beznadějné situace se dokáže dostat pomocí víry v druhé, díky tomu, že je schopná přátelství a lásky. Z absolutního dna ulice se odrazí v okamžiku, kdy jediným impulsivním činem zachrání život jiné ženě. I v dalších událostech hraje aktivní roli, patří k těm, kteří dokážou i v marastu rozkladu nasměrovat úsilí ke zlepšení situace nejen své, ale i ostatních. V úvodu románu přijíždí zachránit život vlastního bratra, v závěru pak zachraňuje životy neznámých chudáků a skrze ně i život svůj. I v krajině posledních věcí má lidství své místo a je to právě jeho přítomnost, která zde dokáže poskytnout naději. Po čtyřiadvaceti letech od svého vzniku zůstává V krajině posledních věcí působivým a zároveň čtenářsky vděčným textem. Auster dokáže do vyprávění dostat napětí i v dlouhých popisných pasážích, kterými Annin dopis celkem přirozeně oplývá. Román tak nabízí silný příběh ve výrazném prostředí, které čtenář z hlavy jen tak nedostane. A není divu, vždyť každého z nás na konci cesty čeká vlastní krajina posledních věcí.

Paul Auster: V krajině posledních věcí

brožovaná, překlad Jan Jirák, 200 stran, 247 Kč, vydalo nakl. Prostor