Londýn, 2059. Devatenáctiletá Paige balancuje na hraně zákonů dystopické budoucnosti… Literární svět britské autorky Samanthy Shannonové se před čtenáři rozprostřel teprve v roce 2012 a dnes ho můžete navštívit v románem Kostičas a Vidořád, zatímco třetí, v originále The Song Rising, je na cestě. „Původně jsem chtěla, aby se kniha jmenovala The Moth Rising, ale můj vydavatel z nějakého důvodu nechtěl, aby v názvu knihy bylo zvíře.“ Knihy čtyřiadvacetileté Angličanky už byly přeloženy do osmadvaceti jazyků a u nás je vydává nakladatelství Host. Populární spisovatelka na čtyři dny navštívila naše hlavní město a stavila se i na letošním Coniáši – Parconu.

„Teď, když jsem konečně navštívila Prahu, umírám touhou o ní napsat knihu. Už předtím, než jsem přijela, jsem měla takový nápad na zobrazení Prahy v knize, a teď ho chci uskutečnit. Ale musím se ovládat, momentálně pracuji na dvou různých knihách a tři už by byly moc,“ přiznává. Samantha Shannonová momentálně dokončuje The Song Rising a další knihu mimo sérii. Ta by se měla jmenovat The Priory of an Orange Tree, zatím je však přibližně dva roky před vydáním. Samantha v ní po svém převypráví legendu o Jiřím a drakovi.

Toužila jsem konstruovat roboty

Moc nechybělo a Samantha se vydala jinou profesní drahou. „Než se mi zachtělo stát se spisovatelkou, toužila jsem dělat spoustu věcí, kupříkladu konstruovat roboty nebo být veterinářkou. Pak mi ale došlo, že mi věda nikdy nešla, takže se mi nic z toho nepovede. Poprvé jsem chtěla být autorkou poté, co jsem slyšela o J. K. Rowlingové a přečetla si Harryho Pottera. To byl ten moment, kdy mi došlo, že mohu být spisovatelkou na plný úvazek,“ vzpomíná. J. K. Rowlingová dodnes patří mezi její oblíbené autory hned vedle Margaret Atwoodové, Tolkiena a Isaaca Asimova.

Svou první knihu Samantha napsala v patnácti letech, nikdy se ale nedočkala vydání, protože podle jejích vlastních slov nestála za nic. „Bylo to o dívce, která se zamilovala do mimozemšťana.“ Nakonec byla ráda, že se jí tehdy nepodařilo knihu vydat, avšak přiznává, že se na ní učila psát. Drobnou překážkou v rozvoji její další tvorby se nakonec stala univerzita. Mladá autorka je ovšem zářným příkladem toho, že ne vždy bychom měli poslouchat maminku. „Moji rodiče měli velkou radost, když se mi podařilo publikovat svou první knihu. Na druhou stranu jsem jim před nástupem na univerzitu slíbila, že se budu soustředit jen na svá studia a nebudu psát nic bokem. Samozřejmě, že jsem nakonec psala, a když jsem mamince jen tak mimochodem říkala, že mi vyjde kniha, zajímala se: ,Jaká kniha?‘ Bylo trochu těžké to vysvětlit, ale jinak mě velmi podporovali.“

V životě se setkáváme se skutečnými monstry

I přesto, že Samanthin fiktivní svět není příliš pozitivní, sama autorka si na tváři drží úsměv. „Trávit tolik času v dystopickém světě může být depresivní, ale mně i náš skutečný svět připadá hodně dystopický. V životě se přeci setkáváme s různými skutečnými monstry, a tak mi můj vlastní svět nepřipadá nijak neuvěřitelný.“

Série Kostičas bude mít celkem sedm dílů. „Potřebuji sedm knih na to, abych odvyprávěla celý příběh. Rozhodla jsem se, že to bude dlouhá série, protože když čtu dystopické trilogie jako Hunger Games nebo Divergenci, vždy si říkám, co se děje ve zbytku světa. Jako v případě Hunger Games – v Americe se mezi sebou zabíjejí děti. Co si o tom proboha myslí zbytek světa? Chci přemýšlet v globálním měřítku, takže tato série se bude odehrávat v různých zemích.“ Pro zasazení příběhu na více míst má Samantha výborně předpoklady, hodně totiž s Kostičasem cestuje po různých literárních setkáních. Mimo jiné navštívila i Kanadu, Ameriku, Švédsko, Island, Norsko, Španělsko a Rumunsko. Sama už má zkušenost s psaním o místech, která předtím neznala. „To bylo skvělé na psaní třetí knihy. Musela jsem jet do Manchesteru a Edinburghu, v nichž jsem nikdy předtím nebyla. Naštěstí, moje postava Paige byla v těch městech také poprvé, takže jsme byly cizinkami společně.“

Ráda píšu postavy, které jsou zároveň dobré i špatné

Samantha se z hlediska metodiky psaní řadí spíše mezi na intuici sázející spisovatele. Její postavy do jisté míry žijí vlastním životem a děj se vyvíjí nenuceně. „Nepoužívám moc zápisníků, abych si poznamenávala informace o svém světě. Hodně toho mám jen v hlavě. Mám ale takové zápisníky, v nichž si některé věci o příběhu vizualizuji. Ale jinak mi to připadá jako se skutečným životem – na ten přece také nepotřebuji poznámky. Pro mě to je jako můj skutečný svět.“ S takovým vnímáním jde ruku v ruce i silné emocionální pouto s postavami. „Vždy se cítím hrozně za to, čím je nutím procházet, ale zároveň to i miluji. Ráda je vystavuji děsivým věcem, protože mě zajímá, co to dělá s jejich charaktery a jak reagují. Ale zároveň mě bolí, když je musím zabíjet.“

Nejoblíbenější Samanthinou postavou je Jaxon, excentrický vůdce londýnského gangu a Paigin zaměstnavatel. „Neříkám, že ho zbožňuji jako dobrého člověka, ale je velká zábava jej psát. A já ráda píšu postavy, které jsou zároveň dobré i špatné, protože patří k nejzajímavějším. Ze všech postav píšu jeho nejraději, protože je vtipný, teatrální a vyjadřuje se květnatým jazykem.“ Zároveň ale přiznává, že být součástí vlastního univerza, tato její oblíbená postava by ji pravděpodobně neměla ráda. „Vždy jsem si říkala, že moje románová přezdívka by byla Předměstský amatér, protože jsem z okraje Londýna a žiji na předměstí. A Jaxon takové lidi nesnáší, takže by mi asi říkali takhle,“ směje se mladá autorka.

Je vždy skvělé seznámit se s autorkou, jejíž příběhy máte rádi, nezbývá tak než poděkovat nakladatelství Host za zprostředkování vítaného setkání s milou a sympatickou autorkou a těšit se na její další knihy v českém překladu.

Foto Jaroslav Houdek / Coniáš – Parcon 2016