Co to je sen? Co se vlastně děje, když se v hlavě spouští nekontrolovatelná vlna projekcí, ze kterých na povrch probublávají podvědomě či záměrně potlačované strachy a přání? Může být jeho výklad skrytým poselstvím o budoucnu nebo symbolem našeho života? Nebo dokonce jediným místem, kde lze ve změti nepokojných emocí a obrazů najít lék na trápení? V obou z následujících filmů je jedna z hlavních postav pronásledována opakujícími se nočními můrami. Sny totiž přicházejí mnohem častěji v nepříjemné podobě, než jako šťastná fantazie. Ben v Dust Devilu odmítá, že by jim měl naslouchat, o to víc jej pak mrtví za temných nocí pronásledují. Zato Krank v nich hledá jedinou spásu svojí příčetnosti, ale ke své vlastní smůle není schopen vyvolat jinou odezvu než strach a nářek.

Dust Devil (1992)

Ben je životem utrápený policista, který vyšetřuje sérii brutálních rituálních vražd. Wendy se právě odhodlala definitivně opustit manžela a na své dlouhé jízdě vyprahlou krajinou si urovnává v hlavě vlastní život. A Hitch je neznámý stopař, na první pohled okouzlující a na ten druhý výhružně děsivý, který se objevil z neznáma a jehož cíl je za krvavou hranicí lidského života.

Richard Stanley (o jehož snímku Hardware jsme v tomto seriálu už mluvili) se tu vrací do svého domova na jihu Afriky. Kvůli tomuto projektu, jehož začátky spadají už do Stanleyho studentských let, odmítnul práci na lukrativnějších filmech a odcestoval s celým štábem do Namibie. Inspiroval se skutečným příběhem masového vraha, který mnoho let unikal dopadení. Proto se kolem něj začaly omotávat pověry, že ve skutečnosti nejde o člověka. Režisér k legendě přimíchal něco ze staré víry v bytosti schopné převtělování a vznikl tak atmosférický horor na trojmezí reality, snu a předkřesťanské tradice.

Tento příběh je však jen jednou stranou mince. Na té druhé leží zrůdnost bývalého jihoafrického režimu a života striktně nalinkovaného podle rasy a sociálního statutu. Hororový děj by mohl fungovat sám o sobě, ale odkazy na nepokoje v zemi, na všeobecné násilí a nenávist, odkrývají další roviny rozpolcené společnosti. Tyto motivy hrají protipól k děsivým scénám vražd a jejich síla se divákovi zaháčkuje v paměti nepříjemně silnými drápky.

La cité des enfants perdus (Město ztracených dětí) (1995)

Kdo nemá schopnost snít, stává se bezcitným monstrem. Nešťastný Krank, který je šíleným a ošklivým vládcem na uměle vybudovaném ostrově, bojuje s tímto nedopatřením tak, že za pomoci šestice identických troubovitých klonů, mluvícího mozku v akváriu a oddané asistentky krade sny malým dětem. Tedy poté, co je nejdřív unese za pomoci fanatického kultu Kyklopů. Dává to smysl? Nedává. Ale to nevadí, je třeba se připravit na dobrodružnou jízdu ve stylu starých románů, kde jsou zloduši pekelní a hrdinové smělí.

Po úspěšných Delikatesách si režisérská dvojice Marc Caro a Jean-Pierre Jeunet střihla další svérázný snímek. Pokud na některých propagačních materiálech zachytíte nadšené výkřiky Terryho Gilliama, není se co divit, protože jestli bychom měli k něčemu Město ztracených dětí přirovnat, pak by Gilliamovy bizarní fantastické vize byly mezi prvními kandidáty. Pro příznivce steampunku, kterým se mnoho velkých filmů nerodí, jde o jeden z nejlepších žánrových snímků 90. let. Spíš pocitově, z vizuálního narážek v pojetí postav i prostředí, divák zařadí příběh dějově někam na začátek 20. století. Fantastická technologie tvoří rámec celého filmu, od mamutích konstrukcí města až k vynalezavému způsobu, jak změnit někoho ve vraždící monstrum. Vypiplané detaily kulis obklopují směs absurdních postaviček, které si s chutí střihli za hranicemi Francie málo známí, svérázní herci. Připojit k nim v roli největšího dobráka Rona Perlmana byla už jen závěrečná kuchařská finesa.