Richard Podaný je jedním z nejuznávanějších tuzemských překladatelů z angličtiny a francouzštiny. Za svou práci už získal množství různých ocenění. Přeložil kupříkladu téměř kompletní dílo Chucka Palahniuka a několik děl Fredericka Forsytha. Jeho práci dobře znají i fanoušci fantastické literatury, hororu a komiksu. Jak vypadá taková překladatelská práce, co je hlavním hnacím motorem překladatele, jaký je rozdíl mezi překladatelem a redaktorem, anebo jak se dívá na práci svých kolegů, jsme probírali v následujícím rozhovoru. Na řadu přišel i Tim Burton, jehož nonsensovou poezii Richard Podaný rovněž překládal a sám k ní má velmi blízko.

Můžete na začátek napsat něco o sobě pro všechny, kteří vaše jméno znají jen z tiráže komiksů a knih?

Jsem tloustnoucí, blbnoucí, ale kupodivu neplešatící strejc po padesátce, který dělá něco jiného, než vystudoval, bydlí na druhém konci od Prahy, než se narodil, měří 177 cm a číslo bot má 43 a půl. Nikdy nepiji pivo ani kávu, ale o to víc vína. Rád papám a spím (když zrovna nepřekládám). Jsem ženat, bezděten a doma máme dosud vědou ne zcela přesně určený počet psů, kteří tvoří tzv. chovatelskou stanici.

Na čem aktuálně pracujete? Na jaké překlady se od vás fanoušci mohou v nejbližších měsících těšit?

Odevzdal jsem překlad myslím už své desáté knihy od Chucka Palahniuka (Damned). Taky posledního Petra Síse (Pilot a Malý princ), kterého jsem vyfoukl jeho dvornímu překladateli, svému kamarádu Viktoru Janišovi, jen proto, že je tam ta kombinace s francouzštinou a je to obrázkový životopis Exupéryho (od kterého jsem něco málo přeložil). Čtu korekturu jedenáctého a posledního svazku stripů Calvina a Hobbese (fňuk, proč jen těch knih není padesát) a odevzdal jsem překlad Jodorowského a Giménezova megakomiksu Kasta metabaronů pro CREW. A tak.

„Jako nejeden mladý intoš jsem si myslel,

že budu epochálním spisovatelem…“

Jak jste se vůbec dostal k překladatelství? Pokud se nepletu, máte vystudovanou žurnalistiku?

Jako nejeden mladý intoš jsem si myslel, že budu epochálním spisovatelem, a věděl jsem, že novinařinou se z českých písmáků živil kdekdo; když jsem zjistil, že jako spisovatel jsem na prd, bylo už pozdě, byl jsem na předrevoluční fakultě žurnalistiky (která byla na dva prdy). Odkroutil jsem si po ní krátký čas v jednom časopisu a oklikou jsem se ke knížkám dostal jako nakladatelský redaktor. A redigováním překladů druhých (ideálně vprostřed kolektivu vynikajících nakladatelských redaktorů) se, ať se na mě všichni pedagogové nezlobí, člověk sám naučí překládat nejlépe – a ještě zábavně a bezbolestně. Takže jsem posléze odešel na volnou překladatelskou nohu a na této končetině setrvávám již přes dvacet let.

Překládal jste nejprve tzv. do šuplíku, anebo jste začínal na kratších textech – či jste se rovnou vrhnul do víru překládání knih?

Drze jsem začal rovnou romány. Ale od toho je člověk mlád, aby dělal neuvážená rozhodnutí, za která by jako zralejší člověk dal sám sobě jednu za ucho.

Pamatujete si na své první překlady?

Jako malý hošík jsem si přeložil několik amerických SF povídek, v češtině nedostupných, z ruských překladů, jež se daly po Praze koupit. Naštěstí se nezachovaly. Co se profesionálních překladů týče, byl první myslím román Bernarda Werbera Mravenci. Francouzská SF. Kromě jiných ne zcela promyšlených rozhodnutí jsem se totiž navíc ještě za pochodu teprve přeučoval z francouzštiny i na angličtinu. A první, co mi vyšlo přeložené z angličtiny, byla myslím Ikona od Fredericka Forsytha.

