Literárních událostí roku je za těch tři sta šedesát pět dní asi tolik, co ve středověku zaručeně pravých hlav Jana Křtitele. Existuje tedy důvodné podezření, že některé z nich nebudou ty pravé. Žádné pochybnosti však nepanují u knihy Vyhlídka na věčnost od Jiřího Kulhánka. V české fantastice není slovutnějšího autora. Snad ani Viewegh si nemůže dovolit vydávat jednu knihu za pět let a důsledně odmítat reedice svých starších děl (takže jejich cena na různých aukcích jde do tisíců).

Za těch šestnáct let, co uplynulo od vydání jeho románové  prvotiny, se už řada autorů pokusila ohrozit jeho pozici jasné české jedničky (neúspěšně) a bezpočet knihkupců se stalo alergickým na dotaz: „Už vyšel nový Kulhánek?“ Bezmála to svádí k domněnce, že název nové knihy je projevem Kulhánkova sadismu (kniha se cca poslední čtyři roky těšila pověsti městského mýtu a její motto zní: Napsáno v Praze 1. 11. 2007 až 29. 11. 2007)… Ale nyní je dlouhé čekání u konce a zbývá jediné: stálo to za to? Pche, kacířská myšlenka!

Pan mluvčí vyřizuje vzkaz

Jeho jméno je Mluvčí. Nepracuje v televizi, ale v terénu. A nemluví. Vyřizuje vzkazy ošklivým lidem. Většinou ve formě naporcovaných, rozkuchaných, vykuchaných (nikoliv nutně v tomto pořadí) mrtvol. Často ohořelých. Dokud nenarazí na pana Tobiáše, jehož „vzkazu“ se bojí i Mluvčího zaměstnavatelé. A tak opustí Evropu a dá se do služeb soukromého sektoru.

Což se ukáže být chybou. Nebo možná byl chybou až souhlas na zorganizování lovu pro sira Henryho. Ne toho na Usámu, to byla brnkačka. Toho druhého, na Lucifera. Ano, pan Mluvčí a jeho tým se po stopách indicií obsažených v Dantově Komedii vydá do Pekla. A Lucifer to dostane přímo na komoru. Hurá? Ani náhodou. Peklo bez vládce propadne chaosu, z něhož vystoupí v démona proměněný Hitler a zahájí invazi do světa smrtelníků…

A co bude dál? Kdo Kulhánka zná, tak ví. Oživlé mrtvoly, upíří klany s japonskými kořeny, fetišistická posedlost katanou a silnými střelnými zbraněmi, ještě fetišističtější posedlost blondýnami, přestřelky, větší přestřelky, gargantuovské přestřelky a navrch ještě větší přestřelky. Bitky, souboje, honičky. A samozřejmě tuny černého humoru, jakož i až nábožná nenávist k popové muzice.

Podívejte, všichni víme, že to zní jako strašná blbost. Válka jednoho muže proti ohnilým SS, Luftwaffe a Wehrmachtu? Luciferova hlava v trofejní vitrínce s dnem plným svěcené vody (Jan Pavel II, ročník 2004 neb kdo by věřil v tak vážné věci bývalému členovi Hitlerjugend?). Ano. Ta zápletka se ani v nejmenším nesnaží být realistická. A to je zatraceně dobře.

Kulhánkovy knihy totiž fungují jako klasické bondovky: co byste nespolkli ani hrdinům v podání Arnolda Schwarzneggera, tady berete jako povinnost. Autor ví, že jeho největší síla je v naprosto přemrštěné akci a těžkém odstupu (který se projevuje i v neustálých odkazech na starší knihy, sama sebe i variaci již použitých motivů). A tady to do svých čtenářů záměrně pere naplno.

Zároveň  ovšem platí jedna paradoxní poučka: Kulhánkovy ujeté  zápletky, superironie a přepálenost fungují tím lépe, čím víc jsou zasazeny do uvěřitelného kontextu. Co chce chudák recenzent říct? Kulhánek je nejsilnější, když se jeho příběhy odehrávají dnes – nebo tak blízko k „dnes“, jak to jen jde.

Test ze základního kulturního odkazu

Proto pro mnohé nefungovalo Stroncium, nejrozporuplněji přijatý Kulhánkův román – bylo totiž naprosto odtržené od našeho světa. Stejně tak Divocí a zlí – pasáže z budoucnosti, pasáže z minulosti, spousta nápadů, ale stejně jsme nejvíc hýkali nadšením ve chvíli, kdy se děj přesunul do přítomnosti nebo se zabýval mučením démonického záporáka nekonečnou smyčkou hitů Kelly Family.

Vyhlídka na věčnost sice obsahuje jednu scénu z minulosti – konkrétně až parodicky pojatou momentku z dob třicetileté války – a nahlédneme i do Pekla (které je dantovské – po drobných úpravách pánů Tarantina a Jacksona) – ale jinak je vše stoprocentně současné. I ty Kelly Family dostanou konkurenta v podobě moderní americké country Joe Stetsona a jeho hitů o nových stetsonech… Tolik vtípků na téma Pán prstenů, Star Trek a Rammstein se jen tak nenajde. Jistě, pořád to není Kopřiva (při četbě jeho knih dostanete plaketu od soudruhů z Číny, neb zkolabujete Google), ale je to mnohem víc propojené s postavami a výstavbou scén, není to pouze dle schématu hláška-parafráze-hláška-citace.

A když už jsme u postav… Všichni donekonečna opakují, že Kulhánek je akční brakař, kterému bylo dost dlouho vytýkáno, že nezvládá dialogy (pravidelně probíhalo nejvíc diskuzí v jeho knihách mezi hrdinou a jeho vnitřním já), ale vždy platilo, že jeho hrdinové jsou těmi největšími sympaťáky české fantastiky. Vrcholem byl pravděpodobně Noční klub, vyprávějící o střetu tajného pražského společenstva strážců spravedlnosti s upíry, ale Vyhlídka na věčnost (která opět dočasně uvede několik hrdinů Nočního klubu na scénu) je hned v těsném závěsu. Nemusí se vám líbit, co autor udělá s vašimi starými známými, ale nestěžujte si – v kulhánkovském univerzu se na sentiment s přeživšími z minula nehraje. A navíc už mu nikdo nemůže vyčítat ani ty dialogy. Úderné, vtipné.

Vyhlídka na věčnost prostě obsahuje vše, co dělá Kulhánka Kulhánkem – hezky koncentrovaně a vycizelovaně. Bohužel, včetně několika drobných zádrhelů. Autor se sice pomocí zapojení flashbacků vyhnul tradičnímu vzorci, který spočíval v neustálém přezbrojování a posilňování moci hrdiny (podle vzoru těch nejbéčkovějších videoher) až k úplnému vítězství a polobožství (vždy však ironizovaném), ale opět mu trochu skřípe konec.

Ne, že by neobsahoval pointu a nebyl dobrý… jen prostě neobsahuje žádnou opravdu dechberoucí scénu, jakých bylo na předchozích pěti stech stranách plno… Ale ono je to jedno, protože v tu dobu už vás stejně bolí čelist od neustálého uculování a dělání „Bang, Bang!“. A navíc, Kulhánek je král a těm jejich libůstky odpustíte… jeho kung-fu je prostě stále nejmocnější, jak by řekli v klasických wu-šu filmech. A moudro na závěr: „Studovat sebelepší poezii dvanáct let… za tím je vždy něco temného.“

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.