Tváře překladu aneb Rozhovory s překladateli je zajímavý cyklus článků, jenž se po úspěšném prvním kole vrátil na web XB-1 a objevuje se u nás opět každých čtrnáct dnů. Jako osmnáctý nám rozhovor poskytl Vladimír Piskoř (1960). Vystudoval obory finština a ruština na FF UK v Praze a od počátku devadesátých let se soustavně věnuje překladům literárních děl, zejména soudobé finské prózy, z níž českým čtenářům zprostředkoval více než čtyřicet titulů. Příležitostně působí i jako redaktor. V roce 2012 obdržel Finskou státní cenu za překlad a propagaci finské literatury. Svět fantastiky mu dlouho zůstával utajen, pootevřel se mu až v posledních letech při práci na překladech románů Pasiho Ilmariho Jääskeläinena Literární spolek Laury Sněžné, Magický průvodce městem pod pahorkem a Den falešné kočky.

Co bylo tím podnětem, který tě vedl k tomu převádět literaturu do češtiny?

Za studií jsem snil, že budu spisovatel. Jenže jsem záhy zjistil, že mi chybí technika, řemeslo. A napadlo mě, že by se technika psaní dala natrénovat překládáním. Nemusel jsem vymýšlet žádný příběh, žádnou zápletku, to za mě udělal už někdo jiný, a mohl jsem se plně soustředit, jak ten hotový text převést, aby zněl česky a zároveň se zachovala nálada, styl originálu. Asi to byl dost naivní nápad, brzy se ukázalo, že to vůbec není tak jednoduché, nicméně jsem překládání postupně propadl a dodnes mě to baví. A nesmím opominout, že v začátcích mi byli velkými rádci a motivátory výborní překladatelé Libor Dvořák a Jan Petr Velkoborský.

Prozradíš nám, na čem právě pracuješ?

Je to román Jariho Järveläho Komu hlava sejde. Deset speciálně vybraných životních ztroskotanců se vydá na nejtěžší evropský trek, horský přechod přes Korsiku od severu na jih s vidinou milionu eur, jejž si v cíli rozdělí ti, kteří tam za splnění všech drsných podmínek dorazí ve stanoveném čase. Čím méně jich zbude, tím větší podíl každému připadne.

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážeš se překládáním uživit?

Nedokážu. Pokud tedy mluvíme jen o literárních překladech. Při současných honorářích bych musel za rok přeložit cca patnáct set normostran nebo šest knih běžného rozsahu, abych si v průměru měsíčně vydělal pětadvacet tisíc hrubého. Spěch je nepřítel každého překladatele, mně překlad jednoho průměrně rozsáhlého titulu zabere tři až čtyři měsíce, takže víc jak tři tituly ročně zpravidla nezvládnu.

Pokud bys dostal možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Doufám, že tuhle možnost nikdy nedostanu, protože bych si neuměl vybrat. Jinými slovy, těch knížek, které bych moc rád přeložil, je víc. A pořád přibývají. Zrovna teď bych toužil pustit se do překladu čtvrtého románu Pasiho Ilmariho Jääskeläinena Sielut kulkevat sateessa, česky by se to mohlo jmenovat Duše chodí v dešti. Autor ho napsal a vydal už před několika lety, dávno před Dnem falešné kočky, ale nakladatele odrazuje délka, originál má přes pět set padesát tiskových stran. Z dosavadních Pasiho románů mi tenhle připadá nejujetější, nejbrutálnější, nejkrvavější a nejhororovější. A je tam spousta naprosto geniálních nápadů, které čtenáře přikovají ke knize a nutí ho číst pořád dál a dál. Anebo už delší dobu bych rád přeložil román Rosy Liksom Kupé č. 6. A ještě delší dobu bych chtěl přeložit román Markuse Nummiho Čínská zahrada.

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým ses potýkal?

Na problémy člověk narazí při překladu skoro každého díla. Takřka klasickou noční můrou pro překladatele z finštiny je absence gramatického rodu, jinými slovy v textu nelze rozlišit pohlaví postav, pokud to není výslovně uvedeno. A finští autoři tuhle zdánlivou nevýhodu velmi rádi využívají. Třeba ve výše uvedeném románu Komu hlava sejde jsem opět musel (pokolikáté už?) řešit deníkové zápisky či poznámky pachatele/pachatelky, aby z nich nebylo hned patrné, zda je píše muž nebo žena, protože jinak by z deseti podezřelých okamžitě polovina odpadla.

Ve Finsku se v posledních dvou dekádách rozmohla literatura vybočující z dlouhé realistické tradice. Tento proud dostal název „finské podivno“ (suomikumma, Finnish Weird). Jak si jakožto člověk, který aktuální trendy ve finské literatuře podrobně sleduje už hodně dlouhou dobu, tuhle náhlou inklinaci finských autorů k žánrům a subžánrům fantastiky vysvětluješ? Čím je finské podivno podle tebe specifické?