Jak hodnotíte překladatelské zaměstnání jako takové? Měnil byste?

Měnil bych, jen kdyby nebylo zbytí. Člověk má za účelem přežití mechanismus sebelásky, a proto potřebuje něco chvály a pocit jistého úspěchu. Tudíž by si lidé měli vybírat obory, pro které mají (a teď se omlouvám za tu neskromnost) nadprůměrné nadání, aby si řádně vychutnali jejich výhody a dokázali přežít jejich nevýhody. Já jsem měl štěstí, protože překládání mi jde relativně rychle a radostně od ruky, málokdy se s ním nějak trýznivě babrám a jen sem tam a většinou prospěšně dostávám vynadáno. Proto musím tomu řemeslu být moc, moc vděčný. Na férovku: když si představím sám sebe, jak jsem zůstal u novinařiny, vidím zakyslého subalterního tajtrlíka v nějaké bezvýznamné redakci. A klidně se mi to mohlo stát.

„Myslím, že kultura literárního překladu v Česku

je dlouhodobě vynikající a plodí mnoho skvělých odborníků.“

Kterých kolegů z branže si vážíte? A vzpomenete si na nějaké překlady, které jste četl a dodnes vám leží v žaludku?

Proboha, jen anglistů a romanistů by takových bylo na dva plné autobusy, o ostatních nemluvě. Myslím, že kultura literárního překladu v Česku je dlouhodobě vynikající a plodí mnoho skvělých odborníků. Taky samozřejmě hodně packalů, jak jinak; jako jsme pro kamiony tranzitní země, jsme pro knížky z dost velké části překladová země. Z tranzitu máme rolety na dálnicích a z té hory překladů zase tyhle knižní zpatlaniny. Odhadem osm tisíc knižních titulů ročně se nutně musí zčásti zadat i lidem, kteří to kazí. A pášou ty překlady, co mi pak leží v žaludku. Což bylo ještě zhoršeno mou účasti v porotách anticen. Ale na špatné překlady se zapomíná snáz, protože všechny zkažené překlady jsou zkažené vlastně skoro stejně.

Překládáte z angličtiny a francouzštiny. V angličtině bude asi velká konkurence mezi tuzemskými překladateli, ne? Je tedy francouzština výhodou?

Konkurence na způsob Ďábel nosí Pradu nebo Firma od Johna Grishama určitě ne. Ale s ekonomickou recesí posledních pár let jsem zaznamenal, že je pro mladší kolegy a kolegyně těžší se prosadit (někdy i s mým upřímným doporučením, protože vím, že jsou dobří); nakladatelé omezují produkci a sázejí spíš jen na staré známé firmy. A francouzština mi byla výhodou myslím především jednou, když jsem získal překlady knih Stephena Clarka, protože ty se bez aktivní kombinace angličtina/francouzština opravdu neobejdou. A vyklubal se z nich bestseler, což se příznivě projevilo i v mém prasátku.

Máte nějaké žánry či autory, na jejichž překlady se vyloženě těšíte? Překládal jste nějaké své srdcové knížky či komiksy?

Když o tom tak přemýšlím, vždycky se nejvíc těším na tři dost nesourodé skupiny knih: na humoristické knížky, na svižně odsýpající dětské dobrodružné knížky, a pak na ty stylově a jazykově nejtěžší kousky z vážné literatury, které dají zabrat a doženou jednoho na hranice schopností. Mnoho mých nejmilovanějších autorů už bylo skvěle přeloženo, když jsem ještě cucal dudlík (třeba G. K. Chesterton). Ale dostal jsem se k pár kouskům od oblíbených autorů svého dětství a mládí: Vonneguta, P. K. Dicka, Lodge. Z komiksu jsem od mlada zuřivě toužil překládat Asterixe; dokonce jsem v peněžence nosil seznam legračních jakoby římských a galských jmen k případnému použití. Ale ten galský prcek mi nakonec unikl do rukou nejschopnějších, ke Kateřině Vinšové, takže to dopadlo skvěle. Vůbec myslím, že nejlepší je kombinovat ty překlady, co k vám připlavou po vodě, protože tak se dostanete k věcem, které byste si ke své škodě sami aktivně nevybrali, s jistým počtem titulů, které sami vyhledáte a k jejich vydání uhranete nějakého spřáteleného nakladatele. Já jsem v posledních letech tím druhým způsobem přišel například k překladu čtyř knih Rogera Zelaznyho, jednoho z nejmilejších SF autorů svého mládí, protože Michael Bronec ve Strakách na vrbě vydává postupně celé (skoro celé?) jeho spisy a já jsem si o pár svých nejoblíbenějších kousků aktivně řekl.

