Jak čistě zní Ryanova Píseň krve? (recenze)

Autor Martin Šust | Aktuality | Středa 17 prosince 2014 16.05

Anglický spisovatel Anthony Ryan patří k těm, co uspěli tak trochu po svém, však má také jeho aktuálně česky vydaný román na obálce pochvalná slova kolegy Michaela J. Sullivana, jenž začínal podobně. Stejně jako kupříkladu Hugh Howey (autor románu Silo) či Matthew Mather (jehož SF román Kyberbouře vyjde v průběhu roku 2015 u Tritonu) uspěl i Ryan nejprve publikováním v elektronické podobě na Amazonu a tak říkajíc na vlastní pěst. V roce 2011 takto vydal první z cyklu kratších noirových SF příběhů a jen o pár měsíců později obsáhlý román Blood Song (česky Píseň krve), s nímž následně zaujal velké nakladatelství, jež mu neváhalo nabídnout smlouvu nejen na tuto knihu, ale – jak už je dnes zvykem – rovnou na fantasy trilogii. K úvodní Písni tak v loňském roce přibylo pokračování Tower Lord (Pán Vysoké věže) a v příštím roce se nasmlouvaná trilogie uzavře románem Queen of Fire (Královna ohně), přičemž autor mezitím stihl k cyklu připojit rovněž novelu „The Lord Collector“ (Sběratel). Můžeme tak s napětím očekávat, zda se následně pustí do něčeho nového, anebo svůj fantasy svět ještě nějakou dobu neopustí.

Podobně jako mnozí debutanti nedávných let – z těch nám dobře známých jmenujme kupříkladu Scotta Lynche, Joa Abercrombieho, Patricka Rothfusse, Daniela Abrahama či Brenta Weekse – se i z Ryana stal poměrně rychle zástupce špičky v ranku angloamerické epické fantasy a bylo tedy jen otázkou času, kdy se jeho román objeví i na českém trhu. Výše popsaná historie vydání Písně se zřetelně projevuje i na stavbě příběhu, jenž je relativně samostatný a uzavřený (autor si samozřejmě nechává možnost k pokračování, ale v úvodním svazku série se v podstatě všechny příběhové linie ke čtenářově takřka plné spokojenosti uzavřou), což nebývá v poslední době zvykem a už vůbec ne u epické fantasy. Nemusíte tedy váhat se zakoupením knihy na dobu až vyjdou všechny díly, jak tomu bývá leckdy zvykem (ostatně podobně jsou koncipovány i u nás vydané série Daniela Abrahama či Scotta Lynche).

Román je příběhem Vaelina Al Sorny (česky možná nepříliš zdařile překřtěného na Vélina, ale i na to si rychle zvyknete), syna neblaze proslulého Pána bitev, jenž ho ještě jako malé dítě svěří do výchovy šestého řádu, který je určen k obraně Víry na území Sjednoceného království. První polovina je věnována tvrdé bojové výchově chlapce a jeho řádových bratrů a po jejím dokončení jsme svědky nabírání prvních válečných zkušeností a posléze Vélinova povýšení do čela vlastního armádního útvaru až po jeho vyslání do předem ztracené války se zámořským Císařstvím. Celý příběh je Vélinem vyprávěn v zajetí historikovi ve službách nepřítele, ovšem zatímco před čtenářem hrdina žádná tajemství nemá, v mezihrách vychází tu a tam najevo, že do zápisu si nechává řadu věcí pro sebe, což beru jako zajímavý, ale zde ne zcela využitý nápad. Povinný fantastický prvek tu zastupují skryté schopnosti označované za temné síly, jež v sobě někteří lidé nosí a jsou proto často vystaveni krutému pronásledování. Rovněž Vélin skrývá svou píseň krve, jež ho ze začátku varuje pouze v okamžicích smrtelného nebezpečí a posléze ho už doprovází nepřetržitě. A zdá se, že jako její nositel je už od dětství terčem vražedných útoků. Příběh se tak neodvíjí pouze v rovině Vélinovy bojové kariéry, ale v druhém plánu rozebírá rovněž skryté schopnosti a s tím spojená tajemství, přestože výcvik a posléze armádní nasazení zde v každém ohledu dominují.

Část věnovaná nemilosrdné výchově v řádu, která jen tak mimochodem v mnohém odpovídá mé představě výcviku zfanatizovaných chlapců v teroristických táborech, je mnohem sevřenější a díky tomu paradoxně i o kousek působivější, než zbytek věnovaný několika neustále se zvětšujícím bojovým konfliktům. A právě mírná roztříštěnost druhé poloviny může být brána jako negativní stránka příběhu. Na druhou stranu to, co se nejprve zdálo být pouhou úvodní kapitolou v obsáhlé životní epopeji (díky zvolenému způsobu vyprávění vám přijde na mysl Rothfussova Kronika Královraha), se díky tomuto rychloposuvu na konci knihy uzavírá a v dalším svazku série tak začíná relativně nový příběh, což lze naopak brát jako výrazné plus. Záleží tedy na tom, čemu dáváte přednost a je také třeba si uvědomit, že jde o románový debut a jistou nedokonalost ve stavbě příběhu tak lze poměrně snadno odpustit. Osobně uznávám, že jsem byl z uzavření příběhových linií, ačkoli možná trochu zrychleným způsobem, příjemně překvapen, zvláště pak, když vše nelze celkově označit za konec šťastný (přece jen jde o fantasy jednadvacátého století a hrdinové dnes neodcházejí vstříc světlým zítřkům nedotčeni na duši i na těle).

Naopak ryze nešťastně a zcela zjevně neinformovaně byla Píseň krve v českém tisku (patrně v rámci placené propagace) přirovnána k Martinově Hře o trůny, respektive k Písni ledu a ohně. Nejenže debutant Ryan není lepší spisovatel než zkušený G. R. R. Martin (ačkoli jednou se takovým snad může stát), ale především jde o jiný druh fantasy a přirovnání tak může vést ke zcela mylným očekáváním. Není to mohutný příběh s početnou škálou postav odehrávající se na všemožných místech fiktivního světa, ale naopak sevřené vyprávění jediného člověka od jeho dětství až po krvavou dospělost. Mnohem více tak připomíná spíše výše jmenovaného Patricka Rothfusse (jenž ovšem Ryana rozhodně přehrává v tvorbě živoucích postav) či Tetovaného od Petera V. Bretta (který zase vytvořil mnohem inovativnější svět, i když v tomto ohledu si na konečný verdikt raději ještě počkejme na další díly Ryanovy série). Ale i Píseň krve má své trumfy. Román je vyprávěn zcela pragmaticky a odvíjí se lineárně bez zbytečných odboček, což může v době obsáhlých sérií často přešlapujících na místě a ke svému konci se spíše lenivě ploužících působit jako balzám na ztrápenou duši čtenářovu. Ten si navíc užije mnoha dramatických situací, bojů a posléze i bitev. Doprovodná linie věnovaná pátrání po tajemném nepříteli a odkrývání skrytých pravd souvisejících s nepřirozenými schopnostmi pak slouží jako příslib do budoucna a spojnice s následujícími svazky.

Ve výsledku jde o nadmíru čtivou epickou fantasy pohybující se v bezpečném nadprůměru. Úvodní svazek cyklu Stín krkavce sice v rámci žánru nenabízí inovativní prvky, ale čtenáře přesto nezklame, zvláště když kvalitních epických fantasy u nás zase tolik nevychází. Nejen v předvánočním čase je to sázka na jistotu a už teď můžeme s netrpělivostí vyhlížet další díl.