Město mečů aneb sloužit nebo brát? (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Středa 8 února 2017 9.10

Americký autor Robert Jackson Bennett na sebe výrazně upozornil fantasy Město schodů (2014), se kterou se o rok později probojoval mezi nominované hned ve třech žánrových cenách (World Fantasy, Locus, British Fantasy). Slušný ohlas tento počin vzbudil i v českém překladu, není tedy žádným překvapením, že brněnské nakladatelství Host přispěchalo v samotném úvodu letošního roku s vydáním druhého dílu plánované trilogie. Jak už jeho název napovídá, Město mečů nás tentokrát zavede mimo město Bulikov, což může být na první pohled škoda, vždyť tato kontinentální metropole byla jedním z plnohodnotných hrdinů prvního dílu. Nejde ovšem o jedinou změnu ve vypravěčském stylu, Město mečů přináší střízlivější a sevřenější děj, což ve srovnání s místy až příliš rozevlátým předchůdcem nakonec jistě není na škodu…

Mění se i obsazení hlavní role, vyzvědačka Shara Komaydová je v nové pozici premiérky Saypuru odsunuta na okraj dění, otěže příběhu přebírá jednoruká generálka Turyin Mulagheshová, v prvním svazku plnící spíše epizodní roli. Na příkladu Mulageshové a konečně i Sigruda, dříve pobočníka Komaydové, nyní barbarského šlechtice, prokazuje Bennett zručnost práce s postavami. Zatímco v minulém díle byly oba tyto charaktery spíše mělce načrtnuté a představovaly jednu ze slabin jinak pozoruhodného románu, nyní se jim dostává podstatně důkladnější péče. Je to především Mulageshová, přízraky minulosti pronásledovaná hrdinka již zralého středního věku, kdo táhne celý příběh kupředu a dodává mu na věrohodnosti i zajímavosti.

Román se odehrává pět let po bitvě o Bulikov, kterou vrcholilo Město schodů, Mulageshovou v jeho úvodu zastihneme na zapadlém venkově, kde tráví zasloužený důchod a od světa už nic nečeká. Dožít v klidu jí zde ovšem není souzeno, Shara Komaydová ji prostřednictvím posla vysílá ještě na jednu misi. Cílem v utajení operující generálky je daleký Voortyaštan, kdysi bašta bohyně války a smrti Voortyi, nyní pozapomenuté a osamělé místo, fungující pod dohledem Saypuřany obsazené pevnosti. Hlavním příslibem možného rozvoje Voortyaštanu je probíhající rekonstrukce přístavu, svěřená dreylské společnosti, v jejímž čele nestojí nikdo jiný než Signa, dcera Sigruda Harkvaldssona. Napětí mezi původními Voortyaštanci, žijícími často v divočině mimo samotné město, poněkud tajnosnubnými Dreylany a vládnoucími okupanty ze Saypuru v pevnosti je hmatatelné a představuje třaskavou směs, hrozící snadno přerůst v otevřený konflikt.

Do tohoto prostředí přijíždí Turyin Mulageshová, oficiálně na formální inspekční cestu, ve skutečnosti však sleduje hned dva úkoly. Hlavním je prověření skutečné podstaty thinadeskitu, tajemné horniny objevené v dolech nedaleko pevnosti. Jeho nejdůležitější vlastností je skvělá vodivost elektrického proudu, jeho původ a skutečné složení je ovšem nejasné. Nutně vyvstává podezření, že podivné chování thinadeskitu má na svědomí božská moc, což je, jak každý čtenář prvního svazku ví, pro Saypur tabu a věc, která nemá díky událostem v minulosti jakýkoli nárok na existenci. Mulageshová navíc není prvním agentem vlády, který je vyslán thinadeskit prozkoumat, pokračuje ve stopách Sumitry Choudryové. Ta se za horninou vypravila několik měsíců před ní, po čase se však odmlčela a přestala podávat svým nadřízeným hlášení. Její osud je tak zahalený tajemstvím a odhalit ho je druhým úkolem stojícím před Mulageshovou.

