Zatímco dosud byla v našem seriálu negativní role propojena s monstry, obludami a zpochybněnými lidskými výtvory, v dnešní závěrečné části stane na druhé straně člověk. Ať už proto, že do fantastických monster promítají autoři lidské vlastnosti (i když často osekané na jeden významný rys bez komplexní rafinovanosti a psychologické hloubky), nebo proto, že největším protivníkem člověka je zase on sám. V dnešní době relativismu, kdy je velkým tématem v kultuře i ve společnosti „jinakost“, původní pojem zla ztrácí v euroamerické tradici svůj po staletí pevný, křesťanský rámec. Zhruba jej můžeme charakterizovat jako porušování zásad, které jsou v té které společnosti zakotveny jako morální pravidla. A to je často pro zloduchy (a můžeme podezřívat i autory) nejen povinností, ale i zábavou.

Kladná postava v epickém příběhu potřebuje především odporného a zavilého nepřítele, který dorovnává triumfy svého protivníka a tím mu umožňuje, aby se stal skutečným hrdinou – Batman má svého Jokera, Profesor X starého známého Magneta a Superman žárlivého Lexe Luthora. Tento zloduch, pro něhož se v angličtině používá termín „supervillain“, je většinou snadno rozeznatelný podle výstředního oblečení či názorů a stejně výstředních plánů na zničení hrdiny nebo, žádné troškaření, ovládnutí celého světa. První literární postavou, která tomuto schématu odpovídala (a sama ho utvářela) byl John Devil, uvedený v roce 1861 spisovatelem Paulem Févalem. Primárně jde o detektivní příběh, ale jeho vliv daleko přesáhl tento žánr a zasáhl i dobrodružnou nebo fantastickou literaturu. Stal se předobrazem Fantomase, prvního super zloducha, jehož příběhy se zfilmovaly. V letech 1913 až 1914 (tedy jen dva roky od prvního vydání autorů Marcela Allaina a Pierra Souvestreho) natočil Louis Feuillade hned pět krátkých němých snímků s Rene Navarrem v hlavní roli.

Funkce protivníka se často zhostí někteří archetypální představitelé: sadistický diktátor, amorální kriminálník, masový vrah a další. Fantastická literatura do této pestré společnosti přispěla zřejmě jen jedním antihrdinou, a to šíleným vědcem. Jeho prapůvod je možná v legendě o Faustovi, ale do sci-fi rozhodně vstoupil postavou Viktora Frankensteina v románu Mary Shelleyové. Některé z jeho klasických znaků dál rozvinul Fritz Lang ve filmu Metropolis v osobě doktora C. A. Rotwanga.

Zlo má však ještě i jinou stránku. Podívejme se na tento příběh: Byl jednou jeden malý chlapec. Žil ve světě, kde vyvolení vládli mimořádnými schopnostmi, kde ale také existovalo otroctví a bída, kde moc temné strany rostla každým dnem. Jednou z nadějí bojovníků dobra bylo nalézt člověka, který splní proroctví a zlomí síly zla. Jenže lidské nitro se nechává omráčit strachem a nenávistí, kterým může podlehnout i vyvolený a stanout v čele temných armád… Jeden z nejznámějších filmových sci-fi příběhů, který se odehrál kdysi dávno, v předaleké galaxii, je velkým vyprávěním o boji se zlem. Jako u Anakina Skywalkera a řady dalších hrdinů už od nejstarších mýtů slouží jako katalyzátor a zkouška ohněm. Ať tento proces nazveme jakkoli, zajistí pád na dno, od kterého se pak může hrdina znovu odrazit a vyrůst do nových rozměrů. Motiv transformace je mnohem dynamičtější než prosté vymezení hrdinů na dobré a zlé, protože odkrývá nenápadnost, s jakou se jednotlivé síly mohou přelévat v každém z nás.

Samotnou otázku, co je zlo a co dělá z člověka monstrum, přenecháme filozofům, teologům a psychologům. Pro zápornou postavu je však typické, že své akce a plány obvykle nevnímá jako zcestné a má pro ně, alespoň ze svého pohledu na věc, racionální vysvětlení. To platí bohužel i v realitě, proto málokterý filmový či literární zloduch dosáhl takového zmaru a hrůzy, jako reální lidé ve 20. století.