Překládáte více věcí najednou, nebo se dokážete plně soustředit pouze na jeden překlad? Na jak dlouho dopředu máte naplánované zakázky?

Někdy mívám rozděláno několik věcí najednou, vlastně v poslední dekádě skoro pořád, protože dělám hodně komiksů, ty jsou kratší a jde je docmrndávat až po šichtě na nějakém románu. Kromě toho si to člověk někdy špatně naplánuje a zjistí, že má více termínů k odevzdání ve zhruba stejnou dobu; například já zrovna teď. Ale zase myslím, že je to výhodné, protože když člověk naskočí do nové knížky, svým způsobem jako by z něj opadla pracovní únava a je s to vymáčknout toho ze sebe víc. Můj pracovní rozpis většinou sahá asi tak půl až tři čtvrtě roku dopředu. Ale in extremis vlastně můžu i vědět, co zhruba budu dělat za pět let; když překládáte takovou dvanáctidílnou dětskou knižní sérii…

„A ořechové jsou většinou ony knihy, které pracují

s nějakou kreativní destrukcí či netvořením jazyka.“

Můžete ze svého pohledu popsat vznik nějaké knihy od okamžiku, kdy dostanete zakázku, až do chvíle, kdy se kniha objeví v knihkupectvích?

Přečtu si ji. Přeložím ji. Nechám chvilku uležet a přečtu si ji po sobě a dopiluji. Odevzdám ji. Přijde mi redakce, i zanesu ji. Přijde mi korektura, i přečtu ji. Případně dodělám doprovodné materiály, texty na obálku, anotaci a tak. Pozn.: 1) záležitosti smluvní a honorářové jsem vynechal, protože do toho nikomu nic nejni, a 2) výše uvedené platí v ideálním případě, tedy pokud nenarazíte na některé z nakladatelství, která tomu tolik redakční péče nedají / nechtějí dát / neumějí dát.

Přijímáte rád nabídky na knihy, o kterých dopředu víte, že budou jakousi překladatelskou výzvou? Máte ve svém portfoliu nějaké knihy, o kterých zpětně řeknete, že byly tzv. překladatelským oříškem?

Nejen rád přijímám, ale dokonce si o ně sám koleduju. A ořechové jsou většinou ony knihy, které pracují s nějakou kreativní destrukcí či netvořením jazyka. (Typicky Pan Kaplan, kterého má náš šťastný národ hned ve dvou přepěkných překladech.) Já měl štěstí přinejmenším na dva tituly tohoto typu: Růže pro Algernon od Daniela Keyese a Naprosto osvětleno od Jonathana Safrana Foera.

Odmítl jste někdy překlad z důvodu, že jste si na něj netroufal?

Arciže, v posledních letech třeba Tolkienovu Legendu o Sigurdovi a Gudrún. Musel bych buď nemít soudnost, anebo rok studovat trópy a fígle staroseverského epického básnictví, abych to vzal. A zrovna tak odmítám odbornou a populárně-odbornou literaturu z oborů, o kterých nic nevím.

Jaká kritéria musí dobrý překladatel a redaktor překladu splňovat?

Musí umět česky. A mít olověný zadek.

„Volný verš a proud vědomí je pro měkkoně.“

Nepřemýšlel jste třeba i o roli tlumočníka, o simultánním překladu (v TV, na konferencích) nebo o něčem podobném?

To kupodivu souvisí s předešlou otázkou: protože jsem nejen překladatel, ale i redaktor, nedokážu tlumočit, protože to (pokud to vůbec dovedu) rovnou rediguju. Mluvený projev je ukecaný, digresivní, repetitivní; psaný (aspoň ten lepší) bývá kompaktnější. Neuměl bych tlumočit, nebo možná až po velmi dlouhém a bolestivém přeškolování.

