Termín geek je obvykle spojován především s oblastí informačních technologií, v širším smyslu však označuje jakéhokoliv zapáleného odborníka, excelujícího v jedné konkrétní oblasti. Podobně jako silně příbuzný výraz nerd, který spolu s nadprůměrnou inteligencí akcentuje jistou sociální nepřizpůsobivost či postavení mimo hlavní proud běžného lidského chování, zažívá v poslední době silný vzestup a nárůst popularity. Geekové a nerdi se stávají hrdiny televizních seriálů, v reálném světě pak tato označení ztrácí původní převážně hanlivý přídech a stávají se spíše výrazem jakési obdivné úcty. Není proto divu, že v minulých letech došlo k výraznému propojení této subkultury se světem literární fantastiky, konečně k té měli geekové vždy blízko a záliba v SF knihách a především filmech patří mezi jejich typické znaky…

V roce 2011 vyšel Clineův román Ready Player One, láskyplná pocta starým videohrám, o tři roky později Andy Weir vydává Marťana, ve kterém nechá svého izolovaného trosečníka prát se vlastními silami s nehostinnou planetou. A především v souvislosti s těmito knihami se může psát o geekovské SF. Nesou řadu společných znaků – jejich hrdinové i přes řadu rozdílů splňují definici geeka, ve stylu počítačových her plní jednotlivé mise a postupují za svým cílem. Typický je napínavý děj napěchovaný popkulturními odkazy, méně pozornosti je pak věnováno psychologii postav. Aktuálně brněnským Hostem vydaný román My jsme legie od Dennise Taylora (orig. 2016) můžeme směle považovat za další přírůstek do skupiny geekovských fantastických příběhů, s výše uvedenými tituly ho spojuje řada společných charakteristik.

Fanoušek SF zachraňuje lidstvo

Hrdinou je Bob Johansson, programátor a fanoušek SF, který v úvodu knihy, situovaném do naší doby, prodává svou úspěšnou softwarovou firmu. Takto získané peníze využije k zaplacení služby, nabízené firmou CryoEterna – jak už její název napovídá, jde o záruku posmrtného zmrazení a pozdějšího znovu uvedení do provozu, v okamžiku, kdy bude lékařská věda na takové úrovni, aby dokázala odstranit původní příčinu smrti. Krátce poté se Bob odebere na SF con, kde ho však na ulici srazí auto. Probere se ve sto sedmnáct let vzdálené budoucnosti coby beztělesné vědomí v laboratoři vládních vědců, majetek státu nahraný do počítače s jediným úkolem, totiž ovládat umělou inteligenci v mezihvězdné sondě. Po drobných peripetiích ve výcvikovém středisku nakonec Bob skutečně odlétá do vesmíru, zprvu zcela sám, ovšem k dovednostem sondy patří i replikační schopnost. Bobovým prioritním úkolem proto bude postupně vytvářet vlastní klony a s jejich pomocí hledat planety, na které by se lidstvo, respektive obyvatelé teokratické republiky FAITH, nástupce Spojených států, původem z konflikty zmítané Země mohlo přesídlit.

Na rozšiřující se počet Bobů, tedy Bobových klonů, ovšem obdařených vlastními jmény i drobně odlišnými osobnostmi, tedy čeká dobývání vesmíru. Vypravěčská perspektiva se v první osobě přepíná mezi jednotlivými postavami, vždy jde o některého z klonů, případně původního, nejstaršího Boba. Navštívíme řadu různých světů, včetně těch, na kterých vznikl inteligentní život, čeká nás i návrat do domovské sluneční soustavy, kde je třeba zachránit zbytky lidstva, přeživší mezitím proběhlou válku. Lze říct, že příběh je sledem postupně řešených problémů, avšak na rozdíl od Marka Watneyho, kterého Weir nechal na Marsu samotného a děj románu tak omezil na jedinou planetu, je Bobových klonů postupně opravdu celá legie a jako hrací plocha jim slouží celý vesmír. Díky relativitě času a nehmotné podstatě hrdinů je navíc vyprávění roztažené do zhruba padesáti let.

