Zpět na planetu Hyperion (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Čtvrtek 13 prosince 2018 13.50

V mistrovském díle Hyperion zanechal romanopisec Dan Simmons své hrdiny spolu se čtenáři v té nejnapínavější možné situaci. Poutníci se dostali na místo určení, k Hrobkám času, slavnému hyperionskému artefaktu, nicméně dál už román nepokračoval. Hyperion tak odvyprávěl pouze první část příběhu, dozvěděli jsem se v něm, kdo a proč putuje za tajemným Štírem, ovšem nic dalšího. V tomto dosud neodhaleném tajemství ostatně tkvěla jedna z ingrediencí silného kouzla celé knihy, podobně jako například v pozdějším Ílionu na sebe autor navršil takové množství záhad a nedopovězených zápletek, že se i čtenář obdařený značnou fantazií či žánrovou zkušeností mohl jen nesměle dohadovat, jaké bude vyústění tak zamotané fabulace. S vysvětlením Simmons přichází ve druhém svazku, Pád Hyperionu se tak musí popasovat s poněkud nevděčným úkolem vše nějak srozumitelně vysvětlit a provést postavy džunglí událostí způsobem, jenž bude dávat vnějšímu pozorovateli smysl…

Simmons tentokrát zvolil podstatně jiný styl vyprávění než v úvodní knize. Pro Hyperion si vypůjčil klasický vzorec známý z Canterburských povídek, kdy vyslal skupinku osmi poutníků na cestu za záhadným Štírem na planetu Hyperion a během dlouhé cesty je nechal střídavě vyprávět příběhy. Ty postupně objasnily osobní historii každého z nich a také důvod, kvůli kterému za tajemným a nelidským tvorem směřují. Obraz světů kolonizovaných a pomocí hyperprostorových bran propojených do takzvané Hegemonie člověka vyvstával v pozadí vykládaných historek spíše nenápadně a nenásilně.

Pád Hyperionu je naopak vyprávěn s daleko širším záběrem, důležitou roli v příběhu přebírá Vrchní administrátorka Meina Gladstonová, stojící v čele celé Hegemonie. Ta je jednou ze stran kosmického konfliktu, v němž není dlouho jasné, kdo proti komu vlastně stojí. Kromě Hegemonie jsou zde ještě Vyvrženci, zmutovaní lidé, jejichž vývoj se začal dávno ubírat jiným směrem než ten v Hegemonii, proti které chystají invazi. Třetího do party pak představuje Technojádro. Kdysi dávno hardware sloužící lidem, nyní ale zcela samostatná a zároveň silně tajuplná entita, jež stojí v poradní roli na straně Hegemonie. Tak jsou alespoň rozdány role v úvodu knihy, že na nás ale čekají mnohá překvapení a změny perspektivy není třeba dodávat.

Ze zřetele pochopitelně nezmizí ani osudy poutníků, na jejich pokračování, vyústění a roli v celém příběhu jsme asi nejzvědavější. Simmons se zde nespokojil s nějakým vševědoucím vypravěčem sledujícím další příhody postav, místo toho do hry uvádí ještě jednu klíčovou figuru. Tou je druhá manifestace Johna Keatse (první kybridská reinkarnace zahynula během Hyperionu a šlo o milence Brawne Lamii). Ten zpočátku vystupuje pod jménem Josepha Severna, průvodce skutečného Keatse na jeho dávné poslední cestě do Říma. Kybrid je obdařen zvláštní schopností – kdykoliv sní, zdá se mu o hyperionských poutnících a jeho prostřednictvím tak můžeme sledovat konání jednotlivých členů poutnické výpravy i jejich postupné kontakty s tajemným Štírem. Tato Severnova/Keatsova schopnost je ostatně důvodem, proč v samotném úvodu románu přichází k poradnímu sboru Gladstonové a dostává se tak až do těch nejvyšších pater lidské politiky. Oficiálně má být portrétistou Vrchní administrátorky, ve skutečnosti však funguje jako její zvěd a zpravodaj o hyperionských událostech.

