Mít tak stroj času, skočil bych si s Jackem McDevittem na včerejší oběd. Ale nestěžuji si, vždyť i takhle jsem si s ním díky internetu mohl promluvit takřka o čemkoli. Není to tak dávno, co by se mi kvůli řečem o celosvětové virtuální síti většina lidí vysmála, a tak kdoví, třeba se lidstvo jednou dočká i stroje času nebo vesmírných lodí (těch opravdových, s nimiž se dá cestovat třeba i do jiných slunečních soustav, nemluvě o jiných galaxiích). Dnes už jde technologický vývoj kupředu tak rychle, že si člověk ve středním věku připadá občas skoro stejně jako prarodiče v minulém století. Jen na průnik člověka do vesmíru se tak trochu zapomnělo. Prozatím se do něj můžeme vydat alespoň v báječných příbězích jednoho skvělého spisovatele…

Jste velký zastánce klasické literatury a přesto píšete science fiction, co vás k žánru přivedlo?

Vyrůstal jsem ve Philadelphii, což je dost přelidněné město, a tak jsem v science fiction hledal únik. Vůbec poprvé jsem se s žánrem setkal ve svých čtyřech letech. Můj otec mě vzal shlédnout seriály s Flashem Gordonem a Buckem Rogersem ze třicátých let minulého století. Zamiloval jsem si vesmírné rakety. Chtěl jsem je poznat blíž a tahle touha mě nikdy neopustila. Rozšířilo mi to obzory, stejně jako mnoha dalším lidem, kteří v té době měli spíše sklony zajímat se jen o vlastní město a blízké okolí.

Svět se změnil a dobrodružství Flashe Gordon či Bucka Rogerse odvál čas. Postrádáte to naivní vzrušení z klasické science fiction, příslovečný pocit údivu vyvěrající z tehdejších příběhů?

Myslím, že pocit údivu z oněch raných SF filmů vycházel především proto, že jsem je viděl ještě jako malý kluk. Přesto si ho ale velmi dobře pamatuju, seděl jsem v hledišti a říkal si, že i když má Flash Gordon naprosto úžasnou vesmírnou loď, jediné co ho s ní napadne podniknout je bojovat s chlápkem, který má podivně dlouhý vous. Ten pocit jsem nikdy neztratil a nesouhlasím s tvrzením, že už je navždy pryč. Můžete ho stále najít v příbězích Gregoryho Benforda, Mika Resnicka, Connie Willisové, Nancy Kressové a spousty dalších.

Věříte, že lidstvo dobude vesmír, nemyslím tím celou galaxii, ale třeba jen kolonizaci jiné planety, byť jen jediné a třeba i ve Sluneční soustavě?

Nejsem v tomhle směru zrovna optimista, ne když si vybavím ubohé snahy našich politiků v posledních čtyřiceti letech. Pokud se tak stane, pak to bude patrně díky soukromým společnostem. Problém ovšem je, že veškeré soukromé projekty jsou motivovány ziskem a kterýkoli vesmírný projekt se vyplatí jen stěží, i kdyby šlo jen o jednorázovou akci. Jen doufám, že se pletu.

„V ŽIVOTĚ PŘICHÁZEJÍ OKAMŽIKY, DO NICHŽ SE

BUDETE CHTÍT VRÁTIT ZA JAKOUKOLI CENU.“

Když už jsme mluvili o filmu, máte rád hollywoodské katastrofické snímky? Váš román Pád Měsíce se totiž čte jako by byl jeden z nich…

Miluju dobré filmy o celosvětových pohromách. A zdá se, že my všichni. Neptejte se mě proč. V románu Pád Měsíce sehrál svou roli i můj obdiv ke staré radiové relaci stanice CBS vysílané pod názvem Jste u toho. Přelomové historické události byly zachyceny jako by se jich reportéři přímo zúčastnili. „Hlásí se Walter Cronkite z paluby vlajkové lodi Marka Antonia plující kdesi poblíž Actia. Římské loďstvo se právě vynořuje z oblaků rozplývající se mlhy.“ Byla to geniální práce a nemohl jsem odolat, abych se o něco podobného nepokusil v Pádu Měsíce.