Přiznám se, že jsem o tom nikdy takhle široce nepřemýšlel. Řekl bych, že je v tom viditelný odraz globalizace posledních desetiletí. Zatímco ještě v osmdesátých letech se dílo finského autora jen výjimečně odehrávalo jinde než ve Finsku a řešilo jiné problémy než finské, tak od devadesátých let už jsou patrné známky otevření se světu a s tím související nasávání a čerpání cizích trendů a pokusy o jejich adaptaci ve Finsku. A funguje to i opačně. Severský úhel pohledu se stává přitažlivým i jinde než jen doma. Zejména mladším autorům se najednou otvírá širší pole působnosti, nová atraktivní témata, anebo stará témata v novém atraktivním prostředí. Zároveň ale v tom zdánlivě novém směrování vidím i návrat ke kořenům – prvky mystičnosti, tajemných sil přírodních úkazů i nadpřirozenosti jsou ve finské literatuře přítomny prakticky trvale už od kalevalských mýtů. Najdeme je i v tvorbě Miky Waltariho, Arta Paasilinny nebo Johanny Sinisalo, abych jmenoval aspoň autory dobře známé u nás.

Sám jsi dlouho překládal hlavně realistickou prózu a k fantastice nešetřil skepsí. Pamatuji si, jak jsi říkával, že cokoli nadpřirozeného v knížkách nemáš zrovna v lásce. V posledních letech jsi ale přeložil několik „podivných“ finských knih, zejména tedy tři romány Pasiho Ilmariho Jääskeläinena. Změnil se nějak tvůj postoj k fantastice?

Patrně ano… Ačkoliv zrovna v těch Pasiho knížkách není nadpřirozeného skoro vůbec nic! Jeho knížky jsou realističtější než většina tzv. realistické prózy. Často se něco v zásadě realistického jen nadpřirozeně jeví, a když si pozorný čtenář posléze všechny nadpřirozené jevy poskládá, dosadí, s údivem zjistí, že mají zhola reálný základ. Je to otázka vnímání – každý z nás vnímáme realitu trochu jinak, a právě s tím Pasi Ilmari pracuje a rád to využívá.

Řeknu možná kacířskou myšlenku, ale ona tzv. fantastika je ve skutečnosti realističtější než kterákoliv detektivka, thriller nebo psychologický román řešící mezilidské vztahy. Finské podivno nabízí realitu v jakési krystalizované podobě.

Jääskeläinen se skvěle chytil i na českém trhu, a to hned prvním románem, který mu česky vyšel (Literární spolek Laury Sněžné). Překlad sklidil od čtenářů mnoho chvály i kritiky, zejména kvůli překladu mluvících jmen postav a místních názvů. Narazil jsi při pročítání diskusí ke knize na nějaké zajímavé argumenty pro i proti?

Zatímco někteří česká jména uvítali, protože pro ně byla snadněji zapamatovatelná, tak jiní zas hudrali, že místo ve Finsku se najednou ocitli v české vesnici a že to pro ně tím pádem ztratilo finský/severský přídech. Já jsem tyhle negativní reakce tak trochu očekával, ale přesto jsem se rozhodl to risknout. Upřímně řečeno, ani autor tomu zpočátku nebyl moc nakloněný. V originále jsou totiž mluvící jména jen u hlavních postav, dále u postaviček z Potvůrkova a pak u všech místních názvů v městečku, v němž se příběh odehrává. Všechna ostatní jména jsou víceméně běžná či typická finská jména, mnohdy bez jakékoliv zřejmé příznakovosti. Na druhou stranu do nich autor občas zašifroval jména význačných finských literátů, vědců, umělců a také jména svých blízkých přátel. Říkal jsem si, že by byla škoda tenhle aspekt při překladu opominout a nedopřát českým čtenářům tyhle podprahové náznaky. Autorovi jsem překlad jmen s podrobnými vysvětlivkami poslal a on nakonec souhlasil. Koneckonců tradice překladu jmen v Česku existuje, z dřívějších dob bych rád připomněl překlad Chevallierových Zvonokosů, z novějších Harryho Pottera od Rowlingové, Tolkienova Pána prstenů nebo Prachettovy Zeměplochy, u kterých už nikdo překlad jmen neřeší.

Jääskeläinen buduje ve svých románech světy založené na tom našem, fungují v nich ale podstatně jiné zákonitosti a na všech místech prosakuje podivno v nejrůznějších formách. Jsou s překladem textů situovaných do takovýchto fikčních světů spojené nějaké specifické výzvy pro překladatele? Je potřeba zaujmout jinou strategii než při převodu realistické literatury?

Strategie, to zní tak honosně. Já se od počátku svého překládání držím jediného – při práci na překladu se pořád snažím představovat si, jak by autor/ka dané dílo napsal/a, kdyby jeho/její mateřštinou byla čeština. A všechno, co neznám a o čem kolikrát nemám ani páru – každý obor lidské činnosti má vlastní specifika a termíny –, si musím někde dohledat nebo zkonzultovat s profesionálem v daném oboru, s lékařem, geologem, konstruktérem, vojenským odstřelovačem, automobilovým závodníkem nebo třeba s pozlacovačem. Má-li fantastika reálný základ (a já si myslím, že ho má, jak jsem uvedl výše), tak bych ji měl taky reálně přeložit.

