Neil Gaiman je králem literární fantasy a jako takový nemá problém zabodovat se sbírkou povídek dokonce i na českém trhu s žánrovou literaturou, jejíž konzumenti zhusta pohlížejí na cokoli kratšího tří set stran přinejmenším podezřívavě. Ne že by světová literatura nenabízela řadu dalších kvalitních povídkářů podobného ražení (za všechny jmenujme Jeffreyho Forda či Dalea Baileyho), ovšem zde více než kdy jindy přichází na řadu Gaimanův trademark, což je také důvod, že mu u nás nevychází povídková sbírka poprvé. A my za to můžeme být jenom rádi, pročež předchozí řádky neberte jako nespokojenou stížnost zhrzeného bručouna, ale spíše jako vzdání díky těm čtenářům, kteří Gaimana kupují, ať už servíruje cokoli.

Sbírka Předběžné varování je už třetím autorovým souborem a jde o sbírku shrnující kratší práce a básně posledních několika let, nikoli o výběrový sborník představující to nejlepší z autorovy tvorby, což vám doporučuji si uvědomit dříve, než se pustíte do čtení. Najdete tu totiž nejen povídky klasického ražení, ale i krátké výjevy navozující spíše atmosféru, než aby vyprávěly příběh; básně psané spíše netradiční formou či práce psané na objednávku, která u autora Gaimanova ražení může a je dosti různorodá jak tématem, tak i výsledným dojmem. To vše uvozuje předmluva, která by pro mě byla vzhledem k slušnému rozsahu hořkým zklamáním nebýt toho, že obsahuje tak vděčnou a čtenáři oblíbenou autorskou kratochvíli vzpomínání osvětlující počátky každé povídky či básně. Nosná myšlenka předmluvy předběžného varování před možným znepokojujícím obsahem knihy mi totiž přijde s prominutím hloupá a přespříliš poplatná dnešní hyperkorektní době, která kupříkladu silničáře nutí vyrábět značky s varováním před kluzkou mokrou vozovkou.

Nejsem přítelem postupného rozebírání jednotlivých prací, zvláště když je jich co do počtu tolik jako zde. Hned na začátku se přiznám, že jsem básně po prvních zkušenostech raději přeskakoval a přečetl je až po dočtení povídek. Gaiman mě svou poesií dosud nijak nepřesvědčil a je jasné, že tady jádro jeho tvorby hledat zřejmě nikdy nebudu, ačkoli v příbězích pracuje s poetikou často, rád a s o dost lepšími výsledky. Obsah a styl povídek je natolik rozmanitý, že si zřejmě každý vybere to své, vítězit budou patrně delší práce, z nichž některé už z českého překladu známe – na povídku Pravda je jeskyně v černých horách jste mohli narazit v první Strahanově ročence, ale i zde jistě stojí za pozornost. Sherlockovský Případ smrti a medu se objevil v té druhé, a pokud jste snad fanoušky nejlepšího detektiva, neměli byste ji minout. Dárkový Muž, který zapomněl Raye Bradburyho vyšel ve vzpomínkové antologii Rej stínů a po pravdě mě příliš nezaujal, ovšem můžete mít jiný názor, ostatně posuďte z přiložené audioverze v originálním znění, jestli máte chuť. Tolik pro klid duše těch, co neradi části knih kupují dvakrát, je však na místě upozornit, že i v tom případě stojí sbírka přinejmenším za zváženou.

Chcete snad přesvědčit? No, pokusím se po svém. První ránu mi Gaiman zasadil povídkou Ta záležitost s Cassandrou, po jejímž dočtení jsem si rychle zkontroloval, kolik cen za ni obdržel. Upokojen alespoň cenou Locus jsem si v mysli zaškrtl kolonku „Gaimanův osobní top 10“, ale jsem si jist, že takhle silně zapůsobí na málokoho, na to je autorova povídková tvorba příliš rozmanitá a bohatá. Oranžová zase zaboduje neobvyklým formátem rozhovoru, z něhož jsou čtenáři předloženy pouze odpovědi. Na inovativní přístup sází také Kalendář příběhů a Bezčasí zase potěší zejména fanoušky jistého doktora, což ale nemusí platit pro ostatní. Závěrečný a pro tuto sbírku přímo napsaný, tísnivý a ponurý Černý pes zase uvádí na scénu starého známého Stína, se kterým autor, jak se zdá, ještě zdaleka neskončil. A pak je tu řada kratších povídek, z nichž zmíním například pochmurnou Dolů k temnému moři či naopak ztřeštěnou klasickou barovou historku „A plakat jako Alexandr“. Každý si tu jednoduše najde hned pár svých osobních favoritů.

Berte tedy jako předběžné varování, že hned několik povídek patřících v tomto případě k tomu nejlepšímu už u nás dříve vyšlo. Zde jsou však sebrány hezky pohromadě a pár dalších přinejlepším pěkných až skvělých k tomu dostanete navrch. Není sice vše zlato, co Gaiman napsal, ale i tak sbírka skýtá povětšinou nadprůměrnou zábavu. Autor má skvěle odpozorováno lidské chování, což zdařile využívá při tvorbě postav a nástinu jejich vzájemných vztahů i na malém prostoru, často jsou tak prvky mytického nadpřirozena jen šafránem pro chuť a potěšení, na druhou stranu právě tato neobvykle zdařilá, nevtíravá a přitažlivá směs dělá z jeho tvorby práci mistra a odlišuje ho od zástupu dalších, méně šťastných. I nadále platí, že akčními scénami spíše šetří, poetickým obratům se nebrání a rád sází především na čtenářovy pocity a své spisovatelské řemeslo, o to víc je jeho úspěch u široké veřejnosti neobvyklý a úctyhodný. Zvláště pak v Čechách, kde momentálně stále vedou spíše husté hlášky a kýble krve, která se na druhé čtení zpravidla rychle srazí. Gaiman nade vši pochybnost dokazuje, že to jde i jinak a mnohem, mnohem lépe…

Neil Gaiman: Předběžné varování

brožovaná, překlad Petr Caha aj., obálka kevron, 288 stran, 279 Kč