Američan Brandon Sanderson patří k nejzajímavějším autorům fantasy nového tisíciletí. Pomalu, ale jistě si rozšiřuje okruh fanoušků a přichází se stále ambicióznějšími plány. Přitom se ale s úctou chopil i úkolu dokončit po zesnulém Robertu Jordanovi jeho ságu Kolo času (přestože to pro něj znamenalo obětovat několik let své kariéry a rozhodně už nebyl někým bezejmenným, kdo by po podobné nabídce prostě skočit musel). Pokud bych na něm měl vyzdvihnout jednu jedinou věc, byla by to schopnost vzít i tak konzervativní žánr, jakým je bezesporu klasická fantasy, a přesvědčit čtenáře, že nabízí něco nového, originálního a převratného – a to aniž by popřel, na čem žánr stojí. Jeho trilogie Mistborn, na niž nedávno navázal v češtině právě vydaným samostatným románem Poselství práva, je toho ukázkovým příkladem.

Tisíciletá říše jedné Nikdyzemě

Většina fantasy ság vypráví o tom, jak nepravděpodobná skupinka hrdinů zabrání silám Zla personifikovaným strašlivým Pánem temnost ovládnout svět. Dost často za pomoci proroctvím předpovězeného hrdiny, mocných artefaktů nebo nějakého jiného podrazu ve jménu vyššího mravního principu. No, tak Mistborn má leda tak ty nepravděpodobné hrdiny. Sanderson nás totiž zavádí do světa, kde vyvolení lidé, allomanté, mohou tzv. pálit kovy a získávat tak nadlidské schopnosti a kde už tisíc let panuje Pán vládce a jeho Finální říše… Z věčně zamračené oblohy neustále padá popel, zelené květiny existují jen v polozapomenutých legendách a většina obyvatel jsou skaati – v podstatě otroci hrstky šlechticů. A aby to bylo ještě zajímavější, tak Pán vládce je bájným Hrdinou věků, který kdysi zachránil svět před neznámým nebezpečím, a tak získal téměř božskou moc. Proti němu stojí jen Kelsier a jeho parta, což jsou… zloději.

Ano, úvodní kniha mistbornské trilogie je žánrovým hybridem plus minus někde mezi Otčinou, Pánem prstenů a Dannyho parťáky. Sanderson se ostatně v době, kdy naskočil do Kola času, vyjádřil v tom smyslu, že měl Jordana vždy v oblibě – a že se tak nějak samovolně stylizoval do role jeho opaku. Pokud Jordan tak skvěle psal o globálních věcech a dobrodružstvích pokrývajících celé kontinenty, on se bude soustředit na komornější dramata a města. A městské prostředí je k politickým a zlodějským thrillerům to pravé, že? Zápletku tedy tvoří plánování svržení poloboha a jeho zvrhlé říše stejným stylem, jako se jindy plánuje vyloupení banky. Což funguje především díky skvělým postavám, které se chovají logicky, pragmaticky a hlavně inteligentně. K tradičním hrdinům fantasy z nich má nejblíž mladičká zlodějka Vin, z níž se posléze stane mocná allomantka, ale tahounem knihy je Kelsier; člověk, který přežil ve smrtících Hathsinských dolech a který nejde po Pánu vládci z moráních důvodů, ale prostě proto, že toho zmetka viní ze smrti milované ženy (která jako jediná snila o světě bez věčeného popela a podivných mlh pokrývajících krajinu).

Bajka o činech a důsledcích

Tento osvěžující koncept je ovšem bezezbytku vytěžen už (takže žádní natahování!) v první knize. Pokračování musela přijít s něčím jiným. A i když se Sanderson snažil, v mých očích je první díl nepřekonatelný. To ale neznamená, že by byly Pramen povýšení a Hrdina věků slabými romány. To ani náhodou. Jen prostě nejsou geniální. Pořád je to ale zatraceně poctivá ukázka skvělého vypravěčtsví. Je sice vidět, že Sanderson opravdu ještě nebyl pevný v kramflecích, pokud musel opustit hranice města (to je slabina, kterou odstranil až při práci na Kole času a definitivně na ni dal zapomenout ve své Cestě králů), a některé politické disputace jsou prostě naivní jak z dřevních osmdesátkových ság Davida Eddingse, ale vše vynahrazuje důslednou aplikací pouček, že každá akce vyvolá nějakou reakci a cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Pokud si najdete na netu anotace, nebude následující věta žádným spoilerem: Kelsier a spol. na konci Finální říše Pána vládce zabili. Jenže se ukázalo, že tenhle Pán temnot vlastně žádným Pánem temnot nebyl, že tomu skutečnému zlu ve skutečnosti bránil vyvraždit vše živé. A tak se svět pomalu noří do temnoty, v mlhách dochází k strašidelným úmrtím a Finální říši rvou na kusy mocichtiví šlechtici. Každé dílčí řešení přitom přináší ještě hrozivější komplikaci, takže hrdinové si budou muset opravdu hodně zašpinit ruce, aby zachránili aspoň něco.

Že by revoluce žánru?

Sanderson přitom má vše opravdu promyšlené. A i když to není žádný polobůh jako Erikson, je to sympatický chlápek, který zná své limity a pracuje na jejich postupném – což je klíčové slovo – posouvání. Na jednu stranu tak je hodně jeho knih jen nadprůměrem pro časy, kdy není po ruce žádný Malaz, Hra o trůny nebo knihy Gavriela Guy Kaye, ale zato máte jistotu, že co začne, to dotáhne do konce a neklopýtne… A jako bonus se čím dál častěji výše uvedeným přibližuje (konkrétně v již zmíněné Cestě králů, kde třetina knihy vypadá jako by ji psali na společném rauši Dostojevskij s Bruenem – tak moc a tak dobře jde Sanderson svým hrdinům po krku). Jeho popularitě nahrává i fakt, že v každém projektu přichází s poněkud jiný systémem magie a fungování světa. Tyto principy však nikdy nejsou jen samoúčelnými atrakcemi, ale přímo se podílí na tvorbě zápletky, konfliktech a řešeních, s nimiž přichází postavy do styku. Znovu je třeba podtrhnout, že Sanderson fantasy jen nepíše, ale že o ní opravdu přemýšlí, takže zná jak její silné stránky, tak slabiny.

A tak není divu, že návrat do světa Mistbornu se odehrává tři sta let po událostech trilogie a je to v podstatě jiný žánr. Protože na rozdíl od spousty jiných fantasy světů, tady se skutečně těch tři sta let žilo a místo kuší se běžně používají střelné zbraně, muži nosí buřinky a cestují vlakem. A inspirační zdroje Poselství práva jsou někde mezi pulpovými cliftonkami či gangsterkami dvacátých let minulého století. Tentokrát se totiž nehraje o osud světa, ale bojuje se proti gangu, který přepadává vlaky a unáší dívky z urozených rodin. Poselství práva poměrně dobře pracuje s tím, jak mohl vývoj poznamenat nejen techniku, nýbrž i allomancii, ale asi těžko uspokojí někoho, kdo čeká další ságu a větší podrobnosti o fikčním světě. Je to poměrně přímočará jednohubka, která ovšem vznikla jako nezamýšlený vedlejšák při promýšlení, o čem by mohla být regulérné druhá mistbornská trilogie (které se snad v budoucnu dočkáme, a s ní i zajímavého propojení science fiction a fantasy). Přesto i tento román dokazuje, že i když Sandersonovy knihy nepřináší žánrovou revoluci, tak evoluci zde najdeme na každý pád.

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.