Tváře překladu aneb Rozhovory s překladateli je zajímavý cyklus článků, jenž se po úspěšném prvním kole znovu vrací na web XB-1 a bude se zde opět objevovat každých čtrnáct dnů. Jako třináctá nám rozhovor poskytla Marie Voslářová (nar. 1985), která vystudovala švédštinu a překladatelství/tlumočnictví – němčinu v Praze. Nepovažuje se za vyhraněnou fanynku fantastiky, i když autoři jako J.R.R. Tolkien, Terry Pratchett a další ji ve své době hodně ovlivnili. Totéž ale platí i třeba o beatnicích. Nejraději čte a překládá zkrátka dobré texty. Ze švédštiny přeložila desetidílnou fantasy sérii pro děti PAX Åsy Larssonové a Ingely Korsellové, z norštiny pak dětskou sérii o Wiliamu Wentonovi od Bobbieho Peerse (Zloděj luridia, Kryptoportál, Agent orbulátoru). Působí jako překladatelka, redaktorka a publicistka na volné noze. Dlouhodobě spolupracuje s časopisem iLiteratura.

Co bylo podnětem, který tě přivedl k převádění literatury do češtiny?

Vždycky jsem ráda četla a ve škole jsem získala pocit, že mi docela jde i psaní, slohovky a podobně. K tomu jsem měla na gymnáziu dobrého učitele němčiny. Když jsem se hlásila na VŠ na překladatelství, samozřejmě jsem nevěděla, jestli někdy budu moct překládat literaturu, ale shodou šťastných okolností jsem se k tomu postupně dostala, i když paradoxně přes švédštinu, kterou jsem si tak trochu náhodně vybrala jako druhý obor.

Prozradíš nám, na čem právě pracuješ?

Teď mám na spadnutí čtyři pěkné knížky, u kterých dělám korektury atd.: populárně naučnou knihu Louka Jana Hafta (nakladatelství Kazda), satirický román Waltera Vogta o Švýcarsku, armádě a psychiatrii Schizogorsk (nakl. Havran), román Mizérie (Argo) švédského autora s česko-polskými kořeny Andrzeje Tichého, což je takový proud vědomí na téma neradostného dospívání na předměstí Malmö, a knihu rakouského autora Clemense J. Setze Láska za časů Mahlstadtského dítěte (Fra). To jsou povídky, z nichž by se nejméně jedna dala označit jako sci-fi, celkově dost velký bizár, rozhodně doporučuju.

Často se mluví o tom, že překládání literatury je v mnoha ohledech náročné, a honoráře přitom nebývají vysoké. Dokážeš se překládáním uživit?

Díky tomu, že živím jen sebe a jsem vcelku nenáročná, takže dokážu. Pochybnosti o tom, jestli bych si neměla najít nějakou pořádnou práci, se samozřejmě dostavují.

Pokud bys dostala možnost přeložit si jakoukoli knihu, která by to byla?

Ráda bych pokračovala s komiksy švédské autorky Liv Strömquist (zatím vyšlo Ovoce poznání) a s knihami Clemense J. Setze, který mě hodně baví. Vyhlídnutý mám jeden zajímavý komiks s tématem demence. A vůbec by mi nevadilo překládat častěji ekologickou osvětu, jako je právě zmiňovaná Louka.

Překladatelé při práci řeší nejrozmanitější problémy, obzvlášť při překládání fantastiky. V čem spočíval poslední zajímavý oříšek, se kterým ses potýkala?

Třeba u zmiňovaného Andrzeje Tichého se všelijak přelévá spisovný jazyk v hovorový, bez jasných předělů se tam prolínají hlasy různých postav, které používají slang a výrazy ze všech možných dalších jazyků – nebylo většinou ani tak těžké zjistit, co slova znamenají, jako spíš vyladit to v češtině tak, aby proud řeči zněl přirozeně, rytmicky a jakž takž autenticky. Kromě toho jsem musela konzultovat například slang z oblasti drog a nořit se do hiphopových textů.

Letos vyšel v nakladatelství Host poslední, desátý díl série městské fantasy pro děti nazvané PAX. Jak ses k překládání PAXu dostala? Co tě na práci nejvíc bavilo a co byla největší výzva?