Překládáte také fantastickou literaturu a komiksy, máte je rád? Nebo jste spíše obdivovatel poezie, detektivek nebo něčeho podobného?

Detektivky mě kdovíproč nikdy moc nebavily, a taky že jsem za celou kariéru přeložil jen dvě. Jinak mám všechny žánrové literatury rád a některé přímo něžně miluji. (Včetně komiksu, i když to jaksi není žánr, ale jiné umělecké médium než literatura.) Baví mě science fiction, fantasy, horor, časem i nějaký ten thriller nebo špionážní román, a nedosti na tom, ještě se za to vůbec nestydím. Co se poezie týče, aniž bych chtěl veleváženou moderní dobu nějak urazit, pro překladatele je mnohem zábavnější a větší výzva ta metrická, rýmovaná a strukturovaná. Volný verš a proud vědomí je pro měkkoně (zde patří smajlík).

Jaký je z vašeho profesionálního hlediska rozdíl mezi překladem knihy a komiksu?

Technicky minimální, logisticky už větší a umělecky veliký. Překlad je vždycky překlad, liší se spíš ty věci okolo. Mimochodem, dostávám tuhle otázku často a vždycky s ní mám problémy. Rekvalifikovat se na komiks nebylo nic těžkého. Jako mnohem důležitější cítím to, co naopak komiks udělal pro mě: naučil mě chápat jiný způsob uměleckého vyjádření, který se od literární beletrie liší svázáním s obrazem, ale nejen tím.

„Tohle dělení na americké superhrdiny v elasťákách

a evropské sebezpytné intelektuály je spíš klanová záležitost

či tradiční předsudek, v praxi ho moc necítím…“

A jak se díváte na evropskou komiksovou tvorbu, kterou překládáte z francouzštiny, a americkou tvorbu? Cítíte v tom jako překladatel nějaké rozdíly?

Ani ne. Spousta Evropy je komerce a spousta Ameriky je umění; nejen naopak. Tohle dělení na americké superhrdiny v elasťákách a evropské sebezpytné intelektuály je spíš klanová záležitost či tradiční předsudek, v praxi ho moc necítím – aspoň tedy já jako překladatel, některý čtenář to možná vidí jinak. A samozřejmě že je to skvělý materiál pro flamy a ohnivé polemiky, u kterých se komiksáři krásně vyblbnou. Já bych dokonce řekl, že té komerce dělám o fous víc z Evropy, jednoduše proto, že z amerického komiksu mi mí nakladatelé (kteří mi rozumějí) sypou spíš tu intelektuálnější produkci, kdežto z Evropy si rádi sem tam střihneme nějakého toho srandovního pumprdlíka pro děti a mládež (třeba génia Leonarda).

Jak byste laikovi vysvětlil rozdíl mezi prací překladatele a redaktora? Můžete nějak definovat obě profese i se vším co k tomu patří a je nutné znát?

Radši anekdoticky, protože vážně myšlená odpověď by byla na dva semestry. Redaktor musí umět a znát úplně všechno to, co překladatel (nebo radši víc), jen kromě samotného překládání (to může umět taky, ale nemusí), čímž zachrání překladateli kejhák a pak za to dostane čtvrtinu peněz než on a při reedici ani findu.

Je samotný překlad umělecké dílo? Dokáže špatný překlad zmršit dobrou knihu nebo naopak dobrý překlad udělat z průměrného autora nadprůměrného?

Autorský zákon si myslí, že to umělecké dílo je. A já taky. Přirozeně, jde o tak řečené interpretační umění, jako třeba u hudebníků. Zlá tetka Entropie způsobila, že zprasit něco je snadné, někdy i nadobro. Opačně to jednak jde hůř, ale hlavně bych to téměř vůbec nedělal. Jistěže, překladatel může vylepšovat v mikrotextu, ve věcných detailech, nebo když potřebuje kompenzovat něco, co se při překladu neřešitelně ztratilo (vtip, třeba), ale dál ni krok. Určitě by se daly najít extrémní případy, které toto jakoby popírají; ale bude jich jako šafránu. Pokud pro to nemáme sakra dobrý důvod, raději navrhuji si urazit obě pazoury, než autory vylepšovat.

