Parcon byla dříve legendární značka. To je sice bez diskuse, ale nostalgické vzpomínání je už dávno překryto nemilosrdnou realitou, a tak se popis mého letošního výletu na Slovensko nebude nést v optimistickém duchu, aniž bych tak snad chtěl jakkoli znevážit příkladnou snahu táhnout tuhle rozvrzanou káru dál. Dnes už je čtení klasické science fiction a fantasy zhusta nahrazeno mediálně mnohem vděčnějšími a exotičtějšími trendy, takže se mezi davy mladých, kteří holdují především fenoménům manga a anime, prodíralo jen pár desítek zpravidla o generaci či dvě starších fandů, kteří působili dojmem, jako by vypadli z nějakého alternativního světa a marně se pokoušeli o návrat.

Letošní už třiatřicátý Parcon se totiž po loňském mezipřistání v Brně usídlil opět na bratislavském Istroconu. Cesta vlakem z Děčína tak byla dlouhá a vzhledem k tomu, že jsem do epicentra Slovenska tímto způsobem dorazil vůbec poprvé, trochu jsem se zdráhal vystoupit na tamním hlavním nádraží, které působilo dojmem nějaké předměstské stanice. Nicméně jsem se přece jen nechal strhnout davem a po chvíli už sjížděl autobusem vstříc tamnímu Domu odborů Istropolis. Jak i dnešní název napovídá, jedná se o mohutné betonové monstrum, které po sobě zanechala soudružská éra komunismu. I s poctivě vybetonovaným okolím zabírá uprostřed východní metropole pořádný kus lukrativních pozemků a soudě dle v okolí se rychle rozlézající moderní výstavby bude jen otázkou času, kdy místo něj vyrostou železobetonové domy plné kanceláří či luxusních bytů, na které si poctivou prací vydělá jen málokdo. Ve dvou patrech už se proháněly početné postavy mnohdy víc než slušně vyhlížejících cosplayů, z nichž se dalo okem i dvěma spočinout především na spoře oděných dívkách, což je jev, který na Parconech klasického střihu není zrovna častý (a pokud už snad ano, pak jen ke škodě onoho oka či dvou). Člověka hned napadlo, jak by se na to tvářili slovutní otcové zakladatelé Parconu z počátku osmdesátých let, kdyby se jim tehdy dostalo vize budoucího vývoje. Pobaven tou představou jsem zaplul do prostor věnovaných literární linii a zúčastnil se přednášek o žánrových blozích a posléze o vydávání e-booků. Od blogařů jsem se dozvěděl, že si blog vedou především z toho důvodu, že jim do toho nekecá žádný redaktor, píšou si tak o čem chtějí a sledovanost je povětšinou až na druhém místě. Věc samozřejmě pochopitelná, i když i na webech typu XB-1 vládne ve výběru témat zpravidla naprostá demokracie a v touze po větším počtu návštěvníků nikdo zrovna nehoní vděčnější témata. Vydávání e-booků je pak na Slovensku oproti Čechám stále o dost pozadu a bude zajímavé, jak se tomuhle odvětví bude na ještě menším trhu nadále dařit.

Slovenská žánrová e-kniha žije a snad i přežije…

Večer patřil tradičně volnější zábavě v okolních hostincích, ačkoli těch pár návštěvníků Parconu prý obzvláště ve srovnání s minulými ročníky obsadilo jen jeden větší stůl a spát se tak šlo už krátce po půlnoci, což jsme si se slovutným JWP vynahradili tím, že jsme noc prokecali až do tří, holt dva čerství ženáči si toho mají očividně hodně co sdělit. Druhý den už se linie Parconu odehrávala ve velkém sále, kam se mohlo vejít odhadem něco mezi dvěma až třemi sty diváků, což v kontrastu s několika desítkami účastníků nedělalo nejlepší dojem. Alespoň tam ale byla příjemná klimatizace, a když člověk ze sálu vyšel, byl to útok všemi smysly. V parném okolí se totiž valil dav prodírající se mezi herními konzolemi, stánky s různým fantastickým zbožím a o patro níže rovněž mezi stoly věnovanými deskovkám. Ale raději zpátky do temného brlohu pravých scifistů. V sobotu to žilo především různými křty a musí se uznat, že Slováci si na con přichystali pěknou řádku nových knih, které se vám formou ukázek budeme snažit postupně představit i na našem webu. Nakladatelství Hydra si v malých nákladech připravilo hned čtveřici knih, Artis Omnis přispělo dvěma novinkami, proběhl rovněž křest druhé re-pre antologie a vyšla také kniha oceněných prací literární soutěže Poviedka Istroconu.

Na Istroconu nebyla nouze o krásné dívky v krásných kostýmech…

Program dále doplňovaly pořady věnované žánrovým webům (kde jsem ve slovenské přesile reprezentoval web XB-1), audiofantastice (zde byl naopak nepřehlédnutelný asfaltér Jirka Procházka), slovenskému fandomu (jenž možná není tak striktně organizován jako ten český, ale klidně si s tím vystačí) a vše jako obvykle vyvrcholilo slavnostním vyhlášením Ceny Karla Čapka a dalších ocenění udílených českým a slovenským fandomem. Na druhý den probíhalo loučení s Parconem se smíšenými pocity. Na jednu stranu s obdivem k organizátorům, jejichž snaha bývá často odměněna nuznou návštěvou, což zde stejně jako na Festivalu Fantazie vyniklo zvláště v porovnání s okolním děním. Na druhou stranu přemýšlením, zda je spojení s festivaly popkultury skutečně tou pravou volbou. Prolnutí obou světů je totiž už jen velmi malé a lépe mu v tomto slouží o mnoho menší brněnský Fénixcon, který je pro pořádaní Parconů zdá se v současnosti ideálním místem. Ovšem ve snaze o zachování tradičních meziměstských přesunů by možná bylo na místě pokusit se uspořádat menší Parcony i v dalších dobře přístupných městech třeba jen s jednodenním programem a pestrou nabídkou širších nedělních aktivit. To ovšem naráží na fakt, že zvládnout uspořádat con byť i jen pro několik desítek odhodlaných návštěvníků vyžaduje funkční SF klub a těch je u nás jako šafránu. Buď jak buď, budoucnost Parconů nevidím zrovna růžově, novým návštěvníkům totiž nabízejí pramálo atraktivního dění, což je ještě více uzavírá do sebe. Kristova léta, jichž letos Parcon dosáhl, tak vybízejí k představě ukřižování stávajícího systému a přemýšlení o nějakém typu zrovuzrození…

Jiří Walker Procházka a jeho sisyfovská snaha o prosazení audioknih…

Ovšem abych nekončil tak pesimisticky, vrátím se ještě k cestě domů, kterou jsem strávil v dobré společnosti Mrtvé šelmy jakožto betačtenář chystaného detektivního románu Jirky Walkera Procházky a Klárky Walker Smolíkové. Možná to lze po vzoru Juraje Červenáka brát jako další odklon známé žánrové postavy od fantastiky, ovšem osobně to beru tak, že lidé, kteří si sem tam odskočí k něčemu jinému, se pak o to raději a s větší vervou vrací. Román je to nadmíru čtivý a psaný s lehkou hravostí a spoluautorskou harmonií, což člověku prostě musí vpravit dávku optimismu do tíživou skutečností zkornatělých tepen. Prosluněné slovenské počasí sice vystřídala mokrá česká oblaka, ovšem dobrou náladu jsem neztratil, alespoň nám to po vlhkých kolejích o to lépe svištělo vstříc budoucnosti…

Díky všem organizátorům Istroconu / Parconu 2014!