Vyrobeno v Zemi vycházejícího slunce

Autor Roman Bílek | Aktuality | Čtvrtek 31 července 2014 9.05

Schválně se rozhlédněte kolem sebe a řekněte, kolik vašich kamarádů nebo známých je fascinováno japonskou kulturou. Ať už se jedná o filmy, komiksy, videohry, dějiny nebo vlastně cokoliv jiného, včetně jakuzy. Myslím, že na někoho takového určitě natrefíte. Soudobým fenoménem přicházejícím ze Země vycházejícího slunce se zabývá kniha současných mladých publicistů pojmenovaná Made in Japan s podtitulem Eseje o současné japonské popkultuře vydaná nakladatelstvím Labyrint. Japonská kultura měla vždy naprosto jiná specifika a liší se od té, kterou známe my z našich zeměpisných šířek, mílovými kroky. Kniha, vydaná jako druhý svazek edice Fresh eye / Jinýma očima, jež se zaměřuje na vizuální kulturu, přináší souhrn některých známých témat či žánrů, podaný osobitým stylem jednotlivých autorů.

Pokud se zmíníme o vizuální kultuře jako takové, tak asi není překvapením, že hned druhá publikace edice Fresh eye je zaměřená na Japonsko. Tamní kultura už dlouhá léta oslovuje fanoušky po celém světě, ale zároveň má na své rodné půdě pevné kořeny a značné množství vlastních přívrženců. Pomalu se ztrácí opar jakési exotičnosti, který Japonsko dlouhá léta provází, a naopak místní produkty berou zahraniční trhy pořádným ekonomickým útokem. O zasvěcení do japonské kultury se v úvodu nazvaném Vyrobeno v Japonsku pokouší doc. Jan Sýkora. Jedná se o velmi fundovaný pohled, neboť tento pán přednáší na Filosofické fakultě University Karlovy hospodářské, sociální a intelektuální dějiny Japonska a aktuální problémy současné japonské společnosti. Jeho pohled na problematiku rozkrývá pozadí mnohých kulturních fenoménů, o kterých bude v následujících esejích řeč. Problém však tkví v tom, že docent Sýkora používá naprosto jiný jazyk, znalosti a stylistiku než ostatní zúčastnění publicisté a přináší zajímavý pohled do současné i historické kulturní tváře Japonska, a to i v rámci vnímání toku času. Jeho zajímavý úvod pravděpodobně neosloví čtenáře, kteří jsou fanouškovsky zbláznění do mangy, anime, videoher apod. Na to má jeho stať přílišný punc vědecké práce. Naopak pokud vás jeho práce osloví v plné míře, nebudete pak pravděpodobně spokojeni s výsledky ostatních mladých autorů.

První esej z pera Karla Veselého nazvaná Otaku: Děti konzumního ráje začíná jako cestopis, aby posléze pronikla do tajů japonské fanouškovské komunity. Je jasné, že autor nestihne pokrýt zcela vše, a tak se jedná spíše o jakýsi souhrn pro některé známých faktů. Střídají se silné i slabší pasáže, ale pokud článek bereme jako odrazový můstek pro neznalého, pak k proniknutí do problematiky poslouží dobře. Postupné vyvíjení fanouškovské otaku základny je zmapováno i s fakty, které měly podstatný vliv na historický rozvoj komunity, a to včetně nejslavnějších událostí a jmen, které tuto scénu tvoří. Přidány jsou i místa a specifické rysy, jež jsou charakteristické pro otaku, a nemine nás ani zasvěcení do chlapecko-dívčího pohledu na věc. V rámci skutečnosti, že si článek všeobecným zaměřením ukousl opravdu slušný krajíc, můžeme konstatovat, že nezasvěcenému určitě rozšíří obzory. Otázkou zůstává, jak k tomuto pojednání přistoupí dlouholetý zájemce o japonskou kulturu. Problém všeobecného zaměření pak nastoluje víceméně trend, který celá publikace přináší. Stejný přístup zvolila v druhé eseji i Anna Křivánková, která mapuje vývoj japonského komiksu, mangy. Esej Manga: Hrdinové bez trikotu přináší opravdu velmi stručné shrnutí historie devátého umění na japonské půdě. Přece jen zmapovat celou problematiku na nějakých osmnácti stranách jednoduše nejde, zkuste si to například s evropským nebo americkým komiksem a dopadnete stejně. Neznalý fanoušek si alespoň může vytipovat, které subžánry mangy by ho mohly zajímat a jaké jsou například jejich nejznámější série.

