Ne všichni jsme Meekhánci aneb příběhy z pohraničí (recenze)

Autor Jana Poláčková | Aktuality | Pondělí 28 října 2013 7.30

Říši fantazie od nepaměti ohrožovaly hordy sérií vedených zástupy strašlivých epigonů, jež skoro nikdo nebral vážně. Pak ale na jejich místo nastoupili skvělí vypravěči. Čtenáři začali zakládat podivuhodné kulty jásající nad umírajícími postavami, psát vlastní výkladové slovníčky a spílat kritikům pozastavujícím se nad nebývalým bujením slov. Když se zdálo být nejhůř a prostý lid lkal kdo má všechny ty na sebe navazující špalky číst!, objevil se hrdina… Pravda, Robert M. Wegner není rytířem v zářivé zbroji a proti nekonečným ságám nevyjel v čele vojsk povídkářských na bílém koni, místo toho s šarmem správného antihrdiny infiltroval nepřátelské řady sérií povídek, které nové čtenářské generaci jasně dokazují, že se to dá dělat i jinak.

Světovou fantastikou protřelý čtenář nadšené výkřiky v anotacích nepovažuje za bernou minci, vybaven zkušenostmi se všemi těmi vzrušujícími bestsellery měnícími podobu žánru, z nichž se vyklubali pětiřadí epigoni páně Tolkiena. Neznámý začínající autor, kterého bratři Poláci neváhali přirovnat k nejúspěšnějším tvůrcům moderní fantasy – Stevenu Eriksonovi a Joe Abercrombiemu, tedy povětšinou sklízel jen jízlivé úšklebky. Nad Sekerou a skálou, mečem a žárem se ale většina úsměšků rychle proměnila v povytažené obočí a zvědavost, jak si autor povede příště. A dnes už to víme. Sborník Šíp a vítr, dýka a moře přišel na trh s anotací podstatně skromnější, přesto by stálo za to rozšířit anotační kacířství o přirovnání k G. R. R. Martinovi. Robert M. Wegner totiž šlape všem zmíněným pánům hezky na paty. Eriksonovi v nastavení světa s hlubokou, temnou historií. Abercrombiemu ve volbě šedočerných odstínů lidských postav. A Martinovi v suverenitě, s níž zvládá jednotlivé úhly pohledů. Srovnávací hrátky jsou přitom pouhým východiskem z nouze – autor stojí neochvějně na vlastních nohách, pracuje s vlastním stylem a zcela zjevně jej zajímá pouze hra, kterou rozehrává na šachovnici Meekhánského císařství, stíny Zápodozemí, Malazu ani Kruhu světa v jeho podání rozhánět věru nebudete.

Říše celého světa

Meekhán – obr na hliněných nohách, který se začíná pomalu hroutit. Prastará říše, co po staletích válek až nepříjemně aktivních bohů zavedla jakýs takýs pořádek, mele z posledního. Útoky divokých kočovníků, obrovská kulturní rozmanitost podrobených národů, permanentní problémy na hranicích, bující náboženské blouznění a vnitřní intriky si vybírají svou daň, a přežití nepomáhá ani zvýšený výskyt podivuhodných entit, o skryté válce císařských tajných služeb nemluvě. Herní plocha jako stvořená pro vznešený příběh rozvinutý do nekonečné ságy však narazila na takový trapný malý problém – Robert M. Wegner nemínil vytvořit další rozevlátý epos. Na epičnost si, pravda, potrpí, ale víc než mocní jeho světa jej zajímají ti, co stojí v ústraní. Alespoň po většinu času. Přičemž větší prostor dosud nevěnoval nikomu z nich.

Oba česky publikované svazky Příběhů z meekhánského pohraničí přinášejí dvojici povídkových cyklů – první nás zavede na sever a jih, druhý na východ a západ. Společné mají následující: odehrávají se zhruba ve stejnou dobu v různých pohraničních oblastech rozlehlého císařství. Každý z nich by průměrný grafoman dokázal rozvést minimálně na trilogii. A autor občas naplánuje hlavním protagonistům jednotlivých cyklů rozkošné kameo mimo jejich typický revír. Toť vše. Tečka. Ne, že by to leckdy nemrzelo, protože zejména některé z postav se zaryjí pod čtenářovu kůži a on se tak o nich chce dozvědět víc i ve chvíli, kdy už zmizí ze scény a nahradí je banda zcela jiných sympaťáků se zcela jinými starostmi.