Hyperion se svého završení už dočkal…

Počáteční konflikt poměrně rychle přeroste ve skutečnou válku, která se pod povrchem točí kolem otázek božství a možnosti boha vytvořit, případně k němu dospět přirozeným vývojem. Ke slovu se dostává Teilhardovo teologické učení o bodu Omega jakožto cíli veškeré evoluce, k němuž směřuje veškerý vývoj lidstva. Simmons neustále předkládá místo odpovědí další a další záhady. Kdo nebo co je Štír a jaká je role poutníků, vybraných k tomu, aby za ním cestovali a přednesli mu své žádosti, se sice nakonec nějakým způsobem dozvíme, je ale otázkou, nakolik je toto rozuzlení uspokojivé. Jako každá správná odpověď v sobě i tato nese další otázky a je na čtenáři, zda to bude vnímat s jistým roztrpčením nebo jako důkaz Simmonsova mistrovství.

Mistrovská koncovka šachové partie

John Scalzi ve své předmluvě přirovnává Simmonsovo dvousvazkové dílo k šachu, kdy první díl staví situaci a vysvětluje pravidla, zatímco díl druhý vlastní partii rozehrává a vede k závěru. To je jistě trefná metafora, možná by se ale hodilo i přirovnání ke kulečníkové hře. Hyperion nás postupně důkladně seznámí s jednotlivými aktéry, poutníky v této představě zastupují koule stojící v klidném základním postavení. V Pádu Hyperionu dojde k rozstřelu, bílá koule (řekněme kybdridský John Keats) ostatní rozstřelí, ty se kutálejí nejrůznějšími směry a mezi nimi se zběsile odráží koule černá, tedy Štír. Okolo stolu postávající Hegemonie, Vyvrženci a Technojádro se střídají o tágo a snaží se hru dovést k cíli, který jim vyhovuje.

Osoba romantického básníka Johna Keatse opět hraje v příběhu důležitou roli, ještě výrazněji než tomu bylo v díle prvním. Okolo Keatse se vše točí a nejde zdaleka jen o narážky na jména z jeho skutečného životního příběhu. Keats se mimo jiné zabýval vztahem mezi tvůrcem a jeho dílem, básníka považoval za cosi jako pozorovatele, hlásnou troubu své múzy, který bez své poezie ztrácí na významu. Toto přesvědčení ostatně zhmotnil i na svém jinak bezejmenném hrobu, označeném pouze epitafem „Zde leží ten, jehož jméno na vodu bylo psáno“. Simmons s touto myšlenkou samozřejmě polemizuje, když okolo Keatse a jeho života odvyprávěl celý epochální příběh kosmické války o přežití lidstva. Však i v úvodním mottu či věnování nahrazuje vodu věčností a Keatse jmenuje, dává tak jednoznačně najevo svůj obdiv k dávnému romantikovi. V této souvislosti je nutné ocenit počin nakladatelství Argo, do aktuálního vydání byly totiž za text románu přidány oba slavné Keatsovy fragmenty, nesoucí stejné názvy jako Simmonsova díla. Čtenář tak může nahlédnout přímo do Keatsova světa a lépe pochopit, proč si jej v tomto případě Simmons vyvolil za svého průvodce a jednoho z hlavních vypravěčů.

… na Endymion, volné pokračování, se netrpělivě čeká.

Pád Hyperionu je sice druhou částí kvartetu nazývaného Zpěvy Hyperionu, nicméně přesnější než o tetralogii je mluvit o dvou dvoudílných románech. Zatímco další dvě „endymionské“ knihy na ty „hyperionské“ přímo nenavazují, bez znalosti Hyperionu se do Pádu vůbec nepouštějte. Smysl mají jen pohromadě, pospolu představují jeden z nejsilnějších počinů v dějinách science fiction vůbec. Simmons už bezmála před třiceti lety dokázal napsat úchvatné shrnutí celého žánru, intelektuálně podnětné, provokativní a zároveň strhující vyznání lásky k fantastice. Tak jako o lásce medituje jeden z poutníků, učenec Sol, rovněž Simmons ji nakonec shledává jako základní hnací sílu lidského druhu, silnější než válka či smrt. Stejně jako Sol svou dceru miloval Simmons na počátku devadesátých let žánr science fiction a dvojice skvělých románů o planetě Hyperion je toho tím nejlepším důkazem.