Na severu Evropy platí částečná prohibice, která umožňuje zakoupení alkoholu s dosti vysokou cenou pouze ve státem vlastněných obchodech. Výjimku ovšem představují trajekty pendlující Baltským mořem. Obrovské lodě převážející lidi i automobily se totiž nacházejí v jakési daňově neutrální zóně a pití je zde mnohem levnější. A právě na takové plavidlo, brázdící vody na trase mezi Švédskem a Finskem, umístil švédský spisovatel a novinář Mats Strandberg děj svého románu Trajekt. Okolo dvanácti set pasažérů samozřejmě nastoupilo na palubu lodi Baltic Charisma z nejrůznějších důvodů, u většiny z nich ovšem převládá touha pobavit se, a to především za pomoci snadno dostupného alkoholu…

Přeplněný trajekt na širém moři prakticky odříznutý od okolního světa, spousta levného pití servírovaného v několika barech a restauracích, lidé namačkaní v malých kajutách jeden na druhého.  Ideální výchozí situace pro drsný severský horor. Autor od počátku buduje hustou, klaustrofobní atmosféru a slibuje nevšední zážitek hrůzyplného příběhu rozmanitých pasažérů. A těch je tu celá řada, příběh nemá hlavního hrdinu, autor naopak zvolil metodu kolektivního vypravěče, kdy v krátkých kapitolkách na střídačku propůjčuje prostor zhruba desítce jednajících postav. Zprvu sice může být poměrně obtížné se v nich zorientovat, po pár desítkách stran je to ale už snazší a nic by tak čtenáři nemělo bránit vychutnat si pomalu se blížící katastrofu.

Aby měl podobný román žádoucí účinek, musí splňovat několik předpokladů. Jedním a možná vůbec nejdůležitějším je schopnost vytvořit zajímavé postavy, které čtenář dokáže pochopit, prožívat s nimi jejich příběh a do jisté míry se s nimi ztotožnit, obávat se o ně. Zhruba v první třetině Trajektu se to Strandbergovi daří výtečně, v anotaci avizovaný sociální realismus na stránkách skutečně nacházíme. Sledujeme chorobnou rodinnou konstelaci, tvořenou matkou na invalidním vozíku, otcem alkoholikem a adoptivním synem, vietnamským chlapcem Albinem. Ten se přátelí se sestřenicí Lo, která se mu však v nástupu puberty začíná vzdalovat a právě plavba na trajektu je jejich prvním společným setkáním po delší době. Další výraznou postavou je stárnoucí Marianne, utíkající na trajekt před prázdným a osamělým životem, dvojice třicátnic toužících po zábavě a zapomnění nebo třeba bývalá popová hvězda Dan, nyní vystupující poněkud zahořkle v roli moderátora populární karaoke soutěže. Už jen tato neúplná ochutnávka ukazuje na pestrost palety vystupujících postav, klipovitý způsob přenášení pozornosti mezi jednotlivými mikrodramaty pak umocňuje očekávání čtenáře. Od počátku tušíme, že plavba do finského Turku neproběhne bez zádrhelů.

Dalším předpokladem autorského úspěchu je schopnost navodit pocit nebezpečí visícího ve vzduchu, neznámého zla vznášejícího se nad hlavami nic netušících hrdinů, uzavřených v prostoru, ze kterého není úniku. V Trajektu tento aspekt reprezentuje tajemná černovláska a její malý synek Adam, kteří na Baltic Charisma přijeli v karavanu zaparkovaném v automobilové části. I zde je Strandberg zprvu vcelku úspěšný, kratičké epizodické pohledy na danou dvojici navozují skutečně stav tísně, čtenář milující hrůzu se zkrátka těší na vše, co přijde.

Slibnou výchozí pozici však autor nedokázal adekvátně zúročit. Kritickým bodem je situace, kdy se projeví skutečná povaha Adama a jeho matky, oba jsou nemocní jakousi formou nakažlivého vampyrismu, přenášeného kousnutím. Pokousaní jedinci se rovněž stávají nositeli nákazy, touží po krvi a dalších obětech. Vyprávění se v tu chvíli zvrhne v krvavou řezničinu plnou naturalisticky popsaných násilných střetů, bohužel však už poněkud ploše bezrozměrnou. Zapomenuto je pečlivě budované psychologické zázemí postav, během pár okamžiků je vše pryč, autor žádný z nahozených háčků nevyužívá, věnuje se vlastně takřka výhradně popisu prostého vraždění. Čtenáře samozřejmě stále zajímá, kdo přežije a kdo ne, postupně se však tato zvědavost v záplavách krve přetaví spíše v netrpělivé čekání na závěr příběhu a na to, zda ho náhodou nečeká ještě nějaký zvrat či změna kurzu.

Na obalu knihy je hned třikrát zmíněno jméno amerického krále hororu Stephena Kinga. Je tedy Strandberg skutečně švédskou odpovědí na mistrovo dílo? Prozatím nikoli, King zpravidla vychází z pečlivé psychologické kresby jednotlivých postav, což se Strandbergovi daří pouze v úvodní části románu. Pak už volí jiné prostředky, upřednostňuje naturalistický záznam násilí a rvaček, zájem o konkrétní hrdiny postupně mizí. Ti se stávají zaměnitelnými, jako by se autor vrátil na začátek, kdy na trajekt nastupovala řada postav, s nimiž čtenář dosud nenavázal žádný kontakt. Když se to podařilo a bylo vše nachystáno na pořádné drama, sklouzl Strandberg do zcela jiných vod, což sice potěší mysl milovníka krvavých lázní, na pečlivou práci s jednotlivými charaktery však můžete zapomenout. To koneckonců potvrzuje i vývoj dvojice, která na loď zavlekla nákazu, jejich minulost je pouze načrtnuta, autor se z příběhu stoletého upíra zakletého navěky v dětském těle nepokusil vytěžit víc. To by se Stephenu Kingovi nejspíš nestalo.

Trajekt je knihou především pro milovníky naturalistické podoby literárního hororu, splatterpunku. Pokud preferujete spíše jemnější práci s psychologií postav, budete nakonec nejspíš zklamáni. O to víc, že Strandberg v úvodu skvěle navnadí, nakonec však příběh zavede jiným směrem a pečlivě budovanou atmosféru a tvorbu postav nevyužije.

Mats Strandberg: Trajekt

vázaná, překlad Helena Matocha, 460 stran, 369 Kč