Jste znám také svými satirickými recenzemi na překlady, irituje vás špatně odvedená práce? Myslíte si, že to dokáže řekněme snížit prestiž tohoto povolání?

Už jsem uvedl, že desetimiliónový národ prostě nevygeneruje dost špičkových překladatelů na osm tisíc překladových knih ročně (nemluvě o megatunách překladů komerčních, filmových a televizních a tak dále a dále); mnohé nebudou dost dobré; nemusí se mi to líbit, ale je to realita. Překladové anticeny jsou i proto od začátku nastavené tak, aby hledaly překlady, kde se značná, zbytečná a trapná neprofesionálnost kombinuje s relativní vysokou hodnotou zkaženého textu. V tomto rámci: ano, takové překlady mě iritují. Ale abych si myslel, že sníží prestiž našeho oboru, to asi ne: většina populace o literárním překladu stěží ví, natož aby o něm měla jasnější představu, což je ostatně vcelku normální.

„Pokud pro to nemáme sakra dobrý důvod,

raději navrhuji si urazit obě pazoury, než autory vylepšovat.“

Pokud se nepletu, jste zakladatelem překladatelské anticeny Koniáš za nejhorší překlady, můžete o vzniku této anticeny a jí samotné říct více pro ty, kteří o ní nikdy neslyšeli?

Koniáš je již dávno nebožtík, ale když ještě žil, byl určen jen pro překlady fantastiky; tuhle první řekněme protoanticenu jsem vymyslel kdysi hned po revoluci jako reakci na naprosto příšerné překlady, které v porevolučním kvasu vycházely. Anticena, která existuje dodnes a je určena pro celek knižní produkce, se jmenuje Skřipec a nevymyslel jsem ji já, leč někdejší výbor Obce překladatelů. Taky jsem si v její porotě řadu let odsloužil, ale destrukce a posměšky posléze jednoho znaví. Každopádně myslím, že anticeny trochu pomohly, i když jejich roli nepřeceňuji (a neumím ji jakkoli přesněji spočítat nebo byť jen odhadnout); strach z veřejného zesměšnění je pro nakladatele vcelku pádná motivace k tomu, aby si lépe vybíral překladatele a nastavil si lepší redakční procesy.

Přeložil jste také básně známého filmového režiséra Tima Burtona. Jaká je podle vás jeho poezie a jak se liší od toho, co fanoušci znají z jeho filmů?

Tematicky nijak výrazně, je roztomile potrhlá, samé příšerky, rakvičky a mrtvolky, ale vespod se vždycky schovává roztomile naivní něha. Rozdíl je samozřejmě v tom, že psát poezii je podstatně intimnější a osobnější a na těch dvou knížečkách není podepsaný nikdo jiný než pan autor (a ilustrátor v jedné osobě)… rozhodně tam nejedou titulky se třemi stovkami dalších lidí, kteří do té či oné míry ovlivnili výsledné dílo.

Jeho básně jsou označovány jako nonsensová poezie, můžete tento styl básní definovat? A jak u takovéhoto druhu poezie vzniká překlad? Je třeba nonsensová poezie nebo dadaismus oním překladatelským oříškem? Tohle asi nemůže překládat každý, že?

Ne, jenom já (zde patří ještě vysmajlenější smajlík). Upřímně řečeno, nonsens bych definoval nerad. Je to podobný požadavek jako třeba A prosím tě, jak vlastně chutnají ty ústřice? Ideální bude, když si případný zájemce přečte Edwarda Leara, Christiana Morgensterna nebo Emanuela Fryntu. Pro naše účely řekněme tolik, že pro nonsens je typická slovní hříčka. Takže se leckdy vlastně překládá hůř než píše. Může se vám taky snadno stát, že se ve stovce veršíků hňahňáte měsíce a že o jedno jediné řešení zuřivě bojujete celé dny.

Jste fanouškem Tima Burtona? Co říkáte na jeho tvorbu jak filmovou, tak literární?

