Symfonie přiváží naději (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Úterý 17 listopadu 2015 15.25

Svět po ničivé epidemii, která vyhladila značnou většinu obyvatelstva. Situaci, která je čtenářům fantastiky dobře známá, se ve svých dílech věnovalo už tolik autorů, že můžeme s klidným svědomím mluvit o jedné z nejtypičtějších science fiction zápletek. Početné řady tvůrců postkatastrofických románů v loňském roce rozšířila i v New Yorku žijící Kanaďanka Emily St. John Mandelová. Stanice 11 je jejím čtvrtým románem a zároveň prvním pokusem o úspěch na poli fantastické literatury. A že jde v tomto případě o počin vydařený, dokumentuje vedle řady překladových vydání hned několik cen, na které byl román navržen. Kromě nominací na některá mainstreamová ocenění dosáhla Stanice 11 i na prestižní britskou Cenu Arthura C. Clarka. Mandelová si tím důrazně řekla o pozornost všech příznivců literární fantastiky a my nyní můžeme díky rychlé reakci nakladatelství Argo posoudit, nakolik je rozruch kolem jejího jména oprávněný…

Román začíná smrtí na jevišti – pro předního divadelního herce a bývalou hvězdu Hollywoodu Arthura Leandera se role Krále Leara stává jeho poslední. Přímo uprostřed představení jej srazí masivní infarkt a i přes rychlý zásah zdravotníka z hlediště mu už není pomoci. Když se kolegové následně v divadelním baru dohadují, koho o jeho skonu uvědomit, ukazuje se, že informace o Arthurově soukromí mají jen kusé a neúplné. Jejich rozpaky jsou však ještě téhož večera zapomenuty, v pravidelných letech z Evropy se na Severní Ameriku řítí apokalypsa v podobě smrtícího viru gruzínské chřipky. Epidemie, které Arthur unikl o pouhých několik hodin, nemilosrdně kosí své oběti, nakaženým jsou dopřány jen desítky minut života. Během několika dnů klesá počet obyvatel na pouhý zlomek původního množství, civilizační výdobytky v podobě komunikačních síti či internetu berou rychle za své. Po nějaké době přestane fungovat i elektřina a v okamžiku, kdy vyschne ropa, je pád do barbarství dokonán. Hrstky virem ušetřených jsou odsouzeny k putování prázdnou krajinou, státy i města představují pouhou vzpomínku. Lidé se sdružují do drobných komunit, později zakládají osady a pomalu se vydávají na dlouhou a možná nemožnou cestu za návratem k dřívější podobě lidského společenství.

Do této chvíle se příběh odvíjí vcelku předpokládatelným směrem. Způsob, jakým se přeživší vypořádají s rozpadem dosavadních jistot, bývá hlavním tématem podobného typu literatury. Mandelová ovšem svůj zájem směřuje do vzdálenější budoucnosti, do světa po apokalypse nás přizve až dvacet let po řádění nemilosrdné epidemie. Nejhorší zvěrstva a barbarství prvních let po kolapsu jsou už zapomenuty a civilizace se opět pokouší povstat z hlubin, do kterých ji chřipka srazila. Většinou pustou a opuštěnou krajinou amerického středozápadu putuje Symfonie na cestách, kočovná karavana několika desítek herců a muzikantů vandrujících od městečka k městečku. Vedena ze Star Treku vypůjčeným mottem „přežít nestačí“ nabízí na zastávkách své pouti hudbu a divadelní představení. Nesourodá skupinka umělců je tak spolu s cestujícími obchodníky jediným spojením mezi jednotlivými, značně izolovanými osadami. Na rozdíl od obchodníků ale Symfonie kromě novinek a klepů přiváží umělecký zážitek, na repertoáru bývají vedle koncertů hlavně Shakespearovy hry. Tato díla, původně napsaná v době morové epidemie sužující Anglii, považují sami herci i jejich diváci za příklad toho nejlepšího, co v historii lidské kultury vzniklo. Dvacet let po epidemii jsou tak dramata jako Sen noci svatojánské pojítkem mezi minulostí a současností umění i celé civilizace.

Mandelová vypráví svůj román ve dvou časových rovinách, přičemž o něco větší prostor je věnován době, která katastrofě předcházela. Odehrává se tedy v současném světě, hlavním hrdinou této linie je ambiciózní, zprvu neúspěšný kanadský herec Arthur Leander, jehož smrt celý příběh zahájila. Jsme svědky Arthurova vzestupu k filmové slávě, za kterou platí ztrátou soukromí i rodinného štěstí. Postupně mu krachují tři manželství a v den své smrti mu nezbývá než smutně bilancovat a toužit po setkání s jediným synem, malým chlapcem, který se svou matkou odstěhoval do Jeruzaléma. Paralelně s Arthurovým příběhem sledujeme i události z roku dvacet po katastrofě. Jejich protagonistkou je herečka Kirsten, členka ansáblu zmiňované Symfonie. Kirsten bylo v době vypuknutí epidemie osm let, z minulosti si však příliš nepamatuje. Právě jejím prostřednictvím autorka vytěsňuje hrůzy, které nutně následovaly kolaps naší civilizace, Kirsten si z doby před epidemií a z prvního roku na cestách není schopna vybavit vůbec nic.

