Desetiletou Edith v noci navštíví duch její zesnulé matky, nevybíravě vtrhne do pokoje a vyděsí děvče k smrti jen proto, aby ji varoval před místem, kde na ni čeká neštěstí. Na tíživou ponurou atmosféru si divák sice ještě chvíli počká, ale už v ten okamžik je jistá jedna věc – mistr se vrátil. Ne, že by Edith (Mia Wasikowská) jako malá neposlouchala, ale mohla být trochu pozornější. Třeba ve chvíli, kdy do města přijede anglický šlechtic Sharpe v podání dostatečně slizkého Toma Hiddlestona a osloví Edith jakožto začínající a prozatím neúspěšnou autorku duchařských příběhů. Přes nevinnou dceru se otevírá cesta k zámožnému tatínkovi, potenciálnímu investorovi vizionářského projektu…

Začátek je mírně neučesaný, snímaný zblízka přes otravný tabákový filtr, působí chvílemi jako adaptace románu, z něhož se do scénáře dostala jen každá druhá stránka. Pak ovšem do děje vstoupí Sharpova sestra Lucille (extrémně slizká a proto výborná Jessica Chastainová) a film konečně začne zvolna dýchat. Následuje autorsky krvavá tečka za prvním aktem, přesun přes Atlantik a režisér Guillermo del Toro najednou využívá prostor ukázat se v plné síle a barevné škále. Na ploše jediného domu, jeho chodeb, komůrek a sklepení, se všemi skřípavými zvuky, dobovými rekvizitami, chladem a děravou střechou se odehrává jedna z nejlepších variací na téma strašidelného domu posledních let. Atmosféru prostředí patrně nejlépe vystihuje ikonický pohled do chodby domu, s ostny, masivním obložením a protisvětlem. Je to mysteriózní počin na pomezí magického realismu a něžného slasheru, v tomto případě bez leckdy otravného výrazného dětského angažmá, což je v případě Del Tora novinka. A když jsem zmínil románovou adaptaci, ono to skutečně působí tak, že byl film natočený podle nějaké viktoriánské klasiky. Vedle obrazové patiny doplňují tuto iluzi stylové zatmívačky na konci jednotlivých kapitol.

Del Toro jako vždy skvěle pracuje s jednotlivými scénami, i když jsou jeho příběhy v jádru prosté pohádky. Leckdy to samozřejmě není na škodu (Faunův labyrint dostal za scénář dokonce Oskara), bohužel Purpurový vrch má problémy s načasováním a stavbou děje, díky čemuž divák nahlédne do karet příliš brzy. Jakmile z filmu zmizí i to poslední tajemství, k závěrečným titulkům je to ještě dobrých dvacet minut. Chybí kouzlo nevyřčeného, což ubírá prostor fantazii na úkor akce a snímku tak hrozí pád mezi zapomenutelné jednohubky (fanoušky později označované jako “nedoceněná klasika”). Naštěstí je stále na co koukat, přestože se v jádru jedná o béčko v áčkové produkci. Dokonce i nepozorný, popcorn chroupající divák v poslední řadě zaregistruje inspiraci Kubrickovým The Shining a ocení přímou citaci některých scén. Klasické režisérovy fetiše jako hmyz nebo absurdní brutalita stále fungují. Na druhou stranu je zvláštní, jak jsou erotické momenty ve srovnání s explicitními krvavými záběry natočeny nadmíru cudně. Nic naplat, vždyť filmu vládnou ženy, jsou zde nositelem síly i pokřivenosti a ve hře plné přetvářek nemají potřebu odhalovat víc, než bylo nezbytně nutné. Ostatně vzhledem ke zvolenému žánru a dobovému zasazení to má logiku a možná by to v opačném případě působilo nemístně.

Z kina jsem odcházel s pocitem, že se dílo podařilo. Čekání zabralo dlouhých devět let. Poté, co šla k ledu adaptace Lovecraftova románu V horách šílenství a zároveň nastaly problémy s financováním Hobita, objevil se prostor pro něco menšího. Jistě, ještě předtím jsme se dočkali velkolepého snímku Pacific Rim, jenže právě Purpurový vrch je znovu ten pravý Del Toro. Nedosahuje ryzosti Ďáblovy páteře ani vytříbenosti Faunova labyrintu, přesto ukazuje směr, kterým lze úspěšně pokračovat – rozpočtově při zemi, herecky optimálně a atmosférou na výši, jak se od mistra očekává.

Purpurový vrch

USA, 2015, 119 min

Režie: Guillermo del Toro

Scénář: Guillermo del Toro, Matthew Robbins

Hrají: Mia Wasikowska, Tom Hiddleston, Jessica Chastain, Charlie Hunnam aj.