Mezi výtvarné disciplíny, které díky rozvoji počítačových technologií pomalu upadají v zapomnění, patří i malovaný filmový plakát. Legenda oboru, Drew Struzan, tak zažil svůj profesní vrchol v sedmdesátých a osmdesátých letech, zatímco od přelomu tisíciletí ho vyhledávají už jen dva druhy zákazníků. Buď staří matadoři typu George Lucase a Stevena Spielberga, anebo mladí, převážně začínající filmaři, kteří na jeho plakátech vyrůstali. Pětatřicet let svého života strávil s Hvězdnými válkami (od plakátů pro všech šest celovečerních filmů až po obálky knih z tohoto světa), dělal trilogii Návrat do budoucnosti, klasiku Blade Runner a mimo fantastiku třeba prvního Ramba.

Struzanovy práce se dají rozeznat na první pohled a v některých případech se staly nedílnou součástí filmového díla. Jeho technika a styl byly často napodobovány, ale originál je jen jeden. Nejznámější jsou plakáty, které obsahují klasickou kompozici s množstvím menších portrétů, propojených nějakým detailem nebo dramatickou scénou. Pečlivě zachycenou podobu hereckých hvězd, která by mohla působit strnule, rozvolňuje náhodnými prvky v pozadí jako stříkanou barvou či záměrně zdůrazněnou strukturou barvy. Na začátku kariéry se ale věnoval něčemu jinému – navrhoval obaly hudebních desek. A nikoli bez úspěchu, například jeho Welcome to My Nightmare pro Alice Coopera se podle žebříčku časopisu Rolling Stone ocitl mezi stovkou nejlepších obalů všech dob. Ovšem poté, co dostal první práci na filmový plakát (komedii The Black Bird z roku 1975), zjistil, že tyto zakázky jsou placené mnohem lépe, a už u nich zůstal. Mohl se plně věnovat malování a ještě vydělával dost na to, aby uživil sebe i svou rodinu.

Ne vždy šlo ale všechno hladce. Geniální plakát k filmu Věc Johna Carpentera vznikl během jediné noci po rychlém telefonátu z produkčního týmu. Nedostal k dispozici žádné materiály a bylo mu řečeno, že je to stejný film jako původní verze z roku 1951 a ať se inspiruje jím. Bez jediné fotografie, bez scénáře, ho napadlo jednoduché řešení se siluetou muže oblečeného do mrazivého počasí. Pracoval celou noc, ráno u jeho dveří zazvonil člověk z doručovací služby a během necelých 24 hodin byl jeden z jeho nejslavnějších plakátů vyřízený. I v novém tisíciletí se na něj obraceli režiséři s přáním na vytvoření plakátů, ať už to jsou třeba oba díly Hellboye či Harry Potter a Kámen mudrců. Než odešel v roce 2008 do důchodu, stylově se s aktivní kariérou rozloučil plakátem pro Indiana Jonese a Království křišťálové lebky. Vedle Hvězdných válek byla Indyho dobrodružství jeho nejikoničtějšími pracemi a Harrison Ford dokonce člověkem, kterého za svůj život zpodobňoval nejčastěji a jehož tvář znal absolutně dokonale.

V pozdním věku začal Struzan sbírat nejrůznější ocenění za celoživotní dílo, jejichž názvy normální divák ani nezná. Proto se mu jeden z jeho obdivovatelů rozhodl vzdát hold úplně jinou cestou. Když režisér Frank Darabont, který má na svém kontě takové hity jako je Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank (přesvědčil Struzana, aby mu k oběma udělal plakáty), natočil v roce 2007 podle knihy Stephena Kinga Mlhu, můžeme úplně na začátku zahlédnout několik Struzanových originálů. Veterán filmového plakátu se i přes pokročilý důchodový věk občas nechá umluvit k nějaké spolupráci (například pro dokument Batkid Begins) a v posledních době byl bombardován dopisy fanoušků, kteří doufají, že se jeho jméno opět objeví v souvislosti s poslední trilogií Hvězdných válek. Malíř sám však spekulace o návratu do předaleké galaxie prozatím popírá.