Tradice krátkých strašidelných vyprávění (kaidan) je v Japonsku velice stará. Nejstarší příběhy, které se předávají po generace, pocházejí až z dvanáctého století, a tak se nemůžeme divit, že jsou horory i fantastika obecně mezi japonskými autory tolik oblíbené. Seznámíme-li se s tradičními prvky příběhů plných duchů, démonů i neobyčejných jevů, s vizuální estetikou a staletím vybrušovaným stylem japonského divadla, poznáme bohaté prameny, ze kterých tvůrci čerpají. Stejně tak i Shin’ya Tsukamoto, jehož prvotní tvorbě jsme se věnovali minulý týden. Stylizované tradiční prvky jsou v jeho snímcích velmi patrné, ovšem osobitý ráz jim dodává především chaotická kamera, rychlé střihy i obliba stop-motion animace, kterou u nás používá například Jan Švankmajer.

Po posledně zmiňovaném hororu Blíženci (Soseiji, 1999) opustil Shin’ya Tsukamoto žánrové vody a natočil dvě psychologická dramata, za která získal mnoho ocenění. K hororu se vrátil až v roce 2005 krátkometrážním příběhem muže, který se probudí ve tmavém stísněném prostoru. Haze (2005) není žádným výpravným počinem. Tmavý úzký prostor, atmosféra strachu, několik nezbytných krvavých rekvizit a strašidelné zvuky Shin’ya Tsukamotovi k natočení stačily. A stejně jako předchozí povětšinou černobílé hororové snímky vzbudil i tento mezi fanoušky diskuzi, zda je autor duševně zdravý a nakolik se jeho styl vyprávění liší od neméně rozporuplného Davida Lynche.

Ovšem stejně jako jeho hrdinové i Shin’ya Tsukamoto prodělal tvůrčí proměnu a s postupem času se jeho žánrové snímky ustálily ve formě, která je přece jen divákům vstřícnější. Napomohl tomu především úspěch jeho práce, který přinesl nezbytné finanční prostředky do další tvorby. Na to, co se stane, pokud vám zavolá někdo z telefonního čísla 0, se soustředil hned o rok později. Horor Vyšetřování nočních můr (Akumu tantei, 2006) nás zavede do chladného velkoměsta, kde je jedinou nadějí proti sérii brutálních zločinů mladík, který umí vstupovat lidem do mysli a do jejich snů. Obdobně jako u dobře známého Freddyho Kruegera se totiž zlo skrývá právě v nich a skrze spánek se dostává do skutečného života. Atmosférou i hereckými výkony velmi silný snímek slavil úspěch u diváků po celém světě, a tak bylo rozhodnuto o dalším pokračování, které mělo premiéru o dva roky později.

Akumu tantei 2 (2008) ovšem není klasickým pokračováním, prequelem či sequelem, jak jsme zvyklí. Shin’ya Tsukamoto se sice k nočním můrám vrátil, ovšem všímá si jiných prvků v příběhu a rozvíjí témata, která nastínil v prvním díle. Film se tak od svého předchůdce osamostatňuje a lze ho zhlédnout i bez snímku předchozího. Opět je tu ovšem stylizované zobrazení života, které dokáže odhalit nejskrytější hrůzy schované uvnitř každého z nás. Fanoušci sice tomuto pokračování vyčítali přílišný příklon k mainstreamovému japonskému hororu, kritika ovšem snímek cenila nesmírně vysoko.

O rok později se Shin’ya Tsukamoto vrátil ke svému prvnímu hororovému počinu. S množstvím prostředků i moderních trikových metod znovu zpracoval téma člověka, který se pozvolna mění ve stroj, a natočil Tetsuo: The Bullet Man (2009). Potřetí se tedy hlavní hrdina ocitne v mezní situaci a potřetí tak odstartuje děsivé změny ve svém životě za vynikajícího doprovodu hudby Chu Ishikaweho. Zatím poslední Tetsuo u fanoušků neslavil takové úspěchy jako jeho dva předchůdci. Paradoxně byl ovšem nominován na hlavní festivalovou cenu v Benátkách a stal se doposud posledním žánrovým počinem Shin’ya Tsukamota. V dalších dvou letech zpracoval už jen příběh inspirovaný životem zpěvačky Cocco Kotoko (2011), který balancuje na okraji hororového žánru a psychologického dramatu a jenž se pyšní cenou z mezinárodního filmového festivalu v Benátkách.