PAX mi nabídlo nakladatelství Host, nejdřív jsem ho chtěla odmítnout, připadalo mi to jako čistě komerční produkt, který jen využívá vlnu zájmu o severskou mytologii. Ale pak mě zlákala příležitost překládat poprvé něco pro děti – a nakonec jsem si sérii oblíbila a mrzelo mě, když skončila. Líbilo se mi, že se v příběhu střídají fantasy motivy s každodenním životem postav, někdy těžko říct, které pasáže jsou napínavější. Série je trošičku osvětová, ale ne přehnaně výchovná. A bavilo mě překládat všelijaké veršovánky a slovní hříčky.

Jednou z autorek série PAX je známá detektivkářka Åsa Larssonová, jejíž knihy pro dospělé jsou proslulé extrémní brutalitou. Něco z toho se pravda přeneslo i do PAXu, knížky navíc doplňují velmi temné, až hororové ilustrace, a tak to rozhodně není čtení pro slabé povahy. Jak je to na Severu s brutalitou v literatuře pro děti – je pravda, že si autoři moc neberou servítky? Setkala ses kvůli tomu u nás s nějakými negativními ohlasy na sérii?

Severské dětské knížky rozebírají asi všechna témata na světě, vždycky způsobem přiměřeným danému věku – i věci, které podle mnohých „nejsou pro děti“. Co se týče konkrétně PAXu, objevují se tam hororové motivy, ale asi bych nemluvila přímo o brutalitě. Nemám pocit, že by se v tom autorky nějak vyžívaly. Z ohlasů, které se ke mně dostaly, mi připadá, že rodiče se občas bojí, děti tolik ne. Pravda je, že poslední díl PAXu jsem obrečela i já.

Autorky PAXu se inspirují i oblíbenou severskou mytologií, i když docela volně. Jak dobře musí být obecně překladatel ze severogermánských jazyků obeznámen se staroseverskými literárními památkami a mýty? Jaké největší výzvy odkazy na mytologii představují pro překladatele do češtiny?

Čím víc se orientuje, tím líp, protože odkazy na severskou mytologii se mohou vyskytnout na nečekaných místech, podobně jako třeba narážky na bibli nebo na klasické autory… Asi není nutné umět nazpaměť obě Eddy a tak dále, ale překladatel by měl být s jejich obsahem obeznámený dost na to, aby včas pojal podezření, když se nějaký motiv objeví, a aby věděl, kam se podívat nebo koho se zeptat. PAX ale v tomhle ohledu nebyl nijak složitý. Maličko zrádná byla snad jen některá jména odkazující na mytologické postavy (např. Magnar a Estrid se příjmením jmenují „Mimer“, česky Mímiovi – bůh Mími je v mytologii strážce pramene moudrosti); doufám, že jsem žádné takové jméno nepřehlédla.

Při překládání delších sérií se někdy přihodí, že až v pozdějších dílech se odhalí něco, co už překladatel musel vyřešit dřív, a oprava už není možná. Stalo se ti něco takového u desetidílného PAXu? Jednotlivé díly navíc vždycky končí poměrně dlouhým cliffhangerem, začátkem příběhu následující knihy – měla jsi vždycky k dispozici další díl a stihla ho přečíst a promyslet překlad konce předchozího, nebos musela doufat, že tvoje řešení na konci knihy do další prostě zapadne?

Toho jsem se docela hodně bála. Když jsem začala překládat, hotové byly jen dva díly série. Například jsem nevěděla, jak pracovat se slovem „čarodějnice“, v PAXu jsou čarodějnice obojího pohlaví, na začátku se o nich skoro nic neví a nebylo jasné, jak se to celé vyvine. U cliffhangerů jsem pokračování většinou neznala a snažila jsem se překládat tak, abych si nechala otevřených co nejvíc možností. Zatím si nejsem vědomá nějakého opravdového kiksu, snad jen někde v první knize se zmiňuje ředitel školy a později se ukáže, že je to ředitelka.

Jinak jsem si z této série vzala ponaučení, že je dobré si od začátku dělat poznámky o tom, které postavy si vykají a které tykají. Ve Švédsku si tykají všichni a při překladu série, která vychází léta a různé postavy se v ní objevují a zase mizí, se to snadno může poplést. Tenhle problém určitě znají i angličtináři.

