„Jaká by byla přiměřená protihodnota za lidskou duši?“ tak se zeptá Lord Iron neobyčejně obyčejného směnárníka Olafa v povídce Daniela Abrahama a směnárník je postaven před úkol, na kterém si vylámali zuby leckteří teologové. Neodvážím se tvrdit, že bych se jen přiblížila správné odpovědi, ale ráda bych se zamyslela nad prameny, které Olaf v povídce použil, nad tím, jaké další by přicházely v úvahu, i nad konečným rozřešením, které zvolil autor. Avšak před tím, než se hlouběji zamyslím nad onou otázkou, dovolte mi připomenout charakteristiku obou hlavních postav. Předně tu máme svědomitého, puntičkářského, prostého, skromného, bez ambicí vystupujícího Olafa, jehož jediným životním zpestřením je četba dobrodružných románů, a pak Lorda Irona, rozeného Edmunda Scarasso, hýřila, hříšníka, podle pověsti nejzkaženějšího muže města.

Autor nenechává volbu pramenů náhodě. V příběhu, který předchází, čtenáři nenápadně připomíná až ďábelskou vizáž Lorda a jeho neméně kruté vystupování. A ve chvíli, kdy směnárník uslyší onu konečnou otázku, není nepřirozené, že jako první prameny zvolí Bibli a Fausta. Chápe (stejně jako čtenář) otázku tak, že Lord chce prodat duši. Vlastně by bylo velice zajímavé, kdyby se autor pokusil vybruslit z neřešitelné situace se svazkem Platóna, ale v tomto případě by byl konec určitě méně šťastný. Zatímco například Aristoteles považuje duši za podstatu a princip živé bytosti, neoddělitelný od těla, Platón trvá na tom, že duše je jsoucnem nevzniklým a tudíž nesmrtelným a taktéž zcela samostatným. Pokud by tedy Daniel Abraham nechal Olafa rozjímat nad svazky antických filosofů, nemohl by povídku uspokojivě zakončit.

Proč tedy hrdina neuspěl při svém hledání ani v Bibli? Rozhodně to není tím, že by se pojem „duše“ v Písmu nevyskytoval. Naopak. Narážíme zde ale nejen na rozdíl v semitském a řeckém chápání duše jako zdroje života. Základním pojmem je hebrejské nefeš, kterému odpovídá v Novém zákoně známý pojem psyché. Ovšem duše označovaná tímto pojmem znamená totéž co „mající život“ a vztahuje se tedy v semitském pojetí často i na zvířata (na některých místech se pojí s krví, která je neodmyslitelnou částí žijící bytosti). Nositelem života je pak Boží Duch ruah, kterému odpovídá řecké slovo pneuma. Zatímco duše a duch (psyché a pneuma) jsou tedy v platónském pojetí jedno, semitské chápání tyto dva pojmy rozděluje.

Olaf v povídce zalistoval i do Matoušova evangelia, aby se začetl do pasáže, ve které je Ježíš pokoušen ďáblem. I když zde vyčetl určité „protihodnoty“ (všechna království světa i jejich sláva… Mt 4,8), usoudil správně, že tudy správná cesta také nevede. Je trochu škoda, že se Daniel Abraham nezmínil o praotci Jobovi, kterého Satan zkoušel, aby ho přinutil zlořečit Bohu. Výčtem stád, synů i dcer by jistě směnárníkovo srdce plesalo, ale na druhou stranu by se opět ocitl ve slepé uličce. Jobův příběh obsahuje přitom nejzajímavější pasáže o duši ve Starém zákoně. Zatímco duch se vrací Hospodinu, lidská duše po smrti putuje do šeólu, jakémsi posmrtném příbytku duší. Duše samotná tam ovšem nežije, právě díky tomu, že se bez těla nemůže projevit.

Daniel Abraham si v úkolu pro svého hrdinu vytyčil velice obtížný úkol. Platónské pojetí se ale nám, čtenářům, dostalo natolik „pod kůži“, že směnárníkovo řešení, které odpovídá biblickému chápání, nás ve své jednoduchosti překvapí. A autor, který tuto slabost západního světa zná, si tak s námi pěkně lišácky pohraje. Předpokládá správně, že čtenář rychle přijme myšlenku, že učení o lidské nesmrtelnosti je totožné s učením o nehmotnosti duše a že hrdina dokáže vypočítat (jakkoliv dobrodružně či absurdně) její protihodnotu. Nebyl by to ovšem důsledný Olaf (a stejně důsledný autor), kdyby neodhalil základní věc. Totiž, že odpověď se ukrývá v samotné otázce.

A tak je čtenář, natěšený faustovskými smlouvami, prosycen řeckým myšlením a těšící se na další brilantní argumentaci specialisty na exotické měny, náhle znovu postaven před základní biblické určení duše vsazené nikoliv do odpovědi, ale doplňující otázku. Duše a život tvoří jeden celek, duše je označením individuálního života, vědomého a samostatného subjektu. Zdrojem života však není. Získat duši tedy skutečně pro Lorda Irona znamená nutnost získat nový, plnohodnotný život.

Pozn. – povídka Směnárník a Lord Iron: Ekonomická pohádka vyšla v červencovém čísle časopisu XB-1.