Duchařské historky představují velmi variabilní zdroj vyprávění. Dají se na nich stavět hrůzostrašné příběhy, komedie, romantické zápletky nebo klasická divadelní dramata, jak to blahé paměti provedl Shakespeare Hamletovi. Zjevení ducha automaticky vyvolá strach, který vychází z předpokladu, že může škodit živým lidem nebo že přichází jako předzvěst tragických událostí. Proto se tyto příběhy tradičně obejdou bez násilných scén i nákladných filmových triků, jejich základ tvoří atmosféra místa, tajemno a znepokojivé náznaky. Víra v existenci duchů přetrvává i dnes, média zásobují s nepřetržitelnou pravidelností informacemi o strašidelných domech a prokletých lidech, kteří se opakovaně vracejí do pozemského světa. Mohou páchat zlo, mohou pomáhat a když se inspiraci zamane, mohou se i zamilovat…

Esprit d’amour (1983)

Kdo je Ming, hlavní postava celého filmu? Průměrný pojišťovací agent, kterému táhne na třicítku. Nešťastník, kterého terorizuje jeho snoubenka a vlastní matka za ní nezůstává o moc pozadu. A ten, kdo si odskáče bláznivý nápad mladšího bratra zabavit znuděné hosty jedné malé oslavy vyvoláváním duchů.
V 80. letech se v honkongské kinematografii objevila řada nových tváří (už jsme hovořili o Tsui Harkovi v předešlém díle), režisérů, kteří chtěli točit o současném městě a věnovat se novým žánrům, často z kategorie populárních. Nešlo tedy o umělecky exaltované hnutí, ale spíš experimentátorské, jehož výsledky se časem zařadily do mainstreamové produkce. Ringo Lam se kdysi na začátku své režisérské kariéry nerozpakoval natočit romatickou duchařskou komedii, přestože se později prosadil přímočarými akčními snímky s hvězdami jako jsou Chow Yun-Fat nebo Jean-Claude van Damme. Abychom byli přesní, režie mu byla svěřena po té, co původní režisér od natáčení odstoupil. Je velmi pravděpodobné, že tato změna také stojí za závěrečným vyzněním filmu, který se převážnou část tváří jako komedie, aby na konci přitvrdil výrazně dramatičtějšími scénami vymýtání ducha z bytu hlavního hrdiny a možný happy end odkopnul pěkně do dálky. Při srovnání s tzv. romantickými komediemi, kterými krmí americké filmové společnosti světové trhy, se podobá tento snímek lehkonohé víle vedle težkotonážní uslzené pojídačky hamburgerů.

The Woman in Black (1989)

Na odlehlém místě anglického venkova zemře osamělá stará dáma a z Londýna je vyslán advokát Arthur Kidd, aby vyřídil záležitosti ohledně její pozůstalosti. Opuštěné sídlo skryté mezi močály ale tíží tajemství, hrozivější než by se na první pohled zdálo a racionálně smýšlející člověk připustil.
Kniha Susan Hillové byla zdramatizována pár let po svém vydání pro televizní film, který slavil mezi diváky nečekaný úspěch. Chtělo by se říci, že je to typická anglická duchařská story, při které mrazí v zádech z těch správných důvodů, z atmosféry, ze zpola skryté hrozby. Rozvrzaný starý dům, neproniknutelná mlha, vesničané, kteří se vyhýbají otázkám… Tedy kombinace, z níž by na všechny strany čouhalo klišé, kdyby nebyla silně přesvědčivá a strašidelná. Že jde o televizní produkci s omezeným rozpočtem nakonec není na škodu, o to víc si autoři pohráli například se zvukovou stránkou, která vytváří ty nejděsivější momenty – podivné zvuky, které se začnou ozývat ze zamčeného pokoje, nebo smrtelné výkřiky a ržání koní z cesty utopené v mlze. Oproti literární předloze film upravil některé detaily a naopak přidal zajímavé nápady, jako je třeba staré zvukové nahrávací zařízení, na které zemřelá majitelka domu zachytila svoje zážitky a ze kterých si Arthur Kidd sestaví sled předchozích událostí a jejich vysvětlení.
S velkým úspěchem se tento příběh hraje na divadle a nyní se dočká remaku na filmovém plátně. Nová adaptace bude uvedena příští rok a v hlavní roli se představí Daniel Radcliffe (viz trailer).