Vedle několika samostatných románů máte také dvě obsáhlé série, hodláte je v budoucnu zakončit nějakým vyvrcholením, které přijde na konci všech dobrodružství Hutch a Alexe?

Už jsem se o to pokusil. Román Cauldron měl být uzavřením románové série o Hutch. Ovšem snad každý má tuhle postavu rád a je proto těžké nechat ji jen tak běžet. Vlastně jsem zrovna dokončil povídku „The Cat’s Pajamas”, kde je Hutch dvaadvacet let a teprve trénuje pilotáž. Mám takové podezření, že se v blízké budoucnosti stane součástí nového románu. Dost možná tak nikdy neuzavřu ani jednu z obou sérií, ani to není potřeba, každý román obstojí i sám za sebe, mají jen společné postavy.

Poutníci časem nikdy neumírají byl váš první samostatný román po dlouhých devíti letech. Měl jste v plánu rozvést novelu do románu už při jejím vzniku? A proč vlastně nepíšete víc samostatných románů?

Ne, netušil jsem, že se k původní novele někdy vrátím. Jenže sám základní koncept, jak můžete sami posoudit, je prakticky nekonečný. Myšlenka pokračovat v něm kamsi dál byla neodbytná. Toužil jsem cestovat skrze věky a promluvit si s lidmi, kteří na nás všechny měli obrovský vliv. Zastavit se v divadlu Globe a pozdravit Williama Shakespeara v noc premiéry Hamleta. Posvačit s Aristarchem v Alexandrijské knihovně. Představa, že napíšu tuhle knihu, byla velmi přitažlivá, a musím se upřímně přiznat, že jsem si prostý akt psaní ještě nikdy takhle neužil.

Víc samostatných románů nepíšu především kvůli své lásce k dobré detektivce a to mě nevyhnutelně přivádí zpět k Alexu Benedictovi. Když budu mít v příštích letech o něco víc času, napíšu pravděpodobně víc samostatných příběhů. Sám nevím, neplánuju si věci zase tak do budoucna. Pokud jsem připraven na psaní nového románu, všechno záleží na tom, co mě zrovna napadne za příběh. V poslední době to bývají detektivní zápletky. Na začátku století – cítím se starý, když to takhle řeknu – to byly příběhy o objevech, no a Priscilla Hutchinsová byla samozřejmou volbou. A kromě toho, obě hlavní postavy mám vážně rád. Psaní o Hutch je vždycky zábava a podobně je tomu u Chase Kolpatha, který dělá Alexovi pilota a Watsona v jedné osobě.

Co byste udělal hned, jak by se vám naskytla šance vrátit se v čase?

Ačkoli bych si zaručeně užil večer strávený ve společnosti Bena Franklina, anebo bych do sebe milerád kopnul drink s Calamity, nenechal bych si ujít příležitost vrátit se zpátky do svého života a znovu se setkat s lidmi, kteří pro mě po mnoho let hodně znamenali a dnes už jsou bohužel mrtví. První co mě napadlo, bylo ukázat se na našem starém baseballovém stadionu a podívat se na některou z her Philadelphských kvakerů. To byly skvělé časy a dal bych nevím co za možnost alespoň na chvíli se do nich vrátit. Uvidět znovu tu partu. Pozdravit se s některými lidmi. Strávit večer s tak dlouho postrádanými přáteli.

Tehdy v šedesátých a sedmdesátých letech jsem byl učitel angličtiny. Občas jsme diskutovali o důležitosti současného okamžiku. O carpe diem. Mohl bych všem zopakovat, že v životě přicházejí dny a okamžiky, do nichž se budete chtít vrátit za jakoukoli cenu, třeba i jen abyste znovu uviděli staré přátele. Těžko by mě napadlo, že právě tenkrát šlo o jeden z těch okamžiků a já bych dal opravdu hodně za příležitost se do něj znovu podívat.

Převzato z časopisu XB-1 5/2011, kde vyšla autorova novela Poutníci časem nikdy neumírají.