Prvních pět dílů PAXu je k dispozici i jako audiokniha. Spolupracovalas nějak na její realizaci? Jaké máš obecně jako překladatelka zkušenosti s audioknihami?

O audioknihách jsem se dozvěděla, až když byly v prodeji. To určitě není ideální situace, ale kdysi, když jsem první smlouvy na PAX podepisovala, ještě audioknihy nebyly tak rozšířené a z nedostatku zkušeností mě nenapadlo se tím nějak zabývat. I nakladatelství s tím ostatně tehdy myslím spíš začínalo, doufám, že se praxe postupně mění. Když překladatel na knize spolupracuje, může pomoct například se správnou výslovností jmen a názvů. A protože je jedním z autorů předlohy, měl by si ve smlouvě pohlídat, za jakých podmínek poskytuje nakladateli práva na audioknihy a další formáty.

Kromě PAXu pracuješ v posledních letech i na norské sérii Bobbieho Peerse o Williamu Wentonovi (Zloděj luridia, Kryptoportál, Agent orbulátoru). V čem byla práce na těchto knížkách jiná a co představuje největší výzvu pro překladatele téhle série?

Výzvu představuje asi určitá živelnost výchozího textu; autor, který se jinak věnuje filmu, je takový improvizátor, neláme si nijak přehnaně hlavu s logikou příběhu ani s tím, která jeho verze je definitivní. Což může být pro překladatele trošku problém, ale snad jsme se s tím nějak vypořádali. Tyhle knížky celkově připomínají zběsilý film, kde není čas moc přemýšlet, protože postavy, které před chvílí málem sežral robotický kaktus, najednou vyskakují z vagonu jedoucího metra a vzápětí zase v doprovodu zapomnětlivého androida letí nad anglickou krajinou ve Spitfiru…

Pro mě osobně byla tahle série výzvou v tom, že šlo o můj první překlad z norštiny, která se sice švédštině hodně podobá, ale zase na to člověk nesmí moc spoléhat.

V loňském roce vznikl spolek Překladatelé Severu, který sdružuje překladatele beletrie ze severských jazyků. Mohla bys činnost spolku stručně přiblížit?

Komunita překladatelů, kteří se věnují severským jazykům, není moc velká a mnozí z nich se pracovně i jinak často setkávají. Spolek by jim měl umožnit ještě užší spolupráci, výměnu zkušeností a další vzdělávání. Měl by se také zasazovat o vytvoření určitého standardu dobré praxe při vydávání knih, což umožní jen spolupráce kvalifikovaných překladatelů a kompetentních nakladatelů.

Ty jsi členkou výboru spolku a máš na starosti organizaci vzdělávacích akcí pro překladatele. O jaké oblasti je největší zájem? Jaký typ vzdělávání podle tebe současným překladatelům nejvíc chybí?

V současnosti jsme ve fázi velkého počátečního nadšení, spousty nápadů, uvidíme, co se podaří zrealizovat. Tento podzim budeme pořádat workshop o redakční práci a zájem je velký. Mnozí překladatelé dostávají nabídky redigovat překlady, ale většinou se to musejí učit za pochodu a hrozí při tom všelijaká nedorozumění. I řadu dalších věcí se všichni učíme za pochodu… Čím víc budeme o tématech diskutovat a vyměňovat si zkušenosti, tím lépe pro všechny – v důsledku i pro čtenáře našich překladů. Zatím probíhají diskuze hlavně na sociálních sítích, což je často velmi užitečné. Setkávání naživo má ale taky něco do sebe.

Související články:

Tváře překladu 01: JAKUB NĚMEČEK

Tváře překladu 02: PETR KOTRLE

Tváře překladu 03: DANA KREJČOVÁ

Tváře překladu 04: LUCIE BREGANTOVÁ

Tváře překladu 05: ANNA KŘIVÁNKOVÁ

Tváře překladu 06: MILAN ŽÁČEK

Tváře překladu 07: KONSTANTIN ŠINDELÁŘ

Tváře překladu 08: JITKA JINDŘIŠKOVÁ

Tváře překladu 09: PAVEL BAKIČ

Tváře překladu 10: VERONIKA VOLHEJNOVÁ

Tváře překladu 11: MILAN POHL

Tváře překladu 12: DOMINIKA KŘESŤANOVÁ

♦

S Romanem Tilcerem nejen o překladu…