Duch odsouzený vítězit nad hmotou

V jižní čtveřici věnované nomádskému šermíři Yatechovi autor až nepříjemně podrobně ukazuje, jak dopadá srážka špinavé fantasy s postavami byronovského typu. Život antihrdiny s romanticky rozervaným nitrem, až nadpřirozenými schopnostmi a s osudem černějším než nejsilnější ranní káva přináší krom koncentrovaných emocí a mrazivé atmosféry především poučení: tady zůstává jen prázdnota, trosky životů a krev. Spousta krve. To zlodějíček Altsin pluje na západě ve vodách klasické hrdinské fantasy. Sympatický darebák s vlastním kodexem cti, patřičně prořízlou pusou a hlavou plnou starostí nehodících se k malé podsvětní rybce se musí krom intrik vypořádávat i se vzestupem kultu boha války – který s ním má jisté úmysly a neštítí se ho kvůli nim napasovat do určitého (byť ze své perspektivy zcela logického) boha ze stroje. Právě v událostech kolem přístavu Ponkee-Laa dosahuje Wegner vrcholného mistrovství. Světlo na ostří meče, Pytel plný hadů, Náruč města a Řeka vzpomínek jsou silným příběhem rozloženým do čtveřice povídek mapujících klíčové okamžiky boje o osud města.

Zvláštním kouzlem jsou protkány povídky věnované vojenským jednotkám, přestože trpí mnohem slabším propojením do centrálního příběhu jednotlivých linií. Povídky jako Všichni jsme Meekhánci, Šarlat na plášti, Nejlepší, jaké je možné koupit a Staneš se zdí fungují spíše samy o sobě než v propojení s ostatními povídkami svého okruhu. Ale jsou vynikající. Autor má v krvi přesně tu správnou hladinu patosu, jaká je pro podobná vyprávění potřeba. Dokáže skvěle vybalancovat špinavou, drsnou realitu oddílu kdesi na hranicích, záchvěvy hrdinství i jejich naprostou samozřejmost, bratrství ve zbrani, bolest prolité krve. Ať už se jedná o severní oddíl Horské stráže poručíka Kennetha nebo o bojový čaardan bývalého generála Laskolnyka, jejich příběhy proniknou pod kůži mnohem snadněji a hlouběji než Cookova slavná Černá legie.

Ve srovnání s Abercrombiem se Robert M. Wegner nebojí programově pracovat s tím lepším, co je v lidech. Jeho postavy nejsou – a odmítají být – bandou cynických bastardů. Právě z toho však plyne jejich absolutní uvěřitelnost. Je jim jasné, že z káceného lesa lítají třísky, odmítají to však považovat za omluvu. Jejich životy se jako červená nit táhne boj o zachování nějaké morální integrity. Ať se topí v sebedrastičtější situaci, autorovo poselství působí jednoznačně: hlavně se nevzdat, nerezignovat. Protože chvíle, kdy se člověk uchýlí k podivným, pohodlným kompromisům na úkor svého lidství, toho, co drží jeho osobní příběh pohromadě, je začátkem naprostého rozkladu. Jednou je to anomálie, dvakrát pravidlo. Jestliže se nad prvními Příběhy z meekhánského pohraničí dalo žasnout a mumlat si cosi o začátečnické troufalosti, co jen náhodou vyšla, odpověď v podobě Šípu a větru, dýky a moře byla víc než dostatečná a přesvědčivá. Robert M. Wegner prostě umí – věci, které by většina recenzentů považovala za nemožné. Se značnou jistotou se dá říci, že náš severní soused má nového mistra fantasy. A to mistra zatraceně zajímavého a na rozpuku sil. Vzhledem k tomu, že po dvou povídkových sbírkách zamířil na pole románu, nezbývá, než doufat, že se Niebo ze stali nenechá zahanbit svými minimalističtějšími sourozenci. Meekhán by si hlubší ponor rozhodně zasloužil, třeba i v podobě nekonečné n-logie.