Velmistrův melancholický karneval (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Pondělí 10 září 2018 19.10

Spisovatel Ray Bradbury je v myslích čtenářů zapsán především jako autor literatury science fiction, byť zvláštní a netypické. Tituly jako 451 stupňů Fahrenheita nebo Marťanská kronika znamenaly pro fantastický žánr výrazný krok směrem k literárnímu hlavnímu proudu a postupně přinesly uznání Bradburyho spisovatelských kvalit na širokém poli vážné literatury, dalece přesahující někdejší ghetto autorů vědecké fantastiky. Bradbury nicméně nikdy nebyl autorem jednoho stylu či literárního směru, platilo to už v samých počátcích jeho autorské kariéry. Jeho vůbec první vydanou povídkovou sbírkou byl Temný karneval, žánrově zařaditelný nejspíš jako gotická či weird próza. Ve zdejších povídkách se to jen hemží oživlými mrtvolami, duchy, upíry, hřbitovy a dalšími typickými rekvizitami uvedenými do literatury zejména E. A. Poem. Ve většině případů však nemají za úkol ve čtenáři primárně vyvolat děs, hlavní tóninou vyprávění je především melancholie a s ní spojené ohledávání vlastní minulosti, především prožitků dětského věku…

Ač jde o nejranější položku Bradburyho rozsáhlé bibliografie, v žádném případě nelze říct, že by kolekce představovala nějakou popelku stojící ve stínu jiných děl. Řada zde obsažených povídek se dočkala umístění v nejrůznějších antologiích či autorských výběrech, některé z nich (Jezero, Kosa, Zástup) patří bez diskuzí mezi klasiku známou i těm, kdo nenáleží k Bradburyho příznivcům. Samotná sbírka měla zajímavý osud – původní vydání z roku 1947 vyšlo v relativně malém nákladu a bylo během několika let rozebráno. Namísto logického dotisku se Bradbury rozhodl k tomu, že patnáct povídek z Temného karnevalu místy silně přepracoval a roku 1955 je použil jako základ jiné knihy (Říjnová země). Jelikož až verze obsažené v Říjnové zemi považoval za definitivní, odmítal dlouho povolit další vydání Temného karnevalu, názor změnil až daleko později. V roce 2001 tak vychází nová verze Temného karnevalu, původní sada povídek je doplněna o čtyři další kousky a především o stejné množství esejů, věnovaných knize. Je asi trochu škoda, že české nakladatelství Plus (které se v poslední době Bradburymu příkladně věnuje) nesáhlo po tomto kompletnějším vydání, přidaná hodnota esejů (jeden z nich od anglického mistra hrůzy C. Barkera) mohla zážitek ze skvělé knihy ještě umocnit.

Máme tedy před sebou překlad původního vydání, ovšem pokrácený o dvě povídky, což je v tomto případě pochopitelný krok, obě jsou součástí dalších původních sbírek. Jak už bylo řečeno, ač jde o knihu z hlediska času značně vousatou, literárně prakticky nezestárla. Bradburyho podmanivý a zároveň jedinečný styl má stále moc vzít čtenáře do hrsti a vtáhnout jej do světa magicky krásných příběhů. Jejich konstantami jsou melancholie, smutek, jistá dávka nostalgie a také smrt, ke které směřuje veškeré lidské bytí a kterou zde můžeme číst jako metaforu zapomnění či ztráty. Typickým příkladem je třeba závěrečná povídka Další v řadě, jeden z vrcholů knihy. Z pohledu ženy Marie vypráví o krizi manželského páru cestujícího autem po Mexiku. Během zastávky v jednom z městeček navštíví jako turistickou atrakci katakomby plné mumií, jde o dříve pohřbené mrtvé, jejichž příbuzní přestali mít prostředky na úhradu každoročního poplatku za hrob. Nebožtíci jsou tedy exhumováni a vystaveni očím návštěvníků podél chodby v katakombách. Na ženu tato výstava silně zapůsobí a následně začne zcela rozleptávat její psychiku, na povrch vyplouvá krajně neuspokojivý charakter manželství ústřední dvojice, Marie a Josefa. Vše pak eskaluje poté, co Josefa přiměje k předčasnému přesunu do jiného města, ovšem auto manželů nenastartuje a musí být několik dalších dní v opravě, čímž je ústřední duo nadále uvězněno v městečku. Popis rozpadu psychiky vypravěčky Marie, lhostejnosti Josefa (při vědomí skutečnosti, že vše je jen Mariin úhel pohledu) a sledu událostí nevyhnutelně směřujících k závěrečnému vyvrcholení je skutečně mistrovský a celou knihu skvěle završuje.

Povídka Další v řadě čerpá ze skutečného Bradburyho zážitku, kdy s kamarádem opravdu cestoval po Mexiku, ve městě Guanajuato navštívili společně katakomby a pro Bradburyho to byl tak tísnivý zážitek, že se rozhodl okamžitě město opustit, ovšem auto vypovědělo službu. Vše další je už spisovatelská imaginace a vypravěčský talent, nicméně reálný základ historka má. A povídka není zdaleka jedinou v knize, která vychází z autorových skutečných zážitků, jakousi autobiografickou fantastikou je řada dalších, což v Bradbury prozrazuje v kratičkých úvodech ke každé z nich. V Muži shora se tak autor vrací k tajemnému nájemníkovi vlastní babičky, v příběhu mu přisuzuje upírskou roli, jakou ve skutečném životě jistě nezastával. V Čertíku z krabičky zas fantazíruje o domě, kolem kterého chodil každý den do školy, a hodně silným zástupcem příběhů vycházejícím z vlastního zážitku je Jezero. Bradbury jako malý skutečně u Michiganského jezeru ztratil kamarádku, která v jeho vodách utonula. V povídce pak nechává vypravěče se k jezeru vrátit a v kouzelném duchařském příběhu naznačuje, že smrt nemusí být neporazitelná a definitivní. Jezero na relativně krátké ploše dokáže čtenáře dojmout, aniž by se přiblížilo k hranici kýče nebo podbízivosti, výborná povídka.

První vydání Temného karnevalu je dnes cenným sběratelským kouskem…

A takových je v knize celá řada, sbírka nabízí vyrovnaně vysokou kvalitu čtenářského zážitku. S výjimkou optimistické pocty oblíbenému příbuznému Strýček Einar se nesou spíše v posmutnělých tónech, Bradburyho mistrovské parketě. Právě tato poloha je čtenářsky hodně vděčná, hořkosladké vzpomínky na vlastní dětství nebo minulé lásky jsou hlasem, na jehož ozvěnu slyší mnozí. Sama o sobě by ovšem tato tematika k získání úspěchu samozřejmě nestačila, klíčové je skvělé vypravěčství, se kterým Bradbury své příběhy servíruje. Právě kombinace vynikajícího spisovatelského umu a chytlavých témat zdobí jeho povídkovou prvotinu a samozřejmě i následnou obsáhlou tvorbu. Temný karneval tak musí nutně potěšit každého milovníka kvalitní literatury, neskutečná sedmdesátka let, která od prvního vydání uběhla, není vůbec znát. Bradbury dodnes předčí většinu svých následovníků a bez přehánění patří nejen mezi fantasty na přední místo. Spisovatel, který okouzlí své publikum tak nekompromisně jako on, nemůže a nesmí být zapomenut, za nová vydání jeho děl proto patří nakladatelství Plus veliký dík.