Student Kei Kurono se spolu se svým kamarádem Masarem Kató znenadání objeví v neznámém bytě kdesi v centru Tokia. Což je divné mimo jiné i proto, že poslední co si pamatují je, že je srazilo metro během jejich pokusu o záchranu života opilého bezdomovce. Jak přežili, jak se sem dostali, kdo jsou všichni ti ostatní lidé, co jsou zde s nimi, co ten pes a co je sakra ta černá koule uprostřed místnosti? No… nepřežili, ostatní jsou také mrtví, pes tam prostě je a tajemná černá koule je schránka pro zakonzervovaného hibernujícího chlápka Gantze, jenž se jim snaží cynicky sdělit, že od teď pracují všichni pro něj coby zabijáci mimozemšťanů. Žádné další vysvětlování, tady máte zbraně a něco na sebe a jděte na věc…

Gantz je manga nekompromisní a brutální. Už během první kapitoly dá Hiroja Oku čtenáři jasně najevo, že s jemnostmi se prostě obtěžovat nebude. Srazí-li protagonisty metro, neobejde se to bez efektních kapek krve a páru odmrštěných hlav. A to není nic ve srovnání s tím, co teprve přijde. Vyrazí-li ozbrojená banda zlikvidovat nebezpečného mimozemšťana, nepoteče jen vesmírný sliz. Začne nelítostná likvidace přebytečných hráčů a bez vyhřezlých střev to prostě není ono. Nebýt manga tištěná černobíle, spotřebovalo by se hodně červené. Čtenář už během prvního svazku naprosto přesně ví, na čem je. A bude si to užívat, protože nápaditě pojatá smrtelnost postav (některým z nich by člověk občas sám tuze rád jednu vrazil) je v té haldě nesmrtelných hrdinů příjemným osvěžením. A navíc, všichni už jsou stejně po smrti, tak co?

Tak trochu jiný posmrtný život

Ne tak docela. Přestože jsou už všichni po smrti, cítí se veskrze normálně. Potí se, krvácejí, srdce jim bije a cítí bolest. A také mohou umřít definitivně. Jejich těla jsou totiž pouhé kopie vytvořené podle původní předlohy. „Vaše životy skončily. Jak prožijete ty další, je jen a jen na mně. Tak se věci mají.“ To je první informace, kterou nově příchozí od Gantze dostanou. A kromě popisu nepřítele, kterého mají odstranit, také jediná. Zmatení a nezkušení jsou vrženi do boje, o kterém zpočátku ani netuší, že by mohl být konečný. Věc se ale má tak, že pokud přežijí, Gantz jejich výkony oboduje a nechá je „mimo pracovní dobu“ žít si své životy dál. A pokud ne… no, i to se stává.

Gantz připomíná střílečku, kterou malým klukům jejich rodiče zakazovali hrát, protože je v ní příliš mnoho krve a nahoty. Gantz postavy vybaví futuristickými zbraněmi a speciálními obleky upravujícími svalovou hmotu. Jakmile si tedy zvyknou na způsob boje, začnou se dít věci. Bitky jsou vynalézavější a krvavější. A také výrazně delší, každý střet s bandou emzáků zabere celé kapitoly. Na nedostatek akce si tedy nikdo stěžovat nemůže, naopak se jistě najdou tací, kteří by boje s mimozemšťany uvítali kratší. Na druhou stranu, akce odsýpá neobyčejně rychle. Postavy toho během ní moc nenakecají, takže ztráta dynamiky scény nehrozí. Autor stále vymýšlí nové způsoby, jak své čtenáře překvapit, a vesměs se mu to daří. Gantz se však neomezuje pouze na zběsilé mlátičky. V mezičase se soustředí na „běžný“ život postav, jejich strasti i radosti a vztahy (často i milostné) s ostatními.