Autor také velmi rád pracuje s aluzemi, v Literárním spolku Laury Sněžné především na literaturu, v Magickém průvodci městem pod pahorkem to pak byla filmová klasika. Nakolik bylo třeba obeznámit se s texty a filmovými díly, na které autor odkazuje? Čekalo tě přitom nějaké překvapení?

Nejedno. Je to na delší povídání. Například v Magickém průvodci najdeme odkazy na více než padesát filmů včetně citací nebo popisu klíčových scén, myslím klíčových pro román. Nejsem žádný filmový znalec, bál jsem se, abych se neblamoval při převodu hlášek, které cinefilové leckdy znají zpaměti, nebo nezaměnil ženské postavy za mužské a naopak. Takže to pro mě znamenalo filmy zhlédnout, najít příslušné pasáže a repliky a někdy se i velmi krkolomně dopátrat českého překladu některých názvů. Přesto jsem několikrát narazil. Třeba jeden film význačného a světoznámého režiséra jsem nikde nemohl dohledat, přitom v knize byly zmíněny nebo citovány ještě tři další jeho filmy. Nakonec jsem napsal autorovi a poptal se ho, jak to je. Odpověděl mi, že si ten film i popisovanou scénu a zápletku vymyslel, protože se mu to tak hodilo do děje. Na jiném místě zase do knihy zakomponoval jednu scénu a kus dialogu z filmu Zloději kol. Jenže ouha, ona scéna ve filmu sice je, jenže trochu jinak, a ocitovaná replika tam není vůbec! A v podobných pastech pro překladatele by se dalo pokračovat.

S Jääskeläinenem ses krátce setkal během stipendijního pobytu ve Finsku. Je autor stejně zvláštní jako jeho knihy? Máš z osobního setkání nějakou podivnou historku?

Překvapilo mě, jak je nesmělý a plachý. Přijel jsem za ním do Jyväskylä, bylo tenkrát patnáct pod nulou, metr sněhu, ale místo abychom si sedli někam do tepla, tak mě sníh nesníh ďábelským chodeckým tempem protáhl celým územím, kde se odehrával příběh Magického průvodce, a ukázal všechna důležitá místa románu včetně dětského hřiště s železným kolotočem, Nerových schodů, Vodárenské věže (vyšli jsme i nahoru na vyhlídkovou terasu), a údajných vstupů do tajných chodeb. Cestou mi stihl odpovědět i na veškeré dotazy týkající se Dne falešné kočky, který jsem zrovna překládal. Pak zničehonic uprostřed rušné křižovatky usoudil, že už to stačilo, strčil mi do ruky dárek (mumínkovský hrneček s kocourem a kouzelníkem), popřál mi hodně zdaru a rychlým krokem zmizel.

Tvým nejnovějším českým překladem je bláznivý román Skřítek Anttiho Leikase, v němž hlavní postava pátrá po existenci skřítků v našem světě a zaplete se do genetických výzkumů obří farmaceutické korporace. Pro nás je zajímavé, že se kniha z velké části odehrává v Praze a blízkém okolí, což v současné finské literatuře kupodivu není až taková výjimka. Jak dobře zná autor české reálie a prostředí? Musels do knihy v tomto ohledu nějak zasahovat?

Autor o sobě sám prohlašuje, že miluje svou rodinu, pivo a Česko. Za studií sem často vyrážel s přáteli za laciným pivem a celkem obstojně zdejší prostředí poznal. Ve Skřítkovi se přesto dopustil několika menších nepřesností, zejména místopisného charakteru. Zpočátku jsem měl tendenci všechno ponechat, tak jak to napsal, protože tím podstatným byla atmosféra, nikoliv přesný místopis. Posléze jsem ale na popud redaktora českého vydání některé drobnosti přece jen poupravil. Autor například napsal, že od Mánesova mostu k Malostranskému náměstí se jezdí po dvouproudé ulici, přičemž ty dva zmíněné pruhy hrají v popisovaných událostech důležitou roli – jeden je rychlejší, druhý pomalejší –, takže to tam muselo každopádně zůstat. Nezbylo než pasáž formulačně zaonačit do neurčita, aby výsledek nepobouřil žádného kovaného Pražáka či šťouravého detailistu.

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

Tváře překladu 06: MILAN ŽÁČEK

Tváře překladu 07: KONSTANTIN ŠINDELÁŘ

Tváře překladu 08: JITKA JINDŘIŠKOVÁ

Tváře překladu 09: PAVEL BAKIČ

Tváře překladu 10: VERONIKA VOLHEJNOVÁ

Tváře překladu 11: MILAN POHL

Tváře překladu 12: DOMINIKA KŘESŤANOVÁ

Tváře překladu 13: MARIE VOSLÁŘOVÁ

Tváře překladu 14: ROBERT TSCHORN

Tváře překladu 15: OLGA BAŽANTOVÁ

Tváře překladu 16: ALŽBĚTA LEXOVÁ

Tváře překladu 17: STANISLAV KOMÁREK

♦

S Romanem Tilcerem nejen o překladu…