Její ztráta paměti je milosrdným darem, zároveň však i osobním prokletím. Se zmizelým světem Kirsten poutá jen vzpomínka na Arthura Leandera, se kterým coby dětská herečka stála na jevišti onoho osudného večera, kdy Arthur zemřel a krátce na to nenávratně odešel i svět, který známe. Arthur je z nějakého důvodu to jediné, co si Kirsten dobře pamatuje a tuto vzpomínku se snaží aktivně udržet při životě. V dávno opuštěných domech, které během své cesty navštíví, vždy hledá spojení se zmizelým světem, tím jsou pro ni články o Arthurovi, vystřižené ze starých časopisů. Jako největší poklad pak opatruje kreslené sešity příběhů Doktora 11, které jí Arthur věnoval během posledního dne svého života. Za starých časů byl tento sci-fi komiks o životě na vesmírné stanici 11 a naději na návrat domů soukromým potěšením autorky, první Arthurovy manželky, která jej tvořila celý život a nikdy neměla v úmyslu Doktora 11 publikovat. Nyní se v Kirsteniných rukou stává symbolem ztracené minulosti.

Příběhy Athura a Kirsten, propojené několika společnými postavami, zvláštním způsobem zrcadlí jeden druhého. Vyprávění z naší doby, zalidněné spoustou figur, sleduje potýkání se konkrétního jednotlivce se svým osudem. Arthurovy problémy se mohou jevit jako malicherné, všechna ta snaha uspět v nejistém divadelním prostředí, sobecké tápání v milostném životě. Kirsten a její přátelé naopak čelí naprosto jinému světu, drasticky změněnému nepochopitelnou nákazou. Arthur se snaží dát dohromady vlastní život, Symfonie se pokouší znovunastartovat celou společnost. Pro Arthura je divadlo především cestou ke slávě a úspěchu, lásku k němu už dávno poztrácel. O dvacet let později je to však znova divadlo, které symbolizuje naději na další šanci pro lidstvo. Jen přežít nestačí a právě umění je prostředkem i konečným cílem, potvrzujícím toto přesvědčení.

Mandelová se svého příběhu chopila se zřejmou vypravěčskou zručností, pozornost čtenáře je polapena hned na úvodních stranách a autorka mu nedá vydechnout, dokud neotočí tu poslední. Atraktivitu románu zajišťuje drobnými náznaky a otazníky, které klade do cesty. S většinou hrdinů Kirsteniny linie se setkáváme i v hercově příběhu, jen někdy déle trvá, než je tato skutečnost zřejmá. Postupné odkrývání osudů jednotlivých postav umně udržuje napětí tohoto převážně civilního příběhu. Stejnou funkci plní i artefakty, představující most mezi starým a novým, ať už jde o zmíněný komiks nebo třeba krásné skleněné těžítko. Autorka prostřednictvím jejich nositelky Kirsten ukazuje na relativitu paměti, která sice často nese nepříjemné vzpomínky a je třeba ji potlačit, skutečnou tragedii by však bylo úplné zapomnění.

Jak už bylo řečeno, Mandelová se volbou hlavní zápletky pro svůj román rozhodně nepustila do neprobádané krajiny, postapo rovina je proto s čím srovnávat. Pustá prázdnota krajiny bývalých Spojených států připomene třeba Hellera a jeho Psí hvězdy, avšak ve srovnání (nejen) s ním si nelze nevšimnout snad až nevěrohodné idyličnosti světa po katastrofě. Jistě, i na nějaké zabíjení během let dojde, objevují se narážky na občasné střetnutí Symfonie s bandity či obavy z některých náboženských sekt, jinak se ale zdá, jako by ta zlá část lidstva viru podlehla. I hlavní záporná postava, fanatik Prorok, se nakonec ukáže být součástí Arthurova příběhu z minulosti a jeho motivace je objasněna takovým způsobem, že v závěru spíš než strach budí lítost.

Těžko ale tuto skutečnost označovat za autorskou nedostatečnost, Mandelová má zkrátka takový svět, jaký potřebuje. Jejím záměrem nebyla studie kolapsu civilizace a odhad dalšího vývoje společnosti, svou pozornost naopak soustřeďuje na jednotlivce, na způsob, jakým konec světa zasáhl do jejich soukromých osudů a co s nimi tato událost provedla. Hlavním posláním její knihy je naděje, humanistická víra v nezdolnost člověka, který se i po té nejhorší tragedii dokáže zvednout a pokračovat dál. Důležitou oporou v tomto snažení je pak našemu druhu umění.

Stanice 11 potěší zejména ty milovníky literární fantastiky, kteří vyhledávají spíše přemýšlivé texty a upřednostní lehce melancholickou, nostalgicky zadumanou atmosféru před akčními scénami. Vzhledem ke kontextu dystopického žánru představuje dílo nestandardní svým důrazem na vnitřní svět hrdinů a jejich vztah k dřívějším životům, smeteným nečekanou katastrofou. Především jde ale o skvěle napsaný, osvěžující román nesporně talentované autorky, můžeme proto jen doufat, že se v budoucnu rozhodne ještě někdy poctít fantastický žánr svou návštěvou.