Mám obrovskou externí paměť, vysoce citlivé vnímání času a vylepšený zrak. Alespoň když mám zrovna u sebe připojení k internetu, mobil nebo hodinky a brýle. Ale jen s tím se nehodlám spokojit po zbytek života. Mohli byste mě nazvat transhumanistou. Co že to je? Ačkoli sny o rozšiřování lidských možností tu byly odedávna, transhumanismus jako cílené směřování za tímto cílem je tu zhruba od poloviny minulého století a koncem 90. let se dočkal dokonce světové organizace, dnes se nazývající Humanity+. Nejde ale o žádné jednotné hnutí; někteří transhumanisté se nejvíce zajímají o vzdálenou budoucnost, filosofické problémy změn v podobě a schopnostech člověka, sociální dopady nebo transhumanismus jako politický směr. Podle měřítek mnoha z nich transhumanista nejsem. Daleko víc mě zajímá vědecko-technická stránka transhumanismu než jeho filosofické otázky – a tedy spíše vize blízké budoucnosti než daleká perspektiva. Když se nad tím totiž zamyslíte, transhumanismus už je nějakou dobu součástí našich životů!

Vážně. Je jí dokonce po velmi dlouhou dobu, pokud počítáte i poněkud low-tech vylepšení jako brýle nebo hole. Ta ale pouze zdokonalovala už existující možnosti lidského těla, nijak výrazně je neměnila. Teprve nedávno mezi námi začali chodit lidé, kteří dokážou slyšet barvy nebo wi-fi signály, vnímat magnetické pole nebo ke svým rukám přidat mechanické prsty navíc. A co víc, nic z toho dnes není nijak zvlášť nedostupné. Cyborg Foundation, založená Neilem Harbissonem a Moon Ribasovou v roce 2010, nabízí lidem pomoc se snahou stát se kyborgy, ať už si zvolí cestu eyeborga (který umožnil Harbissonovi vnímat dříve nepoznané barvy díky převodu na zvuk) nebo jiného zařízení.

Jejich cílem je učinit podobnou technologii dostupnou pro každého, kdo o ni bude mít zájem. A zatímco Frank Swain potřebuje svůj kochleární implantát, jehož upravený software mu umožňuje slyšet wi-fi, dovedu si představit zprovoznění této funkce přes nositelné zařízení jako eyeborg. Každý ochotný podstoupit bolestivý zákrok a riziko zánětu dnes může mít neodymiový magnet implantovaný do špičky prstu a naučit se do určité míry vnímat magnetická pole. Bionika je stále drahá záležitost, ale kdo ví, jak dlouho jí v případě drobnějších rozšíření zůstane i na úsvitu domácích 3D tiskáren?

Některá z těchto vylepšení jsou stále na velmi základní úrovni, ale nabízejí nám nové způsoby vnímání světa, rozšíření našich původních smyslů. Velmi pěkný a civilní příklad podobného vývoje v SF je povídka Seventh Sight Grega Egana z loňské antologie Neila Clarka, Upgraded. Egan v ní dovedl popsat život heptachromatika tak, že si jej čtenář dokáže velmi živě představit. Éra skutečných heptachromatiků zřejmě neleží příliš daleko, stejně jako éra umělých synestetiků nebo lidí využívajících víc než pouhých deset prstů, ať už při rychlém psaní nebo třeba v hudbě (motorická kontrola víc než deseti prstů by určitě vedla k zajímavým pozorováním!).

Další vymoženosti jako využití umělých chromozomů v medicíně, haptické obleky nebo pokročilá kryonika mohou být stále hudbou vzdálené budoucnosti a ještě nějakou dobu setrvat ve sféře science fiction. A sci-fi samotná dokáže fungovat jako generátor nových nápadů a představ budoucnosti. SF nedokáže příliš spolehlivě předpovídat budoucnost. Naštěstí ale dělá něco mnohem zajímavějšího. Pomáhá ji vytvářet.

S tímhle na paměti, nadšená směřováním prvních námětů do konceptu připravované SF antologie a navazující na dlouhou tradici science fiction prozkoumávající, co to znamená být člověkem a jak se to může do budoucna změnit, jsem začala přemýšlet o antologii českých povídek vydávajících se probádat tento dalekosáhlý nezmapovaný prostor. Ačkoli se do něj předtím vydalo mnoho skvělých autorů, většina ho stále zůstává terrou incognitou. Nebo, zatím, terrou nullius – zemí nikoho. Než někdo tuto zem vklíněnou mezi skutečné a nemyslitelné objeví a obydlí. Než někdo dojde na cestu neviděnou ostatními… Než někdo dostane šílený nápad a řekne si: „A proč ne?“

V roce 2012 jsem začala poptávat povídky od autorů, o nichž jsem věděla, že mají jak úžasnou představivost, tak zajímavé řemeslo a znalosti, začali jsme diskutovat o námětech a tvar antologie se postupně začal rýsovat. Koncem roku 2014 do sebe dílky zapadly a teď kniha přichází na svět – a spolu s ní i biotechnologie blízké budoucnosti v tajných službách, geneticky modifikovaná posádka první mezihvězdné lodi, boj za práva uměle nadesignovaných lidí, přímé propojení mysli člověka a zvířete, vesmírné lodi z budoucnosti ošklivě si zahrávající s lidskou psychikou, společností opovrhovaní jedinci komunikující s kvantovými počítači, historicky první přenos vzpomínek mezi otcem a dcerou v čase děsivé války, kontrola dvou lidských těl současně i podivná cesta do mimozemských simulací pozemského světa…

Slavnostní křest knihy se uskuteční na Světě knihy v Praze 16. května od 13:00 společně s besedou o space opeře a military SF. Účast na křtu přislíbili všichni autoři povídek s výjimkou dvou zámořských – Martin Gilar a Alexandr Kazda v současnosti pracují v USA. Dočkáme se ovšem ostatních skvělých autorů: Lucie Lukačovičové, Hanuše Seinera, Tomáše Petráska, Tomáše Dostála, Karoliny Francové či Petry Pecharové.

Doufám, že antologie pobaví, inspiruje i přivede k zamyšlení řadu čtenářů, ale mám také přání týkající se terry nullius s malým t: ať pro nás nezůstane navždy nedostupnou. V současnosti vědci, umělci i geekové prozkoumávají obrovské možnosti posouvat naše hranice dál, dokonce ještě dál, než jsme si tak dlouho představovali. Doufám v budoucnost, kde si každý může do určité míry zvolit dosah svých smyslů či fyzické možnosti bez ohledu na to, co si vyberou ostatní; kde vynalézaví kutilové posouvají hranice ze svých dílen, zatímco na opačném konci tohoto spektra korporace vynakládají úsilí na podobné cíle v jiném rozsahu. A s tím vším mohou přijít úžasná dobrodružství vědy, techniky, umění i našich životů.

Možná se hrozivě mýlím a pokrok v tomto směru povede ke zvětšení propastí a zmenšení příležitostí, ale zůstávám optimistou. I když jsem občas trochu misantrop, nadšená zvědavost a vynalézavost, které nás vedou do vesmíru či hlubin oceánů a ke stále novým otázkám k zodpovězení, mi vždycky dodávají naději. Vědecká, umělecká i jiná zvědavost umí spustit pozitivní zpětnou vazbu směrem k lepší budoucnosti. Nesdílíte podobný optimismus? Dobrá. Ale tohle je budoucnost, do které mířím já. Jsem transhumanista, technooptimista a geek. A doufám, že dokážu alespoň drobným krůčkem vstoupit do daleké země nikoho před námi a pomoci vytvořit dílek právě téhle budoucnosti.