Bennett si tedy v úvodu díla opět pomáhá detektivní zápletkou, nyní ji ovšem dokáže sledovat poctivěji a vytrvaleji než v předchozím případě. Pátrání je tu opravdovou příběhovou kostrou, ovšem opět dovedně obalenou dalšími vrstvami, dávajícími celému románu skutečný smysl. Město schodů řešilo především otázku vztahu kolonisty a kolonizovaného, zde konkrétně opřenou o problematiku božstev. Ta zajišťovala Kontinentu nadvládu nad Saypurem, po jejich odstranění a takzvaném Mžiku se však situace zcela otočila. To se nezměnilo ani po událostech vrcholících bitvou o Bulikov, popsanou v úvodním svazku. Tato rovina je samozřejmě v románu stále silně zastoupena, vždyť jde opět o bohyni, která se alespoň domněle probírá k životu. V popředí Bennettova zájmu však tentokrát nalezneme válku, respektive podstatu vojenského povolání.

Toho se týkají i již zmíněné stíny minulosti, setrvale pronásledující Mulageshovou – v útlém mládí se pod velením kapitána Biswala stala účastnicí takzvaného Žlutého pochodu, ve svém výsledku rozhodující, nicméně značně kruté operace v týlu nepřítele. Díky úspěšnému drancování civilních usedlostí byl nakonec dobit Bulikov, jelikož armáda Kontinentálů tímto ztrácela své zásobovací zázemí. Žlutý pochod však zanechal na svých účastnících nesmazatelnou stopu, nejsilněji pravděpodobně právě na Mulageshové, která na přímý Biswalův rozkaz popravila dva ze svých druhů, odmítajících v tažení pokračovat. S Biswalem, stojícím shodou okolností v čele pevnosti střežící Voortyaštan, se nyní po několika dekádách střetává. Jejich setkání je zprvu přátelské, nakonec je ale definitivně rozdělí různé názory na podstatu války. Pro Biswala je válka přirozený, setrvalý stav a mír je pouhou její dočasnou nepřítomností. Voják je v jeho očích ten, kdo určuje pravidla, kdo bere, co je potřeba. Mulageshová naopak vidí jako hlavní vojákovu charakteristiku službu, slouží ostatním, aby mohli žít v míru. Ten je tak cílovou metou, ke které lidé směřují. Tento rozpor, nakonec působivě zakomponovaný do vyvrcholení příběhu, se ukáže být zásadnější než předchozí vzájemné zážitky a protagonisty zažene na opačné strany konfliktu.

Román je vyprávěný takřka důsledně výhradně z pozice Turyin Mulageshové, což se ukázalo být dobrou volbou. Mulageshová je vyváženě cynická, ironická i pochybující, zkrátka výrazné zvýšení životního prostoru oproti Městu schodů postavě prospělo. S tím ovšem souvisí i zasazení děje do kompaktnějšího prostředí, Voortyaštan nenabízí žádné zdobné možnosti a kudrlinky, posouvající děj k městské fantasy. Bennett namísto toho servíruje poctivé vyprávění a nepřestává sledovat snahu udržet čtenářovu pozornost. Dostane se nám tak výrazně nižšího počtu jednajících postav i skromnějšího počtu míst, na které je zavádí, jeho autorská bravura ovšem takový krok naprosto ospravedlňuje. Není jistě neopodstatněné napsat, že Město mečů nakonec předchozí svazek překonává ve všech ohledech, což je pro trilogie obecně netypické a v případě série odstartované Městem schodů jde o dvojnásob odvážné tvrzení. Nicméně věrně odráží čtenářský zážitek z obou knih.

Na Městu mečů se jen těžko hledají slabiny, samozřejmě s výjimkou nutné znalosti předchozího dílu, což je ovšem u trilogie vcelku přirozené. Bennettovi se podařilo najít charismatickou a důvěryhodnou hrdinku, Mulageshová převyšuje Komaydovou právě intenzitou svého prožívání děje a bez problémů utáhne celou knihu. K tomu vedle zdařilých vedlejších postav přispívá i plastické prostředí světa konfliktu Saypur versus Kontinent, jenž samozřejmě není zdaleka vyčerpán. Nezbývá tedy než netrpělivě vyhlížet závěrečný svazek, pod názvem City of Miracles je v originále naplánovaný na letošní květen. S trochou štěstí jej tedy můžeme v českém překladu očekávat nejpozději během roku 2018.