Já se o film všeobecně nezajímám natolik, aby moje hodnocení mělo nějakou váhu, ale většina jeho filmů se mi líbí, některé dokonce velmi; strašlivě se mi nelíbil jen Karlík a továrna na čokoládu. Jeho literární tvorbu sakumprásk tvoří ty dvě knížečky, co jsem přeložil. Jsou obě skvělé; měl by psát víc, ale aby vydělaly tolik co jeho filmy, musel by psát nonsens přesně 6 458 296 let a tři měsíce.

„Někdy původní překlad zastará,

ale už jsem jednou dvakrát nabídku odmítl,

protože ten původní mi i po letech připadal dost vynikající a živý.“

U jeho knihy Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy je známo, že první překlad, který u nás vyšel, nebyl příliš kvalitní. Jak ho vy sám hodnotíte jako překladatel nového vydání?

Nečetl jsem ho, přesněji četl jsem jen ty ukázky, co byly v negativních recenzích. Myslím, že když od něčeho pořizujete nový překlad, je lepší ten původní nečíst, nebo aspoň ne předem.

Jak se překladatel dívá na překlad, který byl jednou přeložen? Stává se to často? Nebo se vesměs jedná o překlady, které vznikly už před drahně lety?

Jak kdy: někdy jako na nutnost, někdy jako na výzvu, jindy jako na zbytečnost. Někdy původní překlad zastará, ale už jsem jednou dvakrát nabídku odmítl, protože ten původní mi i po letech připadal dost vynikající a živý. A ne vždycky je důvodem čas; nový překlad Palahniukova slavného Klubu rváčů jsem pořídil ne protože by ten původní byl tak špatný, ale aby byl celý autor u Odeonu udělaný „jednou rukou“. A jeden překlad jsem dělal i přes existenci stále výtečného překladu staršího prostě proto, že nakladatel nechtěl přistoupit na přemrštěné nároky dědiců; i tak přízemní, leč významné věci mohou sehrát svou roli.

Napsal jste také sbírku nonsensové poezie Špásmo, můžete nám ji trochu přiblížit?

Asi sto kusů z nákladu zbylo, takže ano, můžu ji přiblížit k limitovanému počtu lidí, když mi napíšou, kde bydlí, pokud to není moc daleko. A že jste to vy, přidám jako ukázku něco hrubozrnnějšího, co ve Špásmu nebylo:

Sliz a hlen

Šel na procházku mladý hlen.

Proč ne? Byl teplý letní den.

Když tu, z háječku štíhlých bříz,

kdo v ústrety mu nejde? Sliz!

„Slize!“ „Hlene!“

„Nesním?“ „Ne! Ne!“

„Nuž, spočiň již v objetí mém.“

Sliz spočinul. Čímž vznikl šlem.

Máte při tom všem čas číst si jen tak pro sebe a pro radost? Kdo jsou vaši oblíbení autoři či díla?

Svou velehoru knih jsem si učetl zamlada a za středně mlada. Co se tím živím, je čím dál těžší konzumovat další písmenka po tom, co se jimi od rána do večera předávkovávám. Čtenáře ve mně docela vzkřísila elektronická čtečka, ale i na ní si převážně čítám ze zásob svých dávných oblíbenců. Legrační je, že (ačkoli jsem si to uvědomil až ex post) si za ty oblíbence poměrně často vybírám autory potrhlé, okrajové, zvláštní, zatímco některé nejslavnější klasiky zanedbávám. A to kterýmkoli se podívám směrem: z Německa znám Goetha a Manna z rychlíku, ale jsem důvěrně obeznámen s dílem E. T. A. Hoffmanna, Achima von Arnim, H. H. Ewerse a dalších. V Rusku mám povážlivé díry v Dostojevském a Turgeněvovi, ale proklatě mě baví šílenci typu Osipa Senkovského či Vadima Šefnera. Kampak na mě u Francie s Balzakem, ale Villiers de l’Isle Adam, to zase jo.

Můžete dát na závěr pár rad do života lidem, kteří by se překladatelství chtěli věnovat?

„Fly, you fools!“ (Zde patří ten nejsmajlíkovatější smajlík ze všech smajlíků.)