I když jsme v naší sérii článků pomyslně procestovali takřka každý kout, stále jsme neobsáhli bohatství, jaké v sobě svět animované fantastiky skrývá. S rozvojem nezávislé scény, rozmachem televize i počtem tvůrců, kteří vzešli z profesí spjatých s komiksem, se animované příběhy stávají originálnějšími a přístupnějšími a jejich počet rok od roku stoupá. Představme si dnes tvorbu ženy, která pochází z Íránu a žije v Paříži. Ačkoliv její snímky neobsahují tolik žánrových prvků, kolik by jistě většina fanoušků ráda viděla, a debut je vlastně animovanou autobiografií, přesto se sluší  na její snímky upozornit. Jméno výtvarnice Marjane Satrapi znají především fanoušci komiksových příběhů, do širšího povědomí českých filmových diváků vstoupila díky adaptaci vlastního životního příběhu Persepolis.

Marjane Satrapi se narodila v íránském městě Rašt v rodině, která byla smýšlením i stylem života velmi pokroková. Malou Marjane poslali studovat do francouzského lycea, kde o to více vynikly politické změny vedoucí k omezování občanských svobod. Ze strachu z dalšího vývoje v zemi poslali rodiče čtrnáctiletou Marjane studovat do Vídně. Vrátila se zpět až jako osmnáctiletá a vystudovala na univerzitě v Teheránu obor vizuální komunikace. Záhy po získání magisterského titulu Marjane Satrapi emigrovala do Francie a do rodné země se už nikdy nevrátila. Osudovým se pro ni stalo setkání s francouzským komiksovým malířem Davidem Beauchardem, jehož styl částečně přejala. Pracovala jako ilustrátorka i autorka dětských knih, ovšem celosvětovou popularitu jí přinesla až dvě zpracování jejího vlastního životního příběhu Persepolis a Persepolis 2.

Logickým vyústěním tohoto úspěchu bylo i audiovizuální zpracování Persepolis (2007). Adaptace prvního íránského komiksu všech dob se chopila sama autorka společně s režisérem Vincentem Paronnaudem a snímek měl premiéru roku 2007. Hlasy mu propůjčily tak slavné osobnosti jako Catherine Deneuve, v angličtině Sean Penn či Iggy Pop. Výčet všech festivalových i diváckých cen (včetně nominace na Oscara) by vydal na samostatný článek, zajímavějšími jsou ovšem reakce, jaké film vyvolává. I když se jedná o autobiografické líčení mladé ženy, která vzpomíná na pestrá studentská léta, vyprovokoval reakci samotné íránské vlády, která zaslala do Paříže protestní dopis. Snímek zde byl označen jako protiíránský, podněcující fobii z islámu a dokonce i jako protikulturní akt. Navzdory tomuto tlaku se ale Persepolis promítalo dál a sbíralo ceny po celém světě. Pro Marjane Satrapi to ovšem znamenalo definitivní rozloučení s rodnou zemí. Zároveň si ale otevřela cestu k další tvorbě i filmovým adaptacím.

Adaptaci autorčiny další knihy Kuře na švestkách tentokrát pojali společně s Vincentem Paronnaudem jako stylizovaný hraný snímek, jehož výtvarná stránka z komiksu vychází, a odvyprávěli příběh rezignovaného houslisty, který čeká na smrt s půvabnou grácií i francouzským smyslem pro humor. Inspirací autorce byl osud jejího prastrýce – hudebníka, který zemřel za nevyjasněných okolností. Film Poulet aux prunes (Kuře na švestkách, 2011) byl uveden na stříbrná plátna čtyři roky po premiéře Persepolis a odnesl si mimo jiné roku 2013 i cenu Saturn. Po druhé adaptaci svého komiksu se už Marjane Satrapi začala plně věnovat natáčení hraných snímků. Nejdříve natočila komedii podle vlastního scénáře La Bande des Jotas (2012), pak hororový snímek podle scénáře Michaela R. Perryho The Voices (Hlasy, 2014). Pro fanouška animované fantastiky ovšem bude jistě zajímavá informace, že se podílí společně s tak zvučnými jmény jako Alfonso Cuarón, Michel Gondry či Emir Kusturica i na animovaném fantasy snímku Tales from the Hanging Head. Bohužel se ale tento projekt stále nepodařilo dovést až k premiéře a je už několik let uváděn jako roztočený. Nezbývá než doufat, že se všechny překážky podaří režisérům brzy odstranit a také že se Marjane Satrapi vrátí od hraných snímků zpět k animovaným.