Fascinace představou konce světa je v lidech zakotvena odpradávna a snad proto je postapokalyptický subžánr pro čtenáře stále přitažlivý. Za vůbec první postapokalyptickou knihu je považován román Poslední muž Mary Shelleyové z roku 1826 a rozjímání nad koncem světa se nevyhnul ani Edgar Alan Poe v povídce „Rozhovor Eirose s Charmionem“ z roku 1839. Od té doby autoři fantastiky, ať už knižní, filmové či herní, prozkoumávají různé vize života po konci světa pravidelně. V posledních letech se takových knih vyrojilo dost i u nás. Vedle Vladimíra Šlechty, který je společně s Miroslavem Žambochem v postapokalyptickém subžánru jedním z našich nejplodnějších autorů, se do průzkumu života po konci civilizace pustil se svým Spadem i František Kotleta. Autoři postapa často hledají inspiraci v kultovním Mad Maxovi, jejich hrdinové jsou tedy zpravidla silní, neohrožení a prahnou po pomstě, v drsném světě je jen tak něco nezastaví. Bojují proti systému nebo lidožroutům a neohroženě se vrhají do míst, kterým by se každý normální člověk vyhnul. Najdou se však i výjimky, například McCarthyho Cesta, které se dočkala i filmového zpracování…

Do postapokalyptického subžánru se koncem minulého roku pustil i Dalibor Vácha, známý převážně čtenářům historické literatury. Vácha se na rozdíl od výše zmíněných českých autorů rozhodl spíše pro civilnější pojetí příběhu, jenž začíná v současných Českých Budějovicích. Čtenář sleduje příchod konce civilizace společně s řadovými měšťany, kteří jsou si pro svou obyčejnost především v úvodu knihy téměř k nerozeznání podobní. Každý z nich se s katastrofou vyrovnává po svém. Vyhýbají se šarvátkám a snaží se o holé přežití, ať už jde o sestřičku v nemocnici, barmanku z non-stopu nebo chlapíka, co ve chvíli konce světa prožívá těžkou kocovinu. Nikdo z nich se nesnaží zachránit svět, ani své bližní. Všichni kolem pro ně představují nebezpečí a postavy si to moc dobře uvědomují. Druhá část příběhu sleduje stejné postavy, ale už nějaký čas po konci civilizace. Časovou návaznost, jejich společné přežívání a snahu vybudovat cosi alespoň podobného civilizaci je zpočátku zajímavé sledovat. Postavy konečně získávají jasnější obrysy a stávají se méně zaměnitelnými. Jejich boj o přežití v Domově vybudovaném v ruinách města je oproti první části příběhu osvěžující, avšak brzy sklouzne ke klišé.

Nikam má vše. A to je jeho největší chybou. Přestože je kniha napsaná čtivě a je vidět, že se nejedná o autorovu prvotinu, spojuje v sobě snad všechny nadužívané postapokalyptické představy od šablonovitých zombíků a mimozemšťanů, až ke kmeni divokých kanibalů. Ke zlepšení pocitu z četby pak nepomáhají ani myšlenky postav, které se často točí kolem toho, že jsou jejich zážitky jako vystřižené ze špatného filmu. Pokud se podobné myšlenky objeví zrovna v napínavější moment, kdy čtenář na neduhy téměř zapomene, zamrzí o to víc. Přesto nejde o špatnou knihu, Nikam rozhodně potěší čtenáře z Českých Budějovic a okolí, ve kterém se příběh odehrává, a také ty, kteří nemají postapokalyptickou fikci příliš načtenou. Jedná se o jednoduché odpočinkové čtení, ve kterém není nouze o chvíle napětí a občas vyvolá i nějakou tu zvědavost. Pokud vám nevadí stále noví a děsivější nepřátelé, jejichž náhlé zjevení často nedává zrovna smysl a objevují se jen proto, aby nějakou z postav patřičně vyděsili a poté se už neukázali, jestli chcete u knihy na chvíli vypnout a prostě si užít atmosféru českého postapa, pak je Nikam slušnou volbou. Žánrové čtenáře si však pravděpodobně příliš nezíská.

Dalibor Vácha: Nikam

vázaná, obálka Emil Křižka, 376 stran, 349 Kč