Klíčové linie příběhu jsou nakonec dvě. Jednak jde o zmíněnou situaci na planetě Zemi, kterou musí dvojice klonů pojmenovaná Riker a Homer s pomocí diplomacie vyřešit tak, aby v prostředí omezených zdrojů dokázala přežit a postupně odcestovat co největší část zbytků lidstva, rozděleného do vzájemně nepříliš přátelských pozůstatků státních útvarů. Druhá důležitá linka se odehrává na planetě Delta Eridani, zde původní Bob spolu s klonem Marvinem pomocí „božských“ zásahů postupně rozvíjí civilizaci místních obyvatel, označovaných jako Delťané.

Příběh osamělého člověka ve vesmíru?

My jsme legie představuje román, ve kterém vedle řady pozitivních míst bohužel nelze přehlédnout ani ty méně povedené. Nejprve zkusme zaměřit pozornost k silnějším stránkám knihy, na které je záhodno upozornit. Jde především o samotný koncept hlavního hrdiny, postupně s narůstajícím počtem klonů prorůstající vesmírem a předávajícím tak stále kompletnější obraz Taylorova světa. Bob postupně zdokonaluje prostředí virtuální reality, ve kterém se on a později i jeho následníci pohybují, interakce mezi jednotlivými postavami jsou zde plastické a uvěřitelně popsané. Vzhledem k tomu, že jde de facto o počítačové programy bez skutečných těl, se autorovi myšlenka virtuální reality skutečně povedla skvěle využít. Dalším nepřehlédnutelným kladem je humor, Bob glosuje svět kolem sebe s lehce cynickým nadhledem, který jej neopouští ani v těch nejvypjatějších situacích. To vše doplněnou řadou odkazů na nejrůznější převážně filmová a televizní dílka, především fandové Star Treku si nejspíš přijdou na své.

Nelze však přehlédnout některé slabiny, díky kterým Taylorův román ztrácí na zajímavosti a vedou k poklesu čtenářské pozornosti i prožitku. Je samozřejmě nutné zdůraznit, že jde o recenzentův subjektivní názor, ona geekovská SF, zmíněná v úvodu, zkrátka není mým oblíbeným šálkem čaje. Hlavním nedostatkem je v mých očích naprosto plochá, přesněji tedy neexistující psychologie jednajících postav. Taylor román dovede do slibné situace, z osamělého člověka ve vesmíru, obklopeném vlastními klony, však nevytěží vůbec nic. Místo existenciálních otázek, které jsou takto otevřeny, vše degraduje na úroveň počítačové hry. Při sledování původního Boba, zasahujícího do života Delťanů, si skutečně vzpomenete především na nejrůznější herní strategie známé z monitorů a displejů, podobně dvojice Riker a Homer řeší situaci na Zemi.

Omezené zdroje i čas, vše je nutné propočítat s ohledem na suroviny a dobu výroby jednotlivých komponent, do toho hašteřící se pozemšťané, z nichž každý usiluje o nedostatkové místo na transportní lodi. Není to tak, že bych neměl rád počítačové hry, v literatuře však hledám přece jen trochu jiný zážitek než popis postupně plněných misí, fajfkovaných zeleně jako kompletně dokončené. Zde je zkrátka na můj vkus až příliš cítit autorova programátorská profese, která do výsledné podoby románu promlouvá. Podobně nevyužitá je i politická situace v roce 2133, tedy době Bobova probuzení. Teokracie FAITH sice naznačí možnost dystopie ve stylu řekněme Příběhu služebnice, ani tu však Taylor nevyužije a nechá vše vyšumět bez dalšího rozpracování.

Výše uvedené výhrady však jistě neplatí univerzálně, kdo byl nadšený z Marťana od Weira, který podle mého názoru rovněž trpěl jistou plochostí, měl by určitě zbystřit i nyní. Existuje silná pravděpodobnost, že se mu zábavně vyprávěné příhody Boba Johanssona a jeho klonů dostanou pod kůži. Navíc jde pouze o první díl v originále mezitím dokončené trilogie, další porce dobývání vesmíru tedy ještě čeká. Nakladatelství Host připravuje překlad druhé části na letošní podzim, vyjít by měl pod názvem Protože je nás mnoho. V budoucnu se však zřejmě dočkáme mnoha dalších příběhů ze stejného prostředí…

Dennis E. Taylor: My jsme legie

brožovaná, překlad Filip Drlík, obálka Jeff Brown, 373 stran, 329 Kč