Americký spisovatel fantastického žánru Ben H. Winters sice debutoval jistou dobu populárními fantastickými variacemi na díla literárních klasiků Austenové a Tolstého, skutečně prorazit se mu však podařilo až preapokalyptickou trilogií o policistovi Henrym Palaceovi. Románová série vyprávějící o posledních měsících lidstva čelícího neodvratné zkáze vycházela v originále v letech 2012 až 2014, v českém překladu nám ji poté v podobně chvályhodném tempu naservírovalo nakladatelství Triton. S prvním dílem nazvaným Poslední policajt vstoupilo na náš trh v roce 2015 a už začátkem letošního roku se u nás objevil toužebně očekávaný závěrečný svazek Ztrápený svět.

V románovém světě mezi těmito dvěma příběhy uplynulo šest měsíců, tvář fiktivní reality se však posunula daleko rychlejším tempem. Hned v úvodu prvního svazku se bez příkras dozvídáme, že asteroid řítící se směrem k Zemi dopadne během půl roku a způsobí katastrofu, kterou lidský druh nedokáže přežít. V Posledním policajtovi se s touto zprávou svět teprve vyrovnává, objevují se nejrůznější teorie a výpočty dokazující, že jde o omyl a asteroid se ještě může podařit nějakým způsobem odklonit. Značná část obyvatel je však přinejmenším podvědomě přesvědčena o neodvratnosti svého osudu a opouští svá zaměstnání, partnery a další jistoty a odchází si plnit nejrůznější sny, pro něž už žádné později nebude k dispozici. Úbytek personálu z těchto důvodů postihne i policii ve městě Concord a je tak mimo jiné šancí pro policistu Palace, který se díky tomu dočká detektivní hodnosti daleko dříve, než by tomu bylo za normálních okolností. Přes všechny potíže svět zatím funguje, alespoň na první, nepříliš důkladný pohled, šest měsíců je přece jen ještě poněkud vzdálený horizont…

Ztrápený svět nás naopak zavádí až na samotný konec cesty, sleduje poslední dny civilizace a rozdíl oproti úvodnímu románu je samozřejmě markantní. Společnost se rozložila do malých, nezávislých komunit, hledajících vlastní způsob vyrovnání se s nezvratným koncem. Řada měst se utopila v krvi, rabování a násilí obecně je na denním pořádku, menšina sídel se naopak snaží křečovitě předstírat normální běh života, ovšem za hlavněmi pušek připravených odstřelit každého narušitele jejich pečlivě udržovaného skleníku normality. Řada měst je prázdných, ať už úplně nebo tak alespoň vypadají, jen občas se mihne nervózní človíček přebíhající mezi úkryty. Takovým světem putuje Henry Palace, který musí vyřešit ještě jeden, ten úplně poslední případ.

V předchozích knihách šlo vždy vlastně o běžné policejní záležitosti, ovšem odehrávající se za zvláštních okolností. V Čas se krátí, druhém díle trilogie, zbývá do nárazu asteroidu 77 dní, civilizace se propadá do chaosu a Henry přesto umanutě pátrá po nezvěstném muži – je přece detektiv a ten má v popisu práce řešit případy, odstraňovat chaos a vracet řádu jeho vládu. Ve Ztrápeném světě už tato motivace padá, neexistuje policie a ani nic jako řád, který by mohla reprezentovat a prosazovat. Vše končí, Henryho ale přece jen ještě cosi pobízí vpřed, tou hnací silou zápletky je jeho mladší sestra Nico. Neveselé dětství poznamenalo sourozenecký vztah obou protagonistů, jednotlivé střípky minulosti i současné konflikty Winters průběžně odhaloval v prvních dvou dílech, kde tvořily pozadí k řešeným případům.

V závěru Čas se krátí odchází Henry do policejního domu, jakési bezpečné zóny pro několik vysloužilců z bezpečnostních složek, kde hodlá očekávat příchod asteroidu. Členka jedné z mnoha o záchranu světa se snažících sekt Nico naopak mizí neznámo kam, odhodlaná do posledního dechu bojovat s realitou, kterou bude vždy popírat. Tento dualismus či protikladnost povah obou sourozenců, přísně racionálního a stabilního Henryho oproti živelné, důsledně antiautoritářské rebelce Nico, je hlavním motivem románu, motorem, který jej žene vpřed. Henry totiž nakonec nedokáže Nico nechat zmizet v neznámu, a proto doprovázen psem Houdinim a posléze i podnikavým zlodějem Cortezem vyráží z Concordu do městečka Rotary v Ohiu. Stopa zmizelé sestry vede na místní, pochopitelně už opuštěnou policejní stanici. Ta se stane dějištěm komorního příběhu několika postav, Winters zde rozehraje poměrně přesvědčivou detektivní zápletku, kterou se mu podaří vcelku uvěřitelně vysvětlit, přestože se tentokrát bez králíka v klobouku tak úplně neobejde.

