Dobrodružná fantastická literatura se od svých počátků s laskavou péčí věnovala tvorům, kteří přežili z dávných dob a kteří se stále dokáží skrývat před definitivním zařazením do vědeckých schémat. Stejně jako lidé milují tajemno a husí kůži, která jim u záhad naskakuje, tak se se v nich velice rádi šťourají, dokud jim nepřijdou na kloub. Dnešní díl začneme pod vodní hladinou. V Evropě se zprávy o setkání s mořskými příšerami objevují už od antiky a nevymizely ani v novověku. A nejde pouze o nevěrohodná svědectví, představivost podněcují i občasné nálezy mrtvých živočichů, které vyplavilo moře na břeh. Většinou se jedná o zbytky poměrně známého druhu, ale není těžké vidět za nimi mořského hada nebo gigantickou chobotnici. S tou se ostatně také utkají námořníci kapitána Nema a svedou s ní boj o život.

Romány Julese Verna možná stylem vyprávění zestárly, ale svěží vítr do plachet fantazie z nich stále vane. Pod mořskou hladinu zavedl autor své čtenáře ve společnosti kapitána Nema poprvé v roce 1870, kdy vydal Dvacet tisíc mil pod mořem. Díky ponorce Nautilus proplouvají hrdinové rozsáhlými částmi oceánů, kde se setkávají s překvapivými formami života (což vcelku připomíná současné podmořské výzkumy, které postupují čím dál blíž k mořskému dnu a přinášejí důkazy o neuvěřitelných a přitom skutečných obyvatelích hlubin). V první, velmi volné, filmové adaptaci od Georga Mélièse se Nemo ani neobjevuje, zato v něm rybář Yves bojuje s kraby, mořskými sasankami nebo chobotnicí. Knižnímu příběhu se mnohem více blíží snímek z roku 1916 od Stuarta Patona. Film se proslavil použitím podmořských sekvencí natáčených na Bahamách, které byly přelomové nejen po technické stránce. Jak však víme, i menší vodní plochy mohou skrývat záhady. Jeden z nejproslulejších tajemných živočichů, Lochneska, se stala hrdinkou britského filmu z roku 1934 Tajemství jezera (Secret of the Loch). Snímek samotný je chabých kvalit, ale aspoň se v něm Nessie se objeví v celé svojí kráse – jako „model” je použit leguán.

Dalšími místy setkání s údajně dávno vyhynulými nebo neznámými tvory bývají nedostupné končiny. Opět se vrátíme k Julesu Vernovi, nyní k románu z roku 1864 Cesta do středu Země (Journey to the Center of the Earth). Hrdinové v něm v hloubi několika kilometrů pod povrchem odhalí jakousi dutinu, ve které stále přežívají dinosauři a pravěké rostliny. S nimi se setkáme i ve Ztraceném světě (The Lost World) Arthura Conana Doyla z roku 1912 (poprvé zfilmováno 1925), jehož příběh je zasazen do jižní Ameriky, kde mají na těžko dostupné náhorní plošině přežívat prehistorická zvířata.

Gigantický hmyz je méně frekventovanou součástí pověr, ale v Mongolsku dodnes nalezneme obyvatele, kteří věří v existenci písečných červů nazývaných olgoj chorchoj. V literatuře se podobnými stvořeními zaobírali spisovatelé několikrát. V příbězích H. P. Lovecrafta se jmenují dholové (nebo bholové), ale nejznámějšími zástupci této skupiny jsou červi z Duny Franka Herberta. Bezobratlé bestie se objevily i na začátku éry amerických tzv. monster movies v 50. letech minulého století, například ve filmu The Black Scorpion.

Bájná stvoření se často stávají bez ohledu na (ne)prokázanou existenci součástí pseudofolklórních tradic a předmětem obchodu. Trošku seriózněji se jim věnuje obor zvaný kryptozoologie, který zkoumá stovky hlášených záhadných zvířat a občas se mu podaří přispět k odhalení původu některého z nich, přestože za vědeckou většinou disciplínu uznávaný není. A že se na naší planetě stále skrývají tajemství potvrzuje například objev Homo floresiensis, jehož ostatky byly nalezeny teprve v roce 2003. Ale na zaniklé nebo ztracené vývojové stupně lidoopů a člověka se podíváme až příště.