Výjimkou je esej Antonína Tesaře Anime: Studio 4°C, kde se autor zaměřuje jen na jeden segment z japonského animovaného filmu. Respektive důkladně mapuje portfolio animačního studia, z jehož produkce vyšlo množství zajímavých snímků. U této eseje začnete přemýšlet, zda by nebylo lepší zasvětit celou jednu knihu edice například právě anime a přinést tak čtenářům mnohem souhrnnější a ucelenější pohled na věc. Zpracování užšího tématu zanechává ve srovnání s ostatními články velmi dobrý dojem, jenž je podpořen komplexnějším zpracováním a dostatečným přísunem informací. Do zaběhlých stylistických kolejí se pak vrací esej Videohry: Odraz japonského životního stylu v podání Jana Miškova. Jak název napovídá, jedná se o zmapovaní japonského trhu s videohrami a jeho postupného vývoje. Rovněž se dozvíme něco o komunitě hráčů a o jimi preferovaných hrách. Stejně jako v předchozích esejích, i tady je zmíněna ekonomická stránka věci, která je pro výrobce tvůrce důležitým faktorem. Poslední esej napsal Jiří Flígl a jmenuje se Film: Spletité cesty japonské kinematografie k západním divákům. Tady je už v názvu nastolena kostra článku, kterou autor považuje za stěžejní a které se ve svém pojednání drží. Prioritně jsou zde předkládány filmy, jimž se povedlo prorazit i za hranicemi Japonska. Pro fanouška japonské kinematografie se však bude pravděpodobně jednat jen o pouhý souhrn nejznámějších filmových snímků a režisérských jmen. Přesto každý ze zmíněných filmů zapálil doutnák zájmu o japonské filmové umění a tím pro mnohé objevil spousty dalších kvalitních snímků.

Poslední částí publikace je Glosář současné japonské popkultury. Zde jsou vysvětleny některé specifické japonské názvy, které jsou v esejích použity. Vždy se jedná o stručný souhrn daného termínu i s nějakými historickými vysvětlivkami a těmi nejdůležitějšími odkazy. Celkově tedy tuto publikaci považuji za přínosnou pro ty, kteří do jednotlivých žánrů japonské popkultury teprve pronikají a potřebují jakýsi odrazový můstek, který jim bude vodítkem a usnadní jim orientaci v daném žánru. Je tedy otázkou, koho skutečně plánovali autoři a vydavatel oslovit v rámci takovéto specifické knižní edice. Osobně nejsem moc nadšený z designového zpracování knížky jako takové. Jednotlivé stránky jsou opatřeny textem uprostřed stánky a ve většině případů malými obrázky na okrajích. Nevím jaký je současný trend vydávaní japonských publikací či knih, ale v tomto případě to nepůsobí příliš přesvědčivě a vzhledně. Výhodu vidím ve faktu, že takto pojaté a směřované publikace u nás zatím moc nevychází, takže je pravděpodobné, že své čtenáře si kniha najde. Přesto bych ocenil spíše ucelenější a detailnější pohled jednotlivých segmentů japonské subkultury. Nejedná se totiž ani o encyklopedicky zpracovanou knihu, ani o důkladný rozbor ve více kapitolách. Jedná se spíše o jakési souborné vydání textů, které mají společného jmenovatele. Přes zmíněné doufám, že japonská kultura ještě neřekla v edici Fresh eye poslední slovo, potažmo ani její prezentace na tuzemských knižních pultech.