Predátor s prométheovským syndromem (recenze)

Autor Miroslav Štrobl | Aktuality | Pondělí 17 září 2018 20.50

První Predátor z roku 1987 je jedním z ikonických akčních filmů osmdesátých let. V hlavní roli osvědčený Arnold Schwarzenegger, na režijním postu John McTiernan, který v té době při natáčení dokázal šlapat pouze na plyn, vizionářský producent Joel Silver a především mimozemský lovec stvořený Stanem Winstonem s drobným přispěním Jamese Camerona. Z dnešního pohledu nemohlo vzniknout nic jiného než hit, ačkoli tehdejší kritika film nijak nechválila. S výjimkou sebevědomého druhého dílu se další pokračování snaží získat své místo na výsluní variací původního motivu, kdy proti takřka nezničitelnému monstru stojí elitní jednotka zabijáků. Slibně vypadající Predátor: Evoluce však odkazu legendy v mnoha ohledech nedostál a zůstane skrytý ve stínu…

Jako scenárista se Shane Black podepsal pod nejlepšími buddy movies vůbec. Smrtonosná zbraň a Poslední skaut jsou bez nejmenších pochyb klasikami žánru. Zavedený vzorec kontrastních dvojic neopustil ani jako píšící režisér a přivedl na svět uvolněné a svěží Kiss Kiss Bang Bang a už ne tak přesvědčivé Správné chlapy. V případě filmu Predátor: Evoluce bohužel opustil domácí hřiště a tak si o nesourodém tandemu člověka a Predátora (nyní oficiálně s velkým P) sdruženém v boji za správnou věc můžeme nechat jenom zdát. Na Zemi se tentokrát dostanou Predátoři dva, každý na jiném evolučním stupni, každý s jiným zájmem, a proti nim se postaví obligátní tajná vládní jednotka a také partička armádních odpadlíků, jimž se v hlavách větší část koleček otáčí v protisměru. Shane Black tak získal příležitost vést přisprostlé slovní přestřelky mezi polovičními nebo úplnými šílenci a do toho namíchat krvavou akci. Výsledek trochu připomíná dadaistickou mozaiku, v níž se tu a tam objevují různé věci a také se v ní různé věci ztrácí.

Začněme onou jednotkou šílenců, která je přes všechna slova o Predátorech základním stavebním kamenem filmu. Její velitel je jako jediný docela normální voják, prvotřídní odstřelovač, jehož jediný úspěšný zásah z odstřelovačské pušky nastane v prvních minutách filmu. Další členové jsou sice odlišní typem své duševní poruchy, ale zcela zaměnitelní ve svých bojových schopnostech. Jejich jediným nadáním je odvaha stisknout spoušť. Při přestřelkách si navzájem skáčou před mířidla, nejsou nijak sehraní a proti nepříteli nepoužívají žádné promyšlené taktiky. Když se tedy dva z nich vydají stranou překvapit Predátora, pro nulovou šanci vymyslet cokoli lepšího začnou raději střílet do vzduchu. Jakmile jsou zavřeni v jedné místnosti, předhánějí se v hláškování a ve snaze říci danou hlášku za použití co nejdrsnějších vulgarismů. Vtipům často chybí vhodné načasování a míří vedle, ale vedle bezradných akčních scén působí slovní pošťuchování skutečně propracovaně.

Spíše ideovým než technickým nebo vypravěčským problémem filmu je jeho snaha o rozvinutí hluboké predátorské mytologie. Brzy dojde ke zjištění, že motivace Predátorů jsou šlechtitelské a lidské geny v jejich plánech hrají nemalou roli. Upřímně nechápu snahu o dolování myšlenek z vytržených páteří a ještě menší pochopení mám pro snahu vysvětlit zpětně příčinu první návštěvy Predátora v roce 1987. Podobným směrem se vydal svého času Prometheus a společně se svým pokračováním metafyzicky poškodil jednoduchý animální koncept původních vetřelčích snímků. Predátor: Evoluce naštěstí jen klouže po povrchu, což mu bez nejmenších obav umožňuje přihodit k sadě predátorských motivací i problém globálního oteplování.

Co se Blackovi opravdu daří, je uvádění postav na scénu. Vojenští odpadlíci si napoprvé neřeknou jen svá jména a duševní poruchu, s níž se ocitli v autobuse nasměrovaném do ústavu s nadprůměrným polstrováním, ale jdou rovnou do vzájemného konfliktu. Scénu nakonec vytočí do takových obrátek, že když se na plátně všichni znovu objeví, je zcela zřejmé, kdo je kdo. Podobně pečlivě a za pomoci sympatických zkratek se divák seznámí i s dalšími postavami včetně obou Predátorů. Druhou stranou mince je ale rozkolísané vyprávění, kdy na sebe scény špatně navazují nebo jsou úplně vytržené z kontextu. Zničehonic se tak například objeví vrtulník, aniž by si ho kdokoli vyžádal. Halloweenská noc je využitá jen k tomu, aby si děti chodily pro koledu, přitom se přímo nabízí záměna Predátora za maskovaného koledníka. A kdy Predátor žádá o složení zbraní a kdy nemilosrdně trhá těla na hadry, je jen otázkou scenáristické libovůle.

Sice začala další lovecká sezóna, už čtvrtá, ale tentokrát to vypadá, že je v ní lovec jaksi zbytečný. Pro obě strany by bylo lepší, kdyby si svoje záležitosti vyřídily každá zvlášť. Chlapci z armádního blázince by mohli posedět u piva a střílet po sobě sprosťárny, Predátoři by zase mohli v klidu masakrovat svoje okolí nebo sebe navzájem. Společně jim to ale příliš neladí. Uvidíme, kdo se za pár let opět pokusí o navázání na slavnou sérii, v níž je skutečně slavný jen jeden film. Možná se taková tvůrčí konstelace naskytne jen jednou za století.