Od minulé části věnované stvoření umělého člověka dnes uděláme krok k více propracovaným a experimentálním dílům, která nejsou lidem podobná vizuálně, ale duševně nebo rozumově. Umělá inteligence je pojem, který nestojí na úplně pevných terminologických základech. Vždyť i sami vědci vedou nekonečné debaty o tom, jak ji charakterizovat, a neexistuje jediný všemi uznávaný teoretický standard. V dnešní realitě jde většinou o „inteligenci“ naučenou a vloženou, tedy o opakování a reakci podle zadaných vzorců, používanou hlavně v informační vědě. To však není systém, který by odpovídal obecné představě inteligence, pouze její simulace. Chybí jí schopnosti jako je učení, přizpůsobení nebo vyhodnocování, tedy celý komplex rozumových postupů, které člověk používá při řešení problémů.

Technologie a věda tak zaostává, alespoň prozatím, za fantastickými vizemi literárních či filmových autorů. Škála názorů na to, jak vznik umělé inteligence ovlivní život na Zemi a soužití s člověkem, zabírá všechny stupně od absolutně pozitivního dopadu až k nebezpečí, že se chopí nadvlády coby nový nejsilnější druh. Může jít tak daleko jako v sérii Terminátor a Matrix, kde se budoucnost lidstva odehrává v otroctví nebo ve vyhnanství. Tento nepřítel nemá fyzickou podstatu, jeho „mozek“ se přesunul do počítačových sítí a obvodů, roboti a stroje se staly pouze jeho prodlouženou rukou, navíc zná zbraně a uvažování člověka velmi dobře. Střet se tedy často odehraje na rovině duševních a rozumových schopností, kde přežije ten, který první zvládne druhého přechytračit a vyšachovat ze hry.

Už několikrát jsme viděli v předešlých dílech, jak hluboký dopad měla Darwinova teorie o vývoji druhů na tvůrce fantastiky. Samuel Butler se touto myšlenkou několikrát zabýval, nejdříve v roce 1863, kdy vydal článek Darwin among the Machines (Darwin mezi stroji), který následovala za devět let kniha Erewhon. Oba texty se poprvné zabývaly myšlenkou, že evoluce probíhá i u strojů a že časem mohou dokonce překonat člověka. Po Butlerovi, který byl ojedinělým autorem, se další zpočátku věnovali výhradně příběhům o chytrých mašinkách (stroj na hraní šachů, jazykový překladatel apod.).

Na dvě otázky, jejichž zodpovězení by bylo pro pochopení umělé inteligence zásadní, autoři odpovídají velice rozdílně (a často také mlhavě): Jak procitne a získá vědomí o sobě a světě kolem? Je schopna emocí? Počítač nebo systém získá sebe-vědomí v příbězích většinou bez toho, že byl šlo o záměr původního tvůrce, jako se to stalo v Terminátorovi nebo Ghost in the Shell. Když se jej pak člověk snaží zastavit a napravit, co zpackal, nově stvořené vědomí vidí jen nespravedlivý útok. Proto se třeba Skynet věnuje likvidaci lidstva tak zarputile. K otázce emocí přistupují někteří autoři podle vzoru – jsou jako my, mají tedy i emoce. Jedno z nejlepších filmových dramat mezi člověkem a počítačem proběhlo mezi HALem 9000 a Davem Bowmanem ve filmu 2001: Vesmírná odysea, kde se i počítač bojí neznáma za hranicí smrti.

Film Colossus: The Forbin Project z roku 1970 není u nás příliš známý. Patří ještě do kategorie snímků, které nepotřebovaly akční sekvence a ohromující výpravné scény, soustředí se spíše na technologické, politické a etické problémy. Vydírání, zastrašování, omezování svobody pod rouškou vyššího dobra fungují jako diktátorské nástroje, díky kterým superpočítač ovládne celou Zemi. A co víc, jeho slib, že se stane součástí života všech obyvatel planety, že pronikne do jejich domácností a převezme absolutní kontrolu, je z dnešního pohledu více reálný než otevřená bitva mezi lidmi a stroji. Závislost na počítačích je tak vše prostupující, od využití domácího počítače až ke kosmickým výzkumům, že se vtírá poněkud paranoidní otázka: Není náš život, kterému rozumíme stále méně, už dávno pod jejich kontrolou?