Návrat na ponorku kapitána Nema (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Středa 21 listopadu 2018 11.30

Představovat anglického komiksového scenáristu a spisovatele Alana Moora nemá valného smyslu. Jeden z neuznávanějších, nejoceňovanějších a nejpopulárnějších mužů komiksového libreta si během aktivní kariéry vydobyl značný věhlas po celém světě. Stačí vzpomenout monumentální díla jako Z pekla, Strážci, V jako vendeta, Bažináč atd. Jedním z jeho výjimečných opusů je i Liga výjimečných – komiks z viktoriánské éry, v němž autor využil známé postavy populárních dobových románů – Minu Harkerovou z Draculy, Allana Quatermaina z Haggardových románů, kapitána Nema Julese Vernea, Wellsova neviditelného muže či doktora Jekylla z románu Roberta Louise Stevensona. A právě na Ligu výjimečných Moore navázal ve spolupráci se svým parťákem, anglickým kreslířem a ilustrátorem Kevinem OʼNeillem. Vznikla tak trilogie, která u nás v péči nakladatelství Argo vyšla vůbec poprvé na světě v jedné knize pod názvem Nemo: Srdce z ledu.

Druhá Liga výjimečných u nás vyšla v roce 2004 a od té doby byli fanoušci v očekávání, zda se hrdinové série vrátí. U DC Comics vyšel v roce 2007 grafický román The League of Extraordinary Gentlemen: Black Dossier, mezi roky 2009 až 2012 vycházela The League of Extraordinary Gentlemen, Volume III: Century a samotná The Nemo Trilogy se v originále objevila v období 2013 až 2015. I když jsme se tedy dosud nedočkali kompletního zmapování Moorova úžasného světa, pro tuzemského čtenáře je určitou výhodou fakt, že aktuálně vydaný Nemo na odkaz Ligy výjimečných pouze volně navazuje. Podle Moora totiž samotný kapitán Nemo zemřel v roce 1910 a děj Srdce z ledu začíná roku 1925. Hlavní hrdinkou je zde tudíž ctižádostivá dcera slavného kapitána Janni Dakkarová, která po svém otci zdědila nejen dobrodružnou povahu, ale především zázračnou ponorku Nautilus, její posádku a spolu s tím i vše, co k takovému postavení náleží.

Pozoruhodné osudy dcery kapitána Nema

V knize sledujeme osudy nové hlavní hrdinky ve třech samostatných příbězích, které jsou zároveň třemi úseky jejího života. Začínáme roku 1925, tedy patnáct let po smrti kapitána Nemá. V titulním příběhu Srdce z ledu (Nemo: Heart of Ice) plánuje mladá Janni polární expedici k jižnímu pólu až k antarktickým Horám šílenství, jejichž existence samozřejmě odkazuje na dílo Howarda Phillipse Lovecrafta. Nutno podotknout, že znalci amerického autora „weird fiction“ si tuto část skutečně užijí. Zmiňme také, že všechny příběhy lze číst i bez znalosti děl, na které Moore s oblibou a často odkazuje. Stejně tak si Srdce z ledu užijete bez znalosti Ligy výjimečných, v obou případech však znalost pozadí přirozeně prohlubuje čtenářský zážitek.

V druhém příběhu se posouváme do roku 1941 a sledujeme další životní etapu Janni Dakkarové v příběhu Berlínská růže (The Rose of Berlin). Jde o příběh o monstrech dieselpunkového druhu, s nimiž už zkušená a boji ošlehaná kapitánka svede tuhý boj za záchranu zetě Robura Dobyvatele. V závěrečné části Řeka duchů (River of Ghost) pak přeskočíme časem až do roku 1975 a ocitáme se na sklonku života Janni, která je už babičkou a přestože ji někteří rodinní příslušníci považují za poněkud bláznivou, ona stále bojuje za blaho svých blízkých a v konečném důsledku i celého světa. Tentokrát je jejím nepřítelem nesmrtelná královna Ayesha, hrdinka stvořená slovutným Henrym Riderem Haggardem.

Pokud jste snad fanoušky původní Ligy výjimečných, vězte, že Nemo je tak trochu z jiného těsta. V podstatě se jedná „pouze“ o tři dobrodružné příběhy, tradiční rukopis Alana Moora se však na nich samozřejmě nezapře. Těšit se tak můžete na záplavu odkazů, ať už jde o populární literární či filmová díla, ale i jiné výdobytky kulturní historie. Moorovy komiksy lze číst jako svébytnou šifru, která čtenáře nabádá ke zjištění, odkud autor čerpal, a přitom ho nenásilným způsobem vybízí kráčet v jeho stopách a poznávat díla, jež mu byla inspirací. Leckdy se může přítomnost podobných aluzí jevit jako násilná, těžko si však bez nich Moorovy komiksy představit.

Nemo: Srdce z ledu je nadprůměrným komiksovým zážitkem, v porovnání s Moorovými nejslavnějšími díly však přece jen ztrácí. Jedním z hlavních důvodů je celistvost, jednotlivé příběhy ze života hlavní hrdinky nejsou silněji provázány. Kresba Kevina OʼNeilla je však jako vždy precizní, plná nejrozmanitějších detailů a také nebývale pestrá. Je škoda, že tento kreslíř se svou spoluprací s Moorem ocitl ve stínu slavného scenáristy, zasloužil by si větší uznání. Podobně jako jeho uhrančivé kresby je zdařilé i celkové zpracování knihy. Českého překladu se navíc, jak je u Moora dobrým zvykem, ujal Viktor Janiš, což výsledný dojem pouze podtrhuje. Těžko říct, zda má tato recenze vůbec své opodstatnění, vždyť každému čtenáři komiksu by mělo zcela stačit pouhé zjištění, že vyšel nový komiks od Alana Moora a Kevina OʼNeilla…