Vladimír Šlechta nabral spolu s přestupem k Brokilonu čerstvý vítr do spisovatelských plachet a než si vůbec stačil člověk trochu zvyknout na jeho knihy s překrásnými obálkami Mišo Ivana, už je tu pátá z nich a v dohledu jsou hned další dvě. Pokud vám snad unikla některá z těch předchozích, tak připomínáme, že v poslední době šlo o následující tituly: Hořící přízraky (Gordonova země), Válečná lest (Krvavé pohraničí), Nejlepší den pro umírání (Likarijská trilogie) a Střepy Apokalypsy (Oggerdovský cyklus). Zdá se, že četní příznivci populárního spisovatele zažívají zlatou žeň a mají se na co těšit i do budoucna, což je ta nejlepší zpráva. Spolu s upoutávkou na Šlechtovu nejnovější knihu vám přinášíme také rozhovor s nakladatelem Robertem Pilchem.

Vladimír Šlechta: Likario

Cyklus Likarijská trilogie, díl druhý (brož., obálka Michal Ivan, 318 stran, 248 Kč)

Likario zažívá obrovský rozvoj, vlastně se teprve teď stává městem. Lidé, skřeti i všemožní míšenci zde nacházejí dobré místo k životu. Ve starém  podzemí se však  někdo skrývá. Potají získává spojence, zastrašuje, korumpuje. Plánuje, že jedné temné noci vyjde na povrch a stane se místním vládcem.

Rozhovor s nakladatelem Robertem Pilchem:

Jaký je Šlechta jako autor z pohledu nakladatele? Neodmlouvá, plní termíny, umí přijmout dobře míněné připomínky?

Nevím, jak u jiných nakladatelů, ale spolupráce mezi mnou a Vladimírem je bezproblémová. Termíny si stanovuje sám a většinou je dodrží – důležité ale je, že pokud se náhodou zdá, že se do termínu nevejde, informuje s dostatečným předstihem. Zda umí přijmout „dobře míněné připomínky“, to netuším, ještě jsem mu žádné nedával, nebyl důvod. Zatím jsme se vždycky domluvili na všem a spolupráce neskřípla snad ani jednou.

Jak se ti líbila jeho poslední kniha nikoli z pohledu redaktora, ale jako čtenáři, jenž má příležitost přečíst si text mezi prvními? V čem spočívá síla románu, která čtenáře donutí si knihu koupit a netrpělivě čekat na závěrečný díl?

Otázka v pravý čas: zrovna včera jsem o tom Vladimírovi psal. Uvědomil jsem si, že se z nakladatele s příznivým vztahem ke Šlechtovým knihám stal Vladimírův fanoušek. Vážně se mi líbí detailní propracovanost celého světa Pohraničí i jemný humor, který probleskuje skrz každou stránku. Všechno do sebe zapadá. Prostě kus poctivého řemesla, které má v sobě i něco navíc…

Vím, že je to těžké a zvláště pro nakladatele, ale pokud bys měl přece jen vyštrachat nějakou tu výhradu, byť sebemenší, práskneš jí takhle veřejně? Každý z nás a dokonce i spisovatel takového kalibru jako Vláďa Šlechta musí přece mít prostor ke zlepšení?

No jasně. Pořád nechce souhlasit s tím, že bude psát jeden román kvartálně!

Do budoucna se připravuje nové, upravené vydání Orcigardu a k tomu dosud nevydaný román Keltská brána s Oggerdem v hlavní roli. Kdy se tak asi objeví na našem trhu a je to prozatím vše, nebo třeba přijdou nějaké další dotisky?

Na podzim chceme, aby byla Keltská brána, a Orcigard ještě neslibujeme, protože netušíme, jestli ho stihneme do Vánoc, nebo se povede ho vydat až příští rok. Ostatně, nejlepší je ocitovat část doslovu v právě vydávaném Likariu: „Letos by měl vyjít „oggerdovský“ román Keltská brána a po něm zmiňovaný Orcigard. Dál už není jisté nic. Přesněji řečeno: mám plno nápadů (jak říká jedna postava v Likariu), ale nevím, v jakém pořadí je budu dokončovat. Především je tu možnost udělat knížku s jednoduchým názvem Hraničář, věnovanou nenápadnému klukovi Jonnimu z hraničářské osady Chawyna. Také bych měl dopsat román Kukaččí mláďata, což je v podstatě závěr „malé“ i „velké“ trilogie. Rovněž mám v záloze pár povídek, napsaných v žánru, který nazývám „postapokalyptická pornografie“. Tři povídky s futuristickou bojovnicí Emmou Richter jsem napsal koncem devadesátých let, tehdy mi připadaly hodně odvážné. Dneska už to takový odvaz není, protože autoři jako třeba (nebudu jmenovat) posunuli hranice mnohem dál. Ale stejně: stačilo by dopsat sto padesát stránek (což se dá po večerech zvládnout za měsíc) a knížka s Emmou Richter by byla hotová. Z „oggerdovského“ cyklu se mi rýsuje román ve stylu „urban sci-fi“. Oggerd a jeho parta se už dostatečně navandrovali v pustinách, a tak budou pátrat v Bornnu, jediném velkoměstě Evropy třiadvacátého století.

Šlechta má dva velké cykly a především Krvavé pohraničí nadále rozdělil do několika menších celků, přičemž tu a tam různé věci upravuje, spojuje do knih atp. Pár lidí už se v tom snažilo udělat pořádek, ale orientovat se v tom bez nahlédnutí do poznámek není snadné, zvládáš to?

Zvládám, co mi zbývá? Mám výhodu (kterou bych asi neměl přiznávat): z Vladimírovy tvorby jsem znal jenom pár povídek, soustavně jsem ho začal číst, až když jsme se domluvili, že jeho knihy bude vydávat Brokilon. Skoro to vypadá, jako by nové řazení knih do cyklů dělal Vladimír pro mě a pro lidi, kteří začali jeho knihy číst až po změně nakladatele. Jsem nepopsaný list a připadá mi, že mě Vladimír zatím popisuje poměrně systematicky… A taky docela pomáhá server www.legie.info, kde fanoušci a administrátoři vždycky velmi rychle reagují na každou změnu. A doslovy v knihách, na ty se nesmí zapomínat. Je to hezká tradice, lidi si na ně zvykli a těch pár řádek textu vždycky aktuální situaci dostatečně osvětlí. Každopádně je skvělé, že se mám pořád na co těšit – ještě mám před sebou několik knih z Krvavého pohraničí, které čekají, až se do nich ponořím. A jen tak na okraj – před vydáním Válečné lsti mě Vladimír poprosil, abych si předchozí knihy „nenačítal“ a posoudil, jestli je kniha srozumitelná i pro člověka, který Pohraničí nezná. Inu, je.