Ve svém čtvrtém výletu po fantastickém světě literární rektoskopie se zaměřím na autory, v jejichž tvorbě můžeme najít jedno důležité pojítko. Originalitu. Vladimír Šlechta nás provede po hranicích krvavého fantastického světa, jenž se měl původně jmenovat Voskový obelisk, ovšem dnes ho všichni znají pod trochu jiným názvem. Ehm, teď si na něj nevzpomenu, ale třeba mi to ještě docvakne. Malebná místa fantazijních sudet nahradí exkurze do míst plných šíleností, jež se rodí v chorobné mysli Martina D. Antonína. Mistři trpaslíci, připravte se uřezat si svými rezavými čepelemi vousy, protože tohle tu ještě nebylo. No a poslední výlet nám zprostředkuje Josef Pecinovský, jenž se tvrdě obul do svých postav a zapěl nám vědeckofantastickou ódu o plástvi plné jedu. Však si o tom ještě dnes povíme víc v následujícím rozhovoru.

Krvavý obelisk nebo snad Voskové pohraničí?

Vzpomínáte na Galadriel? Jak se jí leskly bělostné zašpičatělé zoubky a ten sexy proužek chlupů, co se jí táhnul podél páteře… nemluvě o čtyřech bradavkách… Počkat moment. To není Tolkien, tohle jsou elfky podle Vladimíra Šlechty. Originalita Krvavého pohraničí je po předchozím odstavci jistě všem jasná. Autor se nechal inspirovat severoamerickými domorodci a po vzoru pejska a kočičky přidal do pomyslného dortu trochu Tolkiena a samo sebou i pořádnou dávku vlastní invence. Zajímavé je i to, že série nemá ústředního hrdinu, naopak se jedná o uzavřené příběhy, které na sebe až na výjimky přímo nenavazují, jen se odehrávají ve společném universu.

Ať už se tedy pustíte do prvního románu Krvavé pohraničí a zamilujete si Floyda Bartletta, vracejícího se domů se slepým trpaslíkem a zkamenělou přítelkyní, anebo si užijete povídky v Nejlepším dnu pro umírání a budete se smát spolu s černým humorem nasáklým hajzlíkem Thompsonem, vždy zažijete zcela nový příběh. Nutno zmínit, že autor byl značnou část svého života Budějovičákem, což samo o sobě znamená, že je to skvělý chlap (sám jsem také z Českých Budějovic, ale to s tím samozřejmě nemá nic společného). Takže tu suma sumárum máme fantastický svět se známými rasami, ale i se zcela novými, jež spatřily světlo světa až zde, plus nespočet hodin četby plných zábavy a hlavně chlupaté elfky. Umíte si vůbec představit něco lepšího?

Je libo zelenou trpasličí sekanou?

Martin D. Antonín (přičemž rozklíčování onoho tajemného D je známo pouze LARPistům, šermířům a milovníkům dobrého humoru a fantastiky, všem ostatním je zapovězeno) umí být zábavný, akční, zábavný, originální a zábavný. A to jsou jen některé z jeho četných předností… Proslavil se především skvěle napsanými humoristickými postavami a je milován a stejnou měrou i nenáviděn pro bourání zavedených žánrových stereotypů leckdy i tam, kde žádné nenajdete. Představte si například trpaslíka, který je jako kovář tak levý, že by ho Homerův soused Flanders uvítal ve svém obchodu pro leváky s fanfárami. Anebo zjištění, že elfové jsou podrazáci, kteří neváhají vjet svým spojencům v bitvě do zad a porušit tím veškeré mírové úmluvy…

V románu Zelená je nám představen šílený svět orků a vědou posedlých goblinů, soutěžících o post Nejvíc dobrá šév inžinír. Ano, dva odvěcí nepřátelé na poli vědy, Hribnik a Gutnik, se rozhodli popasovat své síly. A zatímco Gutnik vyrobil šílený stroj s kotoučovými pilami místo rukou, Hribnik šel ještě dál. Zkřížil střelami vybavený robotický oblek s rozsekanou elfskou válečnicí, přičemž vznikla Střelka. Napůl stroj, napůl elfka. Že jde o příběh překypující humornými scénami snad netřeba zmiňovat, přesto samotný konec nese nečekané poselství, které je opět oním bouráním pomyslných fantasy klišé. Jistě, milovník umělecké literatury nebude z knihy zrovna nadšený, zvláště připočteme-li k výslednému dojmu specifický jazyk orků, pokud se ale chcete od srdce zasmát, je Darion (ups, to mi ujelo) jasná volba… no, kdo by si občas nechtěl kopnout do mrtvé elfky, že? Sice není chlupatá, ale to už je jenom detail.

Kultovní Plástev se silnou příměsí jedu

Josef Pecinovský má sice tvář jako hodný dědeček z pohádky, ovšem ke svým literárním postavám se chová jako Baba Jaga. Kdo zná jeho žánrová díla, bude jistě souhlasit. Nastíním vám budoucnost, která nás čeká na stránkách Plástve: Lidstvo potřebuje po ničivé válce systém, a ten, který je čtenáři předložen, se nápadně podobá bzučícímu včelímu úlu. Hluboko dole v plástvích nalezneme trubce a dělnice. Jsou to otroci vychovávaní na práci tam, kde jsou potřeba svaly a minimální mozková kapacita. Do kašičky jsou jim přimíchávány látky, které z nich dělají silné a na nic se nevyptávající hlupáky. Dostávají jen tolik kyslíku, kolik nutně potřebují, a stejné je to i se světlem, jímž se šetří, takže trubci vyhlížejí jako Glum nutně potřebující návštěvu solárka. Takový lidský trubec má za úkol jen několik věcí – musí pracovat, pravidelně využívat přidělenou partnerku a po dvacetihodinovém rubání zalézt zpátky do kóje, kde bude spát uměle navozeným spánkem.

Tolik ke spodním vrstvám plástve. Nezmínil jsem lékaři vysávané královny, ovšem jejich život je natolik skličující, že bych si slzami znehodnotil klávesnici (sliz jde z plastu blbě dolů), takže se do deprese laskavě dostaňte sami kupříkladu pohledem na svoji výplatní pásku. V horní části plástve dlí v honosné vile Vyvolení. Zmíněným systémem vyvolený člověk se má jako lidi z reklamy na šampon, dělá na něj miliarda trubců a dělnic a on sám si žije na povrchu, kde je slunce, čistý vzduch, a užívá si. Náplní těchhle borců je politikaření, pletichaření atd. Autor v úvodním svazku série mistrně rozehrál důmyslnou herní partii dětské hry Člověče, nezlob se, přičemž nám vnutil myšlenku, že všechno záleží jen na štěstí. Jenže pak se zadíváme na hrací desku znovu a s hrůzou zjistíme, že hrajeme šachy a Pecinovský je už dávno pět tahů před námi. Alespoň na mě takhle Plástev jedu působila. Jde o knihu, kterou řadím mezi své domácí SF skvosty, a tak mi v knihovničce samozřejmě nechybí ani všechna pokračování.

Související odkazy:

Sivokova literární rektoskopie (01)

Sivokova literární rektoskopie (02)

Sivokova literární rektoskopie (03)

♦