Když loni na podzim vyšel první díl debutové trilogie Hannua Rajaniemiho, anglicky píšícího finského fyzika žijícího trvale ve skotském Edinburghu, nejeden recenzent vyjádřil spolu s obdivem také rozčarování z autorova úsporného stylu nenabízejícího téměř žádnou oporu v podobě příhodně umístěné vysvětlivky či doplňujícího výkladu, o slovníčku pojmů nemluvě. Moc tomu nepomohla ani skutečnost, že kromě četných anglických neologismů obsahuje Kvantový zloděj i termíny převzaté z nejrůznějších jazyků včetně například ruštiny či hebrejštiny. Výsledný text je však naštěstí tak barvitý a poutavý, že na tom v zásadě nesejde.

Rajaniemiho slovní ekvilibristika totiž jiskří na fasetách superodolné narativní kostry tvořené svižným dějem a protagonisty schopnými udržet čtenářovu pozornost i v pasážích vyžadujících okamžitou pomoc Googlu a notné dávky představivosti, abyste si udělali dobrou představu o tom, co se vlastně děje. Právě tento solidní základ je ostatně zárukou toho, že důvěra, kterou je člověk v podobných okamžicích nucen v autora vkládat, pakliže nechce knihu odložit nedočtenou, nebude zklamána.

Na dějové lince sršící dramatickými zvraty a explozemi je navíc – stejně jako na trojici hlavních postav, které si mezi sebou předávají štafetu vypravěčské perspektivy – něco důvěrně známého, a není to jen inspirace Leblankovým „mužem o tisíci podobách“, kterou Rajaniemi výslovně přiznává už v první kapitole. Postava sympatického lumpa prošla od dob Arsèna Lupina bezpočtem reinkarnací a nedá na ni dopustit ani mainstreamové publikum, které ji zná jak v osobě charismatického jednotlivce, tak v kolektivní variantě (za všechny můžeme zmínit třeba partu Dannyho Oceana). Populární kultura se však hlásí i ke slušné řádce jejích individuálních vtělení, jež se mohou pochlubit scifistickými kořeny, Hanem Solem či Malem Reynoldsem počínaje a Casem konče. Pestrou škálou transhumanistických udělátek disponující „kvantový zloděj“ má nicméně přece jen blíž k zámožnému lupiči-džentlmenovi s jeho nevyčerpatelnými zdroji než k vyděděncům živořícím na okraji známého vesmíru, a ze všeho nejvíc asi k pomyslnému anti-Bondovi, který místo martini popíjí neředěnou vodku a nemusí si lámat hlavu s tím, jak budou jeho počínání hodnotit nadřízení. Stejně povědomě působí i ostatní členové a členky klíčového ansámblu, což ovšem v tomto případě vůbec není na škodu. Spíš naopak.

Finský autor science fiction Hannu Rajaniemi. Nástupce Alfreda Bestera?

Trajektorie příběhu, jehož základní východiska jsou podepřená osvědčenými tropy, však zároveň opisuje křivku dost nepředvídatelnou na to, aby pozornost čtenáře udržela v napětí až do strhujícího závěru. Jako v každé správné hard sci-fi přitom samozřejmě nechybí záplava impozantních rekvizit a technofilního porna obecně, ale nejen jich. Důsledné uplatnění zásady „show, don’t tell“ totiž text uchránilo obligátního nebezpečí spekulativní beletrie – zmíněného přední současnou představitelkou žánru Margaret Atwoodovou v eseji o utopistické literatuře Writing Utopia –, jež přímo vybízí k tomu, aby autor pod vlivem vizionářského zápalu zavalil čtenáře hromadou brilantně promyšlených detailů a k jádru věci se vracel ve sporadických pasážích spojujících dvacetistránkové popisy kanalizace, výrobních linek a dalších podružností (Curious Pursuits, Virago, 2005). V Kvantovém zloději se hlavní otázky – vliv nových technologií na pojetí identity a soukromí, respektive svobody vůbec – z popředí zájmu nikdy nevytrácejí na dlouho. I pohyblivé město Morna, v němž se děj prvního dílu odehrává, je totiž svého druhu utopií, a pokud Kvantový zloděj dokáže zaujmout svou nenucenou lehkostí, humorem a svěžím multikulturním přístupem, je to právě komentář ke vztahu techniky a společnosti, co z něj dělá něco víc než jen akční oddechovku skýtající několik hodin příjemné zábavy. Rajaniemiho hrdina je možná trochu staromódní, ale jeho próza je skrznaskrz moderní a určitě není náhoda, že se hlásí právě k odkazu Arsèna Lupina, v němž jeho věčný sok inspektor Ganimard vidí výmluvný příklad „člověka budoucnosti“.

V souvislosti s českou verzí Kvantového zloděje se možná sluší dodat, že jeho inspirativní zdroj v podobě Lupinových eskapád je domácímu publiku znám už déle než sto let; jejich první překlad totiž pořídila první česká profesionální novinářka Olga Fastrová, a to shodou okolností také krátce po vydání originálu (v tomto případě ovšem francouzského). Z jejího předválečného překladu je proto převzato i české znění úvodního citátu.

Autorem původní obálky amerického vydání je Kekai Kotaki.

Z překladatelského hlediska nabízí jazyková neotřelost knihy podstatně širší spektrum možností než je tomu u textů využívajících konvenčnějších prostředků. Názory na to, jak by měl vypadat adekvátní český překlad, se tudíž nevyhnutelně budou různit ještě víc než obvykle. Navíc jde o text dosud neuzavřený (druhý díl zrovna vychází a u třetího zatím neznáme ani název), v němž už z principu číhají překladatelské nástrahy za každým druhým slovem. Nejenže je třeba najít ideální kompromis mezi věrností a čtivostí, ale zároveň je nutné dbát i na to, aby překlad byl co nejflexibilnější vůči veškerým doplňujícím informacím, které nejspíš přinesou další díly. Z každého novotvaru může vzniknout odvozenina, na každé nepodchycené konotaci se dá potenciálně pohořet, až na ni bude odkazovat klíčová scéna v samém závěru trilogie. V praxi to ze všeho nejvíc připomíná prodej životního pojištění Schrödingerovým kočkám nebo zenové krasobruslení na tenkém ledě.

Za pokus to však každopádně stojí, stejně jako samotný Kvantový zloděj. Je to totiž text vytříbený, povznášející a vhodný jak k okamžité spotřebě, tak k archivaci, podobně jako vyhlášená martská čokoláda a víno, dva z oborů, v nichž Rajaniemiho Mars vyniká nad Zemí (tím třetím je – celkem pochopitelně vzhledem k tomu, že jde o knihu, která si kvantové technologie vetkla už do samotného názvu – kryptografie). Můžete proto s klidem odšpuntovat svatomartinské, otevřít bonboniéru a začíst se do téhle futuristické mezihvězdné detektivky. Určitě nebudete zklamáni…

Hannu Rajaniemi: Kvantový zloděj (The Quantum Thief, 2010)

brožovaná, překlad Daniela Orlando, obálka Kekai Kotaki, 336 stran, cena 279 Kč, vychází 30. října 2012

Daniela Orlando