Opora v silných charakterech

Kei Kurono není typickým klaďasem, už jen proto, že má i špatné osobnostní vlastnosti. Čtenář jako by při sledování děje seděl přímo v jeho hlavě a podobně jako v případě románové ich-formy i zde čte Keiovy myšlenky. A ty ho můžou pěkně zaskočit, neboť jsou plné závisti, pohrdání, nadrženosti, zbabělosti a nezájmu o ostatní. Keiova realistická povaha dodává manze nezvyklý punc uvěřitelnosti, i když běhá po městě a honí se s vetřelci. Přestože se čtenářům Keiovo jednání a přemýšlení vždy líbit nemusí, tak nějak se mu musí přiznat, že jeho uvažování a chování se neidealisticky blíží běžným lidem.

Proto vedle něj působí druhá hlavní postava, jeho kamarád Masaru Kató, trochu zvláštně. Protože on ty hrdinské vlastnosti má. Zajímá se o druhé a nerad ubližuje. Ačkoli jemu čtenář do hlavy nevidí, jaksi tuší, že Masaru je i uvnitř tím typem rytíře, který příteli kryje záda za každou cenu. Ti dva nejsou zdaleka jediní, kteří čtenáři dělají společnost, výrazných charakterů zde vystupuje mnohem více. Třeba roztomilá Kei Kišimoto, která se ostatním nedopatřením představí nahá. Postavy jsou příjemně rozlišitelné v kresbě i pestrobarevné v osobnostech. Zdaleka ne všechny jsou dobré a každá se zdrží různě dlouhou/krátkou dobu.

Promakaná kresba třináctileté série

Když zrovna někomu nevybuchuje břišní dutina, kresba je příjemně čistá a přehledná. Oku pečlivě vykreslil charakterizační znaky jednotlivých postav, aby byly nejen dobře odlišitelné, ale hlavně aby se hodily k jejich nátuře. Pohled některých z nich spolu s chladnými hláškami dokáže nahnat husí kůži. Prostředí je detailně vyzdobené, stejně tak si autor vyhrál i s bohatou paletou výrazů. Na preciznosti neubírá ani při akčních sekvencích, jen k tomu přidá znatelnou rychlost a dynamiku. Lze téměř cítit, s jakou rychlostí ty čáry kreslil.

Ctitelé efektních zbraní, zběsilé akce a odhalených žen, jimž nijak nevadí ztráty na životech, budou mlaskat nadšením. Veškerým zmíněným arzenálem Gantz po svém čtenáři doslova pálí a občas přihodí i špetku humoru, existenciální otázku a citově vypjatý moment. Gantz má vlastně vše, co by čtenář od akční mangy očekával, ale v takovém množství, že to ne každý zkousne. Časem se z obliby postav stane riziko a akce, byť nápadité, zabírají v jednom úseku tolik stránek, že se nejednomu mohou zdát až příliš dlouhé. Nesedne to každému, především dívky odrostlé na romantických mangách po Gantzu pravděpodobně nesáhnou, protože nejen Kei má k dívčímu ideálu mužského charakteru poměrně daleko. Ovšem i dámy unavené jednotvárností většiny milostných příběhů v tom možná najdou jisté osvěžení. A pánové hledající inteligentní a drsný příběh s pořádnou dávkou futuristických serepetiček si vyloženě přijdou na své. Většinou (polo)nahé slečny pózující mezi kapitolami také potěší spíš mužské čtenáře, lze si ale zapolemizovat nad tím, zda je taková nálož prvoplánové nahoty skutečně nezbytná.

Gantz začal vycházet v létě toku 2000 a Hiroja Oku ho ukončil až roku 2013, kdy se počet svazků zastavil na čísle třicet sedm. Podle úspěšné komiksové série vzniklo roku 2004 i stejnojmenné šestadvacetidílné anime a roku 2011 i dva celovečerní hrané filmy. Poté se Oku vrhl na třídílnou mangu reflektující sociální problém tzv. hikikomori (lidí, co se dobrovolně izolují od společnosti) Me~teru no Kimoči a v roce 2014 se vrátil ke sci-fi s mangou Inujašiki o muži, jehož tělo se kvůli záhadné explozi změní na mechanické a mnohem mocnější. Uvidíme, zda se i jeho pozdější díla objeví na českém trhu, ale i kdyby ne, Gantzem se jistě do paměti domácích čtenářů zapsal nanejvýš výrazně.

Hiroja Oku: Gantz

brožovaná, překlad Anna Křivánková, obálka Hiroja Oku