Les se ponořil do nočního ticha a na obloze se pomalu trhají temná mračna. Za jejich cáry se objevuje velký, zářící měsíc v úplňku. Nad zemí se v hustých chuchvalcích převaluje mlha a mezi černými kmeny stromů se do dálky nese teskné vytí hladového zvířete. A není to pes baskervillský, ani žádný Alík od vedle… Na rozdíl o mumie, o níž jsme hovořili minule a kterou „oživili“ až Evropané koncem devatenáctého století, pověsti o proměnách lidí ve vlky byly součástí lidového folklóru v Asii i Americe. V Evropě pak první písemné záznamy o těchto bytostech pocházejí už z antiky.

Proměna krále Lykáóna ve vlka.

Arkadský král Lykáón (od něj je pak pravděpodobně odvozen i termín „lykantropie“) chtěl vyzkoušet vševědoucnost samotného Dia a nechal mu přinést jídlo ze zabitého dítěte. Vládce Olympu se ovšem rozčílil a za trest proměnil krále ve vlka. Alespoň to tak tvrdí autor nejznámější verze této historiky, Ovidius ve svých Proměnách. Věc má ale jeden háček. Přestože se o Lykáónovi hovoří jako o prvním vlkodlakovi, je sporné, zda ho tak opravdu označovat. Jeho proměna byla jednosměrná a nevratná a řečtí bohové uměli proměnit lidi (i sami sebe) v mnohem podivnější věci. Něco jiného je historka v Petroniově Satyrikonu vyprávějící o muži, který se změnil ve vlka a zpátky, i s poznámkou o tom, jak oné noci jasně zářil měsíc. Ve středověku se vlkodlaci a vlčí lidé (pokud tak budeme označovat ty, kteří mají schopnost měnit se ve vlky, a to z vlastní vůle) objevují v rytířské literatuře, ale hlavně v lidových příbězích, kde pod vlivem křesťanství získávají status démonických a zlých stvoření, což vedlo i tomu, že v době novověkých honů na čarodějnice byli pronásledováni i lidé považovaní za vlkodlaky.

Dřevoryt Lucase Cranacha staršího z roku 1512: Vlkodlak.

V beletrii devatenáctého století se vlkodlaci čím dál víc vzdalují pojetí v původních lidových pověrách a stávají se jedním z klasických témat hororových románů. Spisovatelé namíchali z roztříštěné, nestejnorodé směsi novou „mytologii“ – proměny za úplňku, zranitelnost vůči stříbrným střelám, touha zabít to, co člověk nejvíc miluje, přenášení infekce kousnutím… Z psychologického pohledu se změna ve vlkodlaka stala symbolem podlehnutí temné stránce lidské duše a posedlosti, kterou nejde zvrátit. Vysvobozením je pouze smrt, žádná alternativa neexistuje. Ve dvacátém století popularita vlkodlaků dále narůstá, vychází bezpočet knih i povídek v časopisech. Kdybychom měli zmínit alespoň jeden román, jenž představuje samotnou esenci žánru, pak můžeme jmenovat knihu Guye Endora Vlkodlak v Paříži (Werewolf of Paris, 1933).

httpvh://www.youtube.com/watch?v=Vgh1Wuzubiw

Trailer k filmu Americký vlkodlak v Londýně (American Werewolf in London, 1981).

Pokud zabrousíme do serióznější literatury, zmínku o lidech přeměňující se ve vlky najdeme v Hérodotových Dějinách. Šlo o Neury, o nichž obyvatelé Skythie tvrdili, že se jimi stávají jednou za rok hned na několik dní. Ale sám Hérodotos těmto řečem nevěřil. To však byla spíše výjimka, Skythové by naopak na jejich existenci přísahali, a stejně tak i Evropané až do devatenáctého století. První seriózní studii o lykantropii vydal v roce 1865 Angličan Sabine Baring-Gould. Kniha o vlkodlacích (The Book of Were-Wolves) se na problematiku dívá z racionálního pohledu, vysvětluje původ mýtů v různých částech Evropy a přidává přehled známých případů domnělého převtělování ve vlky.

Jedním z možných důvodů vzniku legend o vlkodlacích je dědičná choroba zvaná Hypertrichóza.

Přestože nejslavnějšími černobílými americkými filmy jsou Vlkodlak v Londýně (Werewolf of London) z roku 1935 a Vlkodlak (The Wolf Man) z roku 1941, tématu se ujali filmaři už dříve. Za vůbec první snímek o vlkodlacích je považován němý krátký film Vlkodlak (The Werewolf, 1913). Podle některých zdrojů měl vycházet z povídky Henryho Beaugranda z roku 1898 s názvem The Werwolves, která se odehrává v Kanadě a v níž se vlky stávají místní indiáni. Zda tomu tak skutečně bylo, dnes však těžko zjistíme, neboť všechny kopie filmu zničil požár už ve dvacátých letech minulého století a dnes tak známe jen základní příběh a jména tvůrců. Jak povídka, tak film však pracují s mýty severoamerických indiánů, což je motiv, který se z dalších snímků vytratil. Stejně tak stojí za zmínku, že se ve vlkodlaka proměňovala žena, což se i dnes v příbězích vyskytuje spíše výjimečně.

Oficiální foto z filmu Vlkodlak (The Wolfman, 2010).

Filmová podoba vlkodlaka se samozřejmě vyvíjela i s tím, jaké trikové možnosti tvůrci v danou dobu měli. Nejdříve se objevoval jako vlk (nebo spíše pes), teprve ve snímku Vlkodlak v Londýně mu propůjčili lidštější podobu a nechali ho pohybovat se po dvou nohou. Proměnu tehdy natočili tak, že snímali jednotlivé fáze namaskování, od rostoucí srsti na nohou po proměnu obličeje. Mezi nejznámější transformace patří bezesporu proměna z filmu Americký vlkodlak v Londýně (American Werewolf in London, 1981) – bolestivá a dlouhá, při níž dochází k přestavbě celé kostry a svalové struktury. Jeden z posledních snímků na toto téma, remake filmu z roku 1941, Vlkodlak (The Wolfman, 2010) s Beniciem del Torem v hlavní roli, předvádí, co dovedou současné technologie. A do budoucna se jistě můžeme těšit na další, ještě dokonalejší transformace člověka v krvežíznivou vlčí bestii. Tedy pokud z vlkodlaka tvůrci dle současných trendů neudělají trýzněného člověka toužícího po lásce a pochopení…