Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Stačí se podívat na dýchavičné počínání studia Warner Bros snažícího se narychlo dotáhnout výsledky, s nimiž se Marvel může pochlubit po deseti letech pečlivě plánované práce. A teď se navíc o slovo přihlásil další hráč. Ruský superhrdinský film Ochránci by mohl pro leckoho znamenat osvěžující závan východních příslibů notně recyklovaného žánru, jenže po únorové premiéře vydrželi diváci i na domácí půdě chodit na Ochránce jen prvních pár dní, a navíc se rychle začaly objevovat naprosto smrtící recenze. I v českých kinech máme nyní příležitost si ověřit, že v porovnání s Ochránci byl loňský americko-ruský Hardcore Henry učiněný zázrak a X-Men: Apokalypsa najednou vypadá jako osudové drama od Kubricka…

Možná si ještě vzpomenete na ruský film Černý blesk z roku 2009, který vcelku zábavně okopíroval příběh o Spidermanovi, zachoval postavám jejich radosti a strasti a pak vše zručně narouboval do moskevských reálií. Ochránci nepokrytě kopírují Fantastickou čtyřku s příměsí Avengers a podle ukázek působí jako ambiciózní projekt, jenž má šanci vytvořit vlastní univerzum, do něhož budou vstupovat další a další superhrdinové. Speciální schopnosti hlavních postav byly ale zřejmě to jediné, co měl filmový štáb nachystáno ještě už před natáčením, všechno ostatní včetně příběhu a jednotlivých charakterů se zjevně vytvářelo až v průběhu natáčení, jinak si tak tristní výsledek snad ani nelze vysvětlit.

Dějová linka Ochránců (hlavní a jediná) se drží tradiční šablony superhrdinských scénářů, kde na jedné straně stojí zlý, ošklivý a radioaktivitou povzbuzený padouch s armádou naklonovaných vojáků a na straně druhé se proti němu sjednotí skupina hrdinů-ochránců pod hlavičkou tajné armádní organizace Patriot. První vzájemná potyčka skončí pro naše hrdiny naprostým fiaskem, aby při té druhé, která se pro větší efekt přesune mezi věžáky Moscow City, dali už konečně záporákovi co proto. Mezitím se ocitne celá Moskva v plamenech a na oběžné dráze se hrozivě zaměřuje zapomenutý satelit z dob největší slávy Sovětského svazu. Tady opravdu originalitu nehledejme.

Schopnosti čtveřice hrdinů jsou přece jen o něco zajímavější. Mnich z kláštera kdesi v Arménii dokáže silou své mysli ovládat kameny. Nejenom že je obratně posílá do cesty protivníkům, může si z nich dokonce vytvořit i brnění. Později mu technici Patriotu upletou z kamenů bič a jedna z nejpodivnějších zbraní, jaká se kdy objevila na filmovém plátně, je rázem na světě. Dalším ochráncem je maskovaný zabiják s hrozivě zahnutými meči pohybující se na bojišti obrovskou rychlostí. Kdesi v sibiřských lesích si zase v poklidu žije zálesák, který se ve vyhrocených situacích mění v člověkomedvěda s rotačním kulometem, a když dojde k nejhoršímu, je z něj medvěd se vším všudy. A nakonec je zde kráska vystupující v moskevském varieté se schopností učinit neviditelnými sebe a věci, kterých se drží. Krom toho dokáže odolat extrémně vysokým i nízkým teplotám, což se jí hodí hned na začátku, kdy na ni protivníci vypustí tekutý dusík.

O žádné z postav se divák nemá šanci v průběhu filmu cokoli dalšího dozvědět. Fakt, že genetické pokusy na lidech probíhaly za studené války a nejstaršímu superhrdinovi není ani čtyřicet, je pochybně vysvětlen tím, že lidé po všech těch pokusech zase tolik nestárnou. Slečna neviditelná si nedokáže vzpomenout na svoji minulost před rokem 1978, přičemž v závěru komentuje vývoj svojí postavy slovy: „Už si začínám trochu vzpomínat.“ A šéfová organizace Patriot, jejíž jméno zazní ve filmu všehovšudy jednou, takže nikdo nemá šanci si ho zapamatovat, si každých deset minut sedne s jedním z ochránců a společně proberou své vnitřní démony a všechna ta trápení, která si za ta léta nasbírali. Medvěd sympaťák na sebe při té příležitosti práskne, že celou dobu dohlíží na slečnu neviditelnou, aby se jí něco nestalo. Jen připomínám, že ona vystupovala v Moskvě, zatímco medvěda našli uprostřed Sibiře daleko za Uralem.

Možná nejlépe film vystihuje pohled na polonahého a příšerně namaskovaného záporáka, který se s prsty na spáncích asi půl hodiny snaží navigovat satelit do správné polohy. Závěrečná akční scéna je pak plná neuvěřitelných momentů dokládajících ztrátu veškeré soudnosti a odsuzujících film buď k věčnému zatracení, nebo k pochybnému hýčkání v kategorii guilty pleasure. Absentující dramaturgie a gradace scén nedopřejí Ochráncům ani špetku napětí a scenáristické nesmysly spolu s různými dějovými berličkami si na diváckém hodnocení také vyberou svou daň. Příběh se totiž mnohokrát dostane do situace, kdy potřebuje mít postavy k dispozici někde jinde a je nutné je z jejich současné pozice rychle vyvázat. To se pak nechávají všichni táhnout na laně za letadlem nebo si nechávají narychlo uzdravit zlomenou páteř.

Rovněž po vizuální stránce se Ochránci drží hluboko pod průměrem. Úroveň digitálních efektů je mizerná, ale i když pixely ve filmu tolik neřešíte, možná vás vyvede z míry trhaná animace špatně naklíčovaného medvěda a natolik nerealistický déšť v jedné z úvodních scén, že by se za něj styděly i černobílé filmy z třicátých let. Velká škoda, že se tvůrci drželi hollywoodské předlohy natolik, až zapomněli ukázat cokoli, čím je ve skutečnosti Moskva zajímavá. Závěrečná scéna v Moscow City je jasnou snahou o vyrovnání se záběrům na Manhattan nebo Metropolis. Pár pohledů na hořící budovu Lomonosovy univerzity je téměř tím jediným, co v Ochráncích z ruské metropole jinak uvidíte. Kouzlo dalších Stalinových sester, centrální části moskevského metra nebo úžasných monumentů, které se různě po městě nacházejí, si musí na své využití ještě chvilku počkat. Možná čekají na lepší film.

Snad se dvojka Ochránců, s níž se v příběhu počítá, zvedne a dokáže pořádně vykreslit těch pár postav. Doufejme, že čínský kapitál a změna prostředí dopomůže filmu k lepší řemeslné kvalitě. Ale to by se toho muselo změnit opravdu hodně a pak už je spíš otázkou, zda by to měli být ještě Ochránci 2, anebo raději úplně jiný film.

Rusko, 2017, 89 min