Pro Ztrápený svět hraje ještě ve větší míře než v případě předchozích knih Palaceovské série roli atmosféra, svět na konci svých dní jednoznačně táhne s autorem za jeden provaz. Winters v žádném případě nepotřebuje pěchovat stránky své knihy akcí nebo si jinak pomáhat k dosažení potřebného tempa děje. Popisované prostředí je natolik zajímavé, až by se chtělo napsat, že je hlavním hrdinou příběhu. Nebylo by to však spravedlivé zejména vůči Henrymu Palaceovi, který prošel od začátku série uvěřitelným vývojem. Z vyjukaného a natěšeného policejního zelenáče, přes všechny okolnosti zkrátka nadšeného příležitostí, která se mu naskytla, se na ploše trilogie stal poměrně cynický a okoralý vyšetřovatel, jdoucí si pevně za svým cílem. Jak už bylo řečeno, tentokrát Henryho žene navýsost osobní zájem, ono také kde jinde hledat nějakou uvěřitelnou motivaci detektivního vyšetřování tváří v tvář blížící se apokalypse.

Právě snaha ještě naposledy pomoci vlastní sestře a pokusit se urovnat vzájemný pokažený vztah je to poslední, co našemu hrdinovi zbývá. Proto postupuje směrem k Ohiu, proto pak zde na stanici v Rotary umíněně pokračuje v pátrání po osudu sekty, jejíž členkou Nico byla. Lze říct, že ještě větší měrou, než jakou ho pohání vpřed zvědavost a touha sestru zachránit, vyšetřuje Henry sám kvůli sobě. Do konce světa zbývá doslova pár dní a je to především on, kdo potřebuje svou setru vidět, nikoliv naopak, je to jeho svědomí, které se musí pokusit utišit. Henry samozřejmě není na celý román sám, Winters nám nabízí ještě několik dalších, více či méně prokreslených postav. Zapůsobí především sekta amišů, vedených nekompromisním patriarchou, který se rozhodl svou rodinu uchránit před vědomím katastrofy. Podařit se mu to může jen díky izolovanému způsobu života, který amišové praktikují, takřka odříznuti od vnějšího světa. Spojení s okolím zajišťuje právě zmíněná hlava rodiny, která se rozhodně ostatním navykládat historku o nebezpečném moru, který je důvodem, proč musí být nyní izolace od ostatních absolutní. Malá skupinka amišů tak žije ve strachu ze smrtící choroby, ovšem bez vědomosti o neodvratném konci. A jsou to právě tito amišové, snad naivní šťastlivci, kteří nakonec sehrají v Henryho životě poslední zásadní roli.

Nabízí se klišé o Ztrápeném světu jako důstojném završení podařené trilogie, pravdivá by ale byla jen druhá část tohoto tvrzení. Winters totiž Henryho příběh uzavřel skvělým způsobem, román tak své dva předchůdce, byť také hodně podařené a čtivé, bez jakýchkoliv pochybnosti co do kvality poráží. Není snad velkým prohřeškem proti recenzentské etice vyzradit, že se opravdu nedočkáme žádného zázračného zvratu za minutu dvanáct, který by znamenal odvrácení katastrofy. Nic takového autor nenaznačuje, ani v předchozích svazcích a už vůbec ne v tomto závěrečném, je zkrátka nutné si kalich hořkosti lidské existence vypít až do dna, generace Henryho Palace má opravdu tu pochybnou čest být tou úplně poslední. I přes to ale právě Henry reprezentuje všechny, kteří nedokážou rezignovat na výběr správné strany, vždyť morálka je to poslední, co zbývá i v tak beznadějné situaci, jakou se Winters rozhodl rozehrát. Učinil tak zručným a vyzrálým způsobem, spokojenost příznivců kvalitní soft fantastické literatury by tentokrát měla být zaručena.

Ben H. Winters: Ztrápený svět

brožovaná, překlad Miroslava Polová, obálka Milan Malík, 264 stran, 249 Kč

Související články:

Poslední policajt čelí zkáze Země (ukázka)

Preapolalyptická detektivní škola (recenze)

Zbývá pouhých sedmasedmdesát dnů… (ukázka)

O křehké hranici mezi normalitou a šílenstvím? (recenze)

Poslední případ